LITERÁRNÍ OKÉNKO

LITERÁRNÍ OKÉNKO

V této sekci budeme přinášet příspěvky studentů do různých literárních soutěží. Druhou částí obsahu této části školních webových stránek jsou texty o keramice. Doufáme, že návštěvníci našich stránek to pochopí, neboť keramika je srdeční záležitostí naší školy...

Příspěvky studentů:
Marie Dvořáková: Odlet ptáků
Literární soutěž v rámci festivalu Jeden svět 2017
Literární soutěž k 115. výročí narození Jaroslava Seiferta

Literární soutěž Próza a poezie 2011
Magdaléna Tonková: Paralelní svět
Štěpánka Rolniková: Lze ošálit svět propagandou?
Štěpánka Rolniková: Z deníku malé holčičky - MDŽ
Marie Dvořáková: Pohlednice
Marie Dvořáková: Beznadějný dům

Texty o keramice:
Masakazu Kusakabe: Jak pálit dřevem
Karel Čapek: Hledám hliněný džbánek
Bohumil Dobiáš, st.: Václav Mařan
Jan Amos Komenský: Hrnčíř (Figulus)
Gustav Weiss: Brána k budoucnosti

Jiné texty:
Jaromír Matoušek: O keramickém sjezdu a o družnosti

Jan Kačer: Vzpomínka na keramickou školu
Jan Kačer: Text na vernisáži výstavy obrazů Jaroslava Kolihy v MM Bechyně 6. 8. 2016
Ladislav Stehlík: Bechyně

 

MARIE DVOŘÁKOVÁ: ODLET PTÁKŮ

Podobně jako v minulých letech jsme i letos obeslali literární soutěž, kterou pořádá Památník Terezín. Letos se konal již 24. ročník, tentokrát na téma "Domov". Velmi nás těší, že studentka Marie Dvořáková (3.K) získala Cenu Erika Poláka. Gratulujeme a děkujeme za skvělou reprezentaci školy. Poděkování patří také vychovatelce Soně Houdkové , která vede literární kroužek na našem domově mládeže, a Mgr. Ludmile Krůčkové.

ODLET PTÁKŮ
Marie Dvořáková

Jen když je vám člověk drahý, jen když je ho potřeba.

U dveří ti zpříma stojím.
Kde je lidská ochota?
Teplý krb a šálek čaje, chtěl bych si jen ohřát dlaně,
složit hlavu před nocí.
Však můžeš mi pomoci.

Pro mě dnes již pouhé snění,
pro vás denní jistota,
probouzet se v opojení rodiny a domova.
Moje slova do prázdnoty, chabý výkřik do ticha.
To, co bylo, dávno není.
V srdci zbyla prázdnota.
Žal mě mlčky k zemi sráží, výraz ničí v mojí tváři.
A s tím vším se v noci peru,
mysl má se brodí v šeru.

„Nemá cenu cpát vám dlaně, jen se broďte v tom svém bahně.
Jen se broďte, broďte pryč. Pro vás není žádný klíč!‘‘

Tak brodím se bahnem sám, kdo mi tedy ruku dá?
Kdo mi podá dlaně své, mojí duši ztrápené.
Z domů světla svítí nocí.
Proč jsem sám - pln emocí?
Jen si mějte svoje světy, myslete si víc či míň.
Moje duše - volní ptáci,
spolu s nimi odletím.
Nepláčí a netrápí se nad životem ubohým.
Svobodné však přec to ptáče, do hnízda se nevrátí.
Prázdný výraz, spadlé tváře zde sedících přítomných.
Jak se cítím?
Špatně - špatně!

Znechucen tu sedím v šeru, pro dnešní den nechám věru, psaní veršů do dlaní.

V ranním světlu končím větu, pod mlhavou závějí.

Kapky rosy, vnímám cosi – co dává mi naději.

JAN KAČER: VZPOMÍNKA NA KERAMICKOU ŠKOLU

Přinášíme jeho osobní vzpomínky na Bechyni a školu v úvodním slově k výstavě 125 let bechyňské keramické školy v brněnské Redutě, které přečetla herečka ND Brno paní Marie Turnová na vernisáži 9. 9. 2009:
 
Sousedka paní Zemanová si vyšla na nákup. Lehce vyběhla těch dvě stě padesát schodů vedoucích od řeky a já ji potkal, něžně zrůžovělou, na bechyňském náměstí. Celá vymydlená, v hnědých šatečkách, šla sehnat něco k obědu „svejm mužskejm“, kteří budou celý den řezat dříví, co vytáhli z Lužnice. Voněla čistotou a „jelenem“. Ten odér na mne zapůsobil a rozhodl jsem se, že si vyperu košiličku v jádrovém mýdle.

Košilku jsem pověsil na plot domku a přemýšlel o městečku mých studií.

Někdy v červnu jednapadesátého roku mě maminka přivezla na zkoušky na „keramiku“. V předvečer rozhodujícího dne jsme seděli na náměstí tichounkém, poklidném, kterým za několik hodin neprojelo jediné auto, a maminku zachvátila obava, jestli v tom zapadlém koutě jižních Čech nepřijdu zkrátka. Městem mého dětství byla Praha, přímo před domem, kde jsme bydleli, vedla hlavní silnice Praha – Brno a dávno před dálnicí čilý ruch neustával. Idylická Bechyně. Stmívalo se a nad barokním kostelem osvíceným odcházejícím sluncem se klenula obloha temně modrá, hluboká, tajemná, a nám se chtělo plakat. Plakat ze smutku loučení, z obav, co bude, co nám přinese studium v tomto zdánlivě poklidném městě. V tichém pláči jsme usnuli. Vzbudil nás chlad a odbíjení hodin. Bylo po půlnoci. Šli jsme spát k dobrým lidem na Parkány a ráno se rozhodlo, že budu přijat.
 
Tedy, rozhodl to inženýr Petrů, ředitel ústavu, když velkoryse přehlédl, že jsem na studium neměl doporučení z rodných Holic, které, poslušny dobových tendencí, považovaly mého dávno mrtvého tatínka za kádrovou překážku. Ředitel, nezapomenutelný Zeus a vládce školy, umožnil studium i jiným „pošramoceným“. Mé zdánlivé neštěstí – nemožnost studovat gymnázium – se zázrakem obrátilo v celoživotní výhru. Keramická škola v Bechyni nebyla tehdy jen skvěle vedenou odbornou dílnou, ale do jisté míry i pozoruhodným životním stylem.

Chodil jsem do bechyňské školy mezi lety 1951 až 1955 a to byla doba složitá. Několik let po dlouhé válce se rodily naděje na nové uspořádání světa. Vesmír se pohnul doleva a nikdo pořádně nevěděl kam. Některé jistoty padaly velmi bolestně – těsně před začátkem školního roku vystěhovali mnichy z kláštera, kde zanedlouho byla jídelna nás, hladových puberťáků. V kůlnách ještě zůstaly pozůstatky práce odešlých. Vyřezávané figurky z betléma, perníkové formičky, svaté obrázky na skle. Nový režim občas překvapil snižováním cen. Zpívaly se budovatelské písně, kvetl národopis, „Mládí, vpřed!“. Bylo nám patnáct a chodili jsme s děvčaty na výběrovou školu v městě postiženém krásou. Teplá, úrodná řeka, romantické skály, lesní zákoutí, obůrka s daňky, zámecký park, most. Ale hlavně – skvělí pedagogové. Vládnoucí ředitel, skvělý a nekompromisní chemik, spravedlivý a přísný, vedl sbor tvořivých lidí a na slovo vzatých odborníků. Ve škole se učilo, pracovalo a činnost těch báječných učitelů se rozlévala i v celém městě. Všechny oslavy, divadla, koncerty se neobešly bez aktivní účasti keramiků. Malíři, vedeni vynikajícím Procházkou, malovali plakáty, dobiášovci spolupracovali s místním Kerasem, Milota učil skvěle točit na kruhu, Ševčík dokonale ovládal pece, Soldát vévodil sádrovně. Geniální matematik dr. Stašek okouzloval hrou s čísly. O hlavních přestávkách se tu a tam ozval školní rozhlas a inženýr Petrů oznámil, že se bude vysílat klasická hudba. A my s úžasem přibiti v lavicích jsme tiše poslouchali Smetanu Z mého života, Dvořáka. Kolem městečka pádila doba plná zvratů i zmarněných nadějí, ale Bechyně jako sebevědomá loď v rozbouřeném moři plula a existovala jako tvůrčí dílna nejen jakéhosi dobrého řemesla, ale i životního stylu. Stylu úcty k práci, kreativitě, slušnosti. Škola byla samozřejmě středem dění, ale byla pevně spojena s městem. Keramické plesy byly událostí, i všemožné nápady keramického dorostu – divadelní večery, taneční soubor, atletika, volejbal. Vytvářel se silný proud společného prožitku, času naplněného od časného rána k večerům plným hvězd a snů. Zásluhou vedení školy, těch báječných učitelů, kteří viděli ve své práci poslání, se v Bechyni rodili nejen odborníci a profesionálové, ale osobnosti vyzbrojené skvělou zkušeností Dobiáše, Christa, Procházky, Kolihy, Peška, Staška. Bechyňská škola byla v těch letech a doufám, že i teď, čímsi jako Florencie. Malá, ale skvělá a nezapomenutelná. Vivat akademia, vivat profesores!
 
Rozpálené slunce odrazem o teplem sálající řeku usušilo moji košiličku. Voněla jádrovým mýdlem jako voněly vlasy mé mámy, když si je umyla a usušila před odchodem „do zpěvu“. Zářečí červených střech se skvělou sochou Jana Nepomuckého naslouchalo zámeckým hodinám, které stejně jako za mého dětství odbíjely dvanáct. Z domku u Zemanů lehce zavonělo cosi uzeného, kachny se nehlučně proháněly Lužnicí a přičinlivý pejsek u splavu hlásil, že je poledne a že je třeba zasednout a děkovat. „Bůh milostivě shlíží na dobrého učitele.“

Pane inženýre Petrů, Bohumile Dobiáši, školo, děkuju! Je nový školní rok 3. září 2009.
 
P.S. K pětasedmdesátinám školy jsem modeloval „Malířku“ a Hanička Purkrábková „Hrnčíře“. Je to padesát let a ty figurky jsou jako nové.

LADISLAV STEHLÍK: BECHYNĚ

Ty bechyňské zvony,
to jsou krásné zvony,
to jsou zvony ze zlata.
Ty jejich srdcata
ze stříbra, ze zlata
vábějí tam děvčata.

Nevím, kolikrát jsem je slyšel, ty bechyňské zvony…

Když jsem putoval k Bechyni z Týna po břehu Lužnice, byl jsem v zajetí něžné melodie řeky, tichounce plynoucí v nepostižitelných rytmech mezi loukami a lesy, kde pod olšemi seděli mlčenliví rybáři, břehulky, ty tanečnice hladin, namáčely svá křídla do stříbra vod i modři nebeské a pod vysokými smrky sjížděly do vln užovky. Tato zrcadlivá krása vzrušovala svou barevnou hrou i proměnami nálad krajináře Otakara Lebedu, který se jí nemohl dosytit, jako by tušil, že už jen málo času mu zbývá, aby ji zachytil v jemném ladění svých pláten. Ze skalnatých strání se dívával dolů na  uplývající řeku a čekal, až ze zákrutu připlynu vory, nad nimiž stoupaly rozplývavé, modré chocholy dýmů, ztrácejíce se v dálkách. Uplynula léta, uplynuly vory, a my jsme stále dlužni tomuto Mařákovu žákovi větší díl vděčnosti, než jsme mu dali, a jež mu právem náleží. S těmito myšlenkami jsem došel až k bechyňským mlýnům, nad nimiž strmí město se starým zámkem, svítícím žlutými zdmi za sytého blankytu nebes. Chcete-li spatřit nejúchvatnější krásu Bechyně, vyberte si pro svoji návštěvu slunečný den. (…)

V zelené roklině mezi lesy leží Sudoměřice. Nevím už, byla-li to hospoda na konci vsi, kde pamětní deska připomínala na stavení, že se tu narodil K. H. Hilar, „jenž tvůrčí prací povznesl české divadlo na úroveň světovou“. Vystřídav ještě jednou lesní stín, vešel jsem do aleje lipové, odkud byl krásný pohled na měděnku bechyňského farního chrámu, jehož báň ustaluje siluetu Bechyně našemu pohledu z této strany, podobu, která víc naznačuje, než říká.

Od Příběnic šel jsem zase jindy zadumaným stínem lužnického údolí až k Dobronicům, kde osamělý kostelík nad řekou vystřídají zříceniny dobronického hradu s okrouhlou věží „hladomornou“, strmějící nad doškovými střechami nizoučkých chalup. Na levém břehu řeky zvedají se mírné vlny mohylných pahorečků a nalezené zlaté mince z časů římských císařů Tiberia a Augusta napovídají o staré obchodní cestě, vedoucí tady podle řeky. (…)

Naposledy jsem kráčel k Bechyni od Bernartic v podmračeném, pršlavém dni. (…) Na radětické návsi jsme si kreslili selské prolamované štíty a dále šli po táhlé cestě mezi poli až do samé Bechyně. Z této strany přijdete nejdřív ke kostelu hřbitovnímu; proto jsem vám radil na první návštěvu Bechyně slunečný den, a ke slunečnému dni patří přece modrá obloha se svítivou hladinou řeky.

Tato sytá modř nebes zdůraznila bechyňské panoráma i tehdy, když před ně usedl Václav Špála, aby je sevřel do své hutné, trojbarevné akvarelové zkratky. Antonína Slavíčka více zaujalo barevné ladění klášterního štítu a jeho prejzových střech a potom ještě jeden pohled od schodů na celý klášter v přitlumeném světle podmraku. Otakar Lebeda maloval celkový pohled na město, Viktor Stretti stráň se zámkem a Karel Štěch si nakreslil na motiv bechyňského panoramatu několik větších kreseb. Richarda Laudu přilákal námět stavby velikého železobetonového mostu k tvorbě celého leptového cyklu a jeden lept s tímto motivem známe i od A. J. Alexe. Všichni tito umělci byli hosté, kteří neměli k Bechyni citový vztah rodácký.

Karel Postl kreslil svou litografickou vedutu rodného města se všemi podrobnostmi, které důvěrně znal už odmalička. Ansicht der Krais Stadt Bechin in Böhmen nazval a podepsal svou práci s pýchou rodáka, jenž v, že vytváří dílo k potěše svých rostenců a přátel. Tento malíř byl profesorem první krajinářské školy na pražské akademii, kde byl jeho žákem i otec Josefa Mánesa, Antonín Mánes, který později po Postlově smrti tuto krajinářskou školu, na čas zrušenou, zase obnovil.(…) Postlovo dílo má pro počátky české krajinomalby význam celonárodní.

Na jedné pouti se zastavil v Bechyni i Josef Mánes, aby si svou citlivou kresbou poznamenal do náčrtníku renesanční věž farního chrámu, kupoli klášterní kaple i opěrné pilíře kostela františkánského. I zámecká okna a římsoví ho tehdy zaujala.

Já vzpomínal však nejvíc na Rudolfa Krajce, předčasně zemřelého, který už od dětství vídával na zdejších březích opálená dívčí těla a zjitřenou citovostí souchotináře si zalidňoval zcela po svém snové prostředí domova. Zde, v prastarých lázních, se koupávala podle pověsti už kněžna Libuše. I renesanční období hradu se rozhořívalo v jeho očích mnohými nápověďmi a horká obraznost si zabydlovala erótem i jeden ostrov této krajiny, nazvaný po adamitech. (…)

Ostrožny se nezmocníme naráz, neboť několikeré časy a osudy popsaly její zdi i skály písmem leckde už stěží čitelným.

Základy nejstaršího zdiva tkví v mýtu, jehož clonu jen malinko poodhaluje Kosmas stručnou zprávou ve své kronice, pozdější kvádry patří dvanáctému století, kdy tu bylo sídlo župy i rozsáhlejšího arcijáhenství, a teprve Čertovu zeď můžeme připsat stavbě Zlatého krále, který přirozenou fortifikaci zpevnil ještě hrazením a věžemi. Po jeho smrti uvádí biskup Tobiáš z Bechyně do nového kláštera bratry „minores et observantia“ a Jan Lucemburský povyšuje podhradí na město. Bylo později po čtyřměsíčním odporu dobyto husity, a potom na padesát let zůstal klášter pouhou zříceninou. (…)

Nejkrásnější pohled na město je jistě od řeky. Stráň rozvoněná na jaře stovkami rozkvetlých šeříků patří milencům, které už dávno neděsí hláska Kohout, bývalé obydlí katovo. Půvabu této bechyňské veduty s řekou, renesančním zámkem a klášterem na skalnaté stráni, plné zeleně a ptačího zpěvu, musíme hledat obdobu buď jen v Jindřichově Hradci nebo v Krumlově. Ve farním chrámu svatého Matěje spatříme mistrovskou práci Brandlovu, obraz svatých Tří králů, na náměstí starou hospodu U Šašků, na jejímž barokním štítě je boží oko, a křivé zdi vyvolávají představu života ve starých měšťanských šencích. Jiná hospoda, U Karasů, nás přenáší pamětní deskou do doby Mozartovy. Zde se narodil v roce 1741 Václav Pichl, hudební skladatel, který se dostal až do Itálie a po léta působil jako komorní virtuos arciknížete Ferdinanda v Miláně, kde velmi podstatně zasahoval do uměleckého života tamní opery. On to byl, kdo pořídil český text k Mozartově Kouzelné flétně a pro krajany napsal životopisy českých muzikantů, které k naší veliké škodě byly zničeny za vpádu Napoleonova do Milána. Sochař Bohumil Dobiáš; žel, byla poškozena německou střelou v květnových dnech roku pětačtyřicátého. Projděme pozorně staré město od starých hradeb u Plechamru, kde je bývalý židovský hřbitov a bašty nad údolím potoka Smutného, až k městskému hřbitovu (…)

Pod barokními kostelními báněmi odpočívá na zdejším hřbitově Jana Pujmanová, sestra Karla Havlíčka Borovského, i loučovický statkář dr. Gabriel, přítel Havlíčkův a nakladatel her Tylových, který se svou vlasteneckou činností tak zadlužil, že přišel o všechen majetek a otevřel si potom v Bechyni notářskou kancelář. Jeho tragický skon způsobil velký rozruch v českém kulturním světě a Jan Neruda věnoval mu posmrtnou vzpomínku, vzpomněv jeho ryzího charakteru. Nad jiným hrobem mě zaujala jedna sochařská práce Františka Hoška, zdejšího rodáka a žáka Myslbekova, který se dožil jen čtyřiadvaceti let. Je autorem Kozinova pomníku na Hrádku u Domažlic a jeho poslední prací je „Loučení“, až symbolicky napovídající blízkou smrt. U tohoto jména jsem si uvědomil i starou tradici bechyňské keramické školy.

Staré bechyňské hrnčířství i cihlářství, po němž se zachoval název „háky“ pro zvláštní druh zdejších prejzů, bylo přirozenou podmínkou pro založení školy, jejíž práce už dávno byla po zásluze uznána. Profesor Bohumil Dobiáš mě zasvěcoval nejen do všech fines řemesla, jako je tajemství lazur při vypalování a jiné fortele, ale ukázal mi i výstavku žákovských prací, seznamoval mě s dějinami školy i k vypalovacím pecím mě zavedl. Zůstal ve mně výsledný dojem, že tato pracovní tradice profesorů i žáků má právo na uznání a chválu. Já jsem vzpomínal nejvíc na Karla Boháčka, jednoho z vůdčích zjevů poválečné Umělecké besedy, malíře dodnes ještě nedoceněného, který na této škole strávil několik studijních let. Bechyňské škole patří svým mládím i jiný malíř, Jan Kojan, který nebyl tenkráte ještě rozhodnut, stane-li se sochařem nebo malířem.

I bechyňský rodák Ladislav Pichl prošel touto školou, než se dostal na akademii k profesoru Janu Laudovi. Vytvořil celou řadu podobizen, z níž bysta malíře Františka Zikmunda stojí u jeho hrobu na vyšehradském hřbitově, a portrét básníka Jana Nohy, Pichlova důvěrného přítele, je ve sbírkách státní galerie.

Procházel jsem starými uličkami až ke klášteru a jeden starý dům mě okouzlil dávným nápisem, švabachem psaným, jehož jadrná moudrost má platnost i pro naše dny:

Kdo se chceš nyní na světě živiti,
hleď mnoho dělat a málo mluviti.

Dvouštíté barokní průčelí jiného domu, stojícího proti klášteru, má takovou architektonickou spanilost v členění a římsách, že jsem neodolal, abych si je pozorně a zbožně nenakreslil. Co kouzla musí mít tento kout, když sytého modra rozkvétají staré kaštany!

Viděl jsem v jižních Čechách mnohé chrámové dvoulodí i trojlodí, ale málokde jsem měl tak kouzelný dojem jako při pohledu na sklípkové klenby v bechyňském klášteře. Nejen dvoulodí chrámu, ale i křížová chodba, sakristie, kapitulní síň, kaple, západní průchod kláštera jsou tu ve výšce zčeřena a rafinovaně rozehrána malebnými sklípky jako nějaká rozvlněná hladina. Síťová klenba presbytáře spíš ruší ten celkový dojem, než aby jej znásobovala, a ani rokoko kaple šternberské s půvabnými anděly, štuka-turou, freskami a jemnou barevnou vyladěností stěn se nevyrovná dojmům předchozím.

Karel Škréta namaloval pro tento chrám dva oltářní obrazy, svatého Františka z Assisi a Antonína Paduánského, obraz svatého Ludvíka vyšel však z dílny Michaela Halwachse. Staré fresky rozněcovaly obraznost poutníků halucinovaným zobrazením pekla, kde čert odnáší nahou ženu a zároveň tahá ještě jiného muže, další ďábel vyplazuje jazyk, a tak je tento ďábelský svět vyvolán opravdu dramaticky. K bechyňské gotické Pietě býval takový nával poutníků, „že až těhotným ženám plod z těla býval vytlačen“, jak nás poučují staré anály…

Ráno, když jsem stál na převysokém betonovém mostě, svítilo slunce nad propustí jezu. Jeho melodie byla už klidná, a já se díval přes vysoké smrky zpátky k zámku, který měl jasnou červenou čepičku. Na straně příběnické byla ještě v údolí mlha, tichost a stín.

Nepojedeme elektrickou drahou, ale nastoupíme zas pěšky svoje putování proti proudu Lužnice až k městu Žižkovu, které je naším cílem konečným.

Na shledanou, krásná Bechyně, na shledanou… ale jenom v slunečném dni!

(Ladislav Stehlík: Země zamyšlená, díl druhý, str. 314 - 320, ČS Praha, 1975)

LITERÁRNÍ SOUTĚŽ V RÁMCI FESTIVALU JEDEN SVĚT 2017

V rámci festivalu  Jeden svět 2017 byla vyhlášena  i literární soutěž s tématem Umění spolupráce. Toto téma mělo být zpracováno formou eseje, fejetonu či rozhovoru. Z našich žáků se do soutěže školy se zapojily Marina Kizilova z 3.M a Klára Pavlovcová z 3.G. Jejich práce zde uvádíme a děkujeme oběma autorkám.


PEJSEK A KOČIČKA VAŘILI DORT
Klára Pavlovcová


Nikdy mě příliš nebavilo vařit, péct nebo prostě něco podnikat v kuchyni. I u nás, jako ve většině rodin, je kuchyně královstvím mojí mamky. A ani ostatní členové rodiny  nemáme zákaz vstupu, jak jsem to s podivem viděla jinde. Naopak mamka by byla ráda, kdybych vařila s ní, není zbytečně puntičkářská a nevadí jí, když se něco nepovede. To samé platí u taťky, a tak naši vaří často spolu, pokud je čas - většinou o víkendu, a to byste koukali. Mezi nimi funguje dokonalá spolupráce, jen po jejich způsobu.

Spolu vymyslí nějaký dobrý oběd a pak jdou vařit. Po celodopoledním předvádění (svého kuchařského umění) nakonec předloží svůj výborný s láskou ukuchtěný výtvor. Pokud to jde, obědy a většinou i večeře trávíme dohromady. Teď to asi vypadá, že mám rodiče na to, aby mi vařili, ba ne. Ráda jim pomáhám, uklízím, starám se o zvířata, jelikož jsou stejně moje, takže by byla ostuda, kdybych si jich nevšímala, a pokud mě někdo požádá o pomoc při vaření, neodmítnu, jen přiznávám, že mě to příliš netěší.

Co, netěší! Společné vaření mě přímo irituje, jen se snažím nedat to najevo. Jak už jsem řekla, uklízím. Uklízím i kuchyni. Po zásahu mých vypečených rodičů to tam totiž občas vypadá jako po výbuchu. A já abych všechny poličky myla znovu. Také to občas udělám, protože mě rozčiluje špinavé prostředí, jenže když se to takhle děje každý víkend, brzy vás to přestane bavit, a tak se ozvete.

„Při vaření nestíháš ještě umývat zašpiněné nádobí,“ odvětí taťka. Anebo: „Ale prosím tě, když vaříš, tak občas něco spadne, tomu se nedá zabránit.“ A další a další, nejlepší ze všech je ale hláška: „Ty naděláš, tak si to zkus, uvidíš, že to jinak nejde.“

Tak jsem tedy párkrát vařit zkusila. Většinou s mými sestrami jsme celé dopoledne čarovaly v oné místnosti, a ne nějaká jednoduchá jídla. Tohle nové vaření byla vždycky nezapomenutelná zábava. Tak třeba ochucování. Chvílemi jsme musely připomínat pohádku O pejskovi a kočičce, jen jsme nebyly dvě, nýbrž tři: „Hele, pytlíček s bazalkou, tak tam hoď bazalku, a taky trochu pepře.“ „Já mám ráda zázvorový čaj, nakrájej tam trochu zázvoru.“ „Je to málo slané, přidej citrón.“ U zahušťování omáček se naskytl zase jiný problém: „Prý se to má zahustit moukou. No, jo, jenže hrubou nebo hladkou?“ „Tak tam vraž polohrubou,“ rozlouskla případ jedna z nás a pokračovaly jsme v našich kulinářských schopnostech.

Věřte nebo ne, na konci to vždycky všem chutnalo, a ne, nepřetvařovali se. Možná, kdybychom jim prozradily způsob výroby, dali by si zajít chuť. A když jsme jim to odtajnily po jídle, k našemu zklamání, nikdy nevypadali dost vyděšeně.

A co ještě? Výsledkem našeho téměř vědeckého pokusu bylo, že po nás nikdy nezbyla hromada špinavého nádobí, ani žádné fleky na podlaze. A pak, že to nejde! Mezi námi holkami také funguje skvělá spolupráce. Jen bohužel nemůžeme nabídnout tak rozmanitá jídla jako naši. Tudíž jsem se snažila to opět skloubit: Jestliže obětuji část své ideální představy o čisté podlaze, a naši se budou snažit alespoň trochu dávat pozor na pořádek, můžeme spolu docela poklidně spolupracovat (no, s taťkou, který má rád hodně věcí u sebe, na tom musím ještě zapracovat), maximálně tam po obědě trochu poklidíme, to zas není takový problém. Když chcete dát do své práce něco ze sebe, hold přitom tolik nedbáte na úklid.

Uvědomila jsem si, že já při svém malování také často zaneřádím okolí!

Někdy jde spolupráce sama od sebe, jindy je potřeba o to trochu víc usilovat, ale vždycky platí jedno: „Když se chce, všechno jde.“

Kdyby se na světě o kapku více spolupracovalo a lidé nebyli zaslepeni svou sobeckostí a ješitností a jen si neházeli klacky pod nohy, život by byl o mnoho jednodušší. Bohužel pro většinu populace je přirozené chránit si SVÉ věci, bránit SEBE, myslet na SVÉ pohodlí, tím spíš u vysoko postavených lidí s vidinou nějakých výhod, které pro sebe mohou a umějí využít. Ti většinou nakonec nejsou schopni něco malého obětovat, aby se problém vyřešil.

Přitom stačí tak málo.

Klára Pavlovcová, 3. ročník, GD
 


UMĚNÍ SPOLUPRÁCE
Marina Kizilova

Jsem
17letá ruská studentka umění z Kazachstánu a už druhý rok se seznamují s českým národem a jeho kulturou. Když jsem dostala studijní vízum, byla jsem si jistá, že budu s tím rozhodnutím spokojena. Je pravda, že Česka Republika je dost oblíbený evropský stát nejen pro turisty, ale i pro mladé studenty.

V dnešní době máme totiž možnost bydlet v jakémkoliv státě a setkávat se s různými národy. Člověk má schopnost adaptovat se na všechno nové, a v českém prostředí to pro mě bylo snadnější, než kdybych si vybrala studium v jiném evropském státě. Hned jsem postřehla, že máme slovanský původ a najdeme hodně shodných slov v našich jazycích. Pro mě je to vždy překvapívé potěšení, když se starší generace snaží něco říct v ruštině a někteří si dočetla hodně pamatují. Jsem ráda, že se nacházím mezi dobrosrděčnými lidmi, kteří mi můžou pomoci. Z mého pohledu mi způsob vnímání různorodých informací, poznávání nových lidí a pokusy o navazování přátelství, spolupráce připomínají puzzle našich odlišností. Vždy mě něco přitahuje na národní mentalitě. Myslím, že to cítí každý, kdo přichází do cizí země. Byla jsem zvyklá na neustálý ruch, každodenní rytmus života ve velkém městě - Almatě, a teď a tady jsou lidé takoví klidnější. A já se od nich učím brát některé věci lehce, učím se i jejich humoru. A myslím, že historie a literatura také otevírá duše národa a její prožitky, a tak soutok našich různých kultur může vytvořit základ rozmanitých, zajímavých projektů. Při hledání cest ke spolupráci potřebujeme energii, optimální touhu hledat, pocit tvorby; každý chápe sám sebe jako částečku vesmíru, a zároveň každý dává volnost pro vyjádření své individuality. Není to úžasný zážitek? Je to jako přednést sonátu s tisíci skvělými akordy.

Různé mezinárodní projekty, výměnné studentské programy nám pomáhají se spojit, poznat nové kulturní zvláštnosti, nová místa a jiné názory. Je to jako čerstvý vzduch, jako jasná paleta citu a radost komunikace v týmu. Člověk má určité kvality, schopnosti a vlastností, ve kterých vyniká či mu přirozeně jdou. Díky tomu a také díky společenství, kde se vzájemně doplňujeme, vytváříme dokonalou celistvost.

Máme různé zvyky, charaktery, výchovu a ten střet je jen ukázkou jak máme hledat něco společného mezi sebou. Ten nekonečný kontrast vyjadřuje krásu našeho světa. Není národnost a barva kůže, je pouze a jen člověk a jeho duše.

Marina Kizilova, 17 let, 3.M, e-mail: tigrusha12@mail.ru, tel.: +420 608 475 568

LITERÁRNÍ SOUTĚŽ K 115. VÝROČÍ NAROZENÍ JAROSLAVA SEIFERTA

U příležitosti 115. výročí narození Jaroslava Seiferta, nositele Nobelovy ceny za literaturu, vyhlásil Odbor školství - městská část Prahy 3 celostátní literární soutěž Seifertův Žižkov. Do této soutěže jsme se s děvčaty z literárního kroužku také zapojily. Konkrétně jsme poslaly tři příspěvky, které zde prezentujeme. Na stránkách www.seifertuvzizkov.cz je také možné těmto příspěvkům dát své hlasy a podpořit literární činnost našich spolužaček.

Soňa Houdková, vychovatelka

Pavlína Vozková
ZA VŠECHNO MŮŽE OBÁLKA

Za svitu slunce a rudých červánků
dýcháme mělce, chystáme přeháňku?
Bouřka se blíží, stejně tak válka
co když ti, můj milý, přijde obálka?

Obálka se vzkazem, že máš jít s nimi
opustíš mne a mou lásku, můj milý?
O pár dní později, loučil ses se mnou
políbils mne, už pro tebe si jdou.

Po měsících samoty přišla mi zpráva
že prý jsi zemřel, obrovská ztráta.
Tvůj konec byl brzký, stejně tak můj,
umírám. Zachraň mne.
Prosím tě, stůj!


Marie Dvořáková
VE SVĚTLE VZPOMÍNEK

Ve světle pouličních lamp, v tom městě nadějí, budu ti šeptat potají báseň, již ostatní neznají.
Když zřím tvé oči, jako bych u nohou měl celý svět. Nechci být omámen krásou jiných žen, stačí mi krása tvá, ach půvabná česká krásko.
Rád toulám se sám v ulicích tvých hustých vlasů. Kde strávil jsem tehdy velikou spoustu času. Nemohu uniknout rozkoši, jež srší z pouliční tmy, nemohu uniknout pokušení, jež nabízeno je mi.
Tvůj úsměv rozesmál lidí moc, někdy i rozplakal. Za oponou skrývá se noc, jež plno hvězd ukázala nám. Když ke spánku ulehám, myslím jen na dívku, které zanechal jsem stovky polibků.
Tvá ňadra dlouho mi byla zahalena, když ale zřel jsem jejích krás, byl jsem zamilován. Jako bych uviděl veliký most, po němž se procházím rád a po němž prochází se tisíce lidí. Mnozí však zdáli neuvidí, jak moc jsem tě miloval. Mohou jen listovat mezi řádky a pročítat veršů pár, které jen tobě jsem věnoval.
To tělo, jež jsem objímal, ta krása, do níž jsem pronikal. Ach, netřeba říci více slov, já vydal jsem se na nesnadný lov. Přecudná byla milá má, když objevil jsem jejich krás. Cudnosti byla zbavena a na oknech už vidět první mráz.
Když viděl jsem tvé bílé šaty a ty tančila ve vločkách, okouzlen byl jsem ladným krokem a vím, že tobě lásko, nedokázal bych dáti sbohem.
Dočkat nemohl jsem se více, až červencem rozkvetlé budou tvé líce. Život svůj zasvětil jsem tobě, ať už v jakékoliv době. Kde narodil jsem se, tam také dožiji a tyto řádky pouze a jen tobě věnuji.
Ach, Praho!

 

VÝKŘIK

Hluk, střelba, bahno a krev,
Tohle je způsob jak vyjádřit čest?
Zdá se, že národ zhroutí se,
Ale hrdá krev stále v jeho žilách koluje.

Rány se obvážou rouchem padlých andělů,
Naděje žije, nenecháme ji napospas uchvatitelům!
Vezměte syny, jde se do boje!
To dítě v náručích, už matičko, není jen tvoje.

Prodlužující se stín, nade mnou vztyčí se,
Můj milý živote, s hořkostí loučím se.
Prý že mě potřebuje, pro slávu a čest,
Už dlouho se šířila ta špatná zvěst.

Opouštím rodinu, opouštím přátele,
Již nepatřím sobě, musím určit vítěze.
Nebo snad poražen budu, neutnu hlavu příšeře?
Nebudu první, pořád budu jen jeden z tisíce.

V zákopech uvězněn, z každé strany je cítit smrt,
Ta, která rozkazuje všem živým bolest nést,
Sama bez bolesti, do tváře se nám směje krutá Smrt,
A z jejích spárů nám nepomůže ani ta nejchytřejší lest.

Dýchá se mi těžce, hlavou zní mi poplašný křik,
Smrt plíží se po špičkách, bude to jen mžik,
Vím, co znamená tento zvuk, ještě se můžu zachránit,
Stačí si masku nasadit…

Nestihl to, byl jeden z mnoha,
Nepomohl mu výkřik varovný.
Teď bude se zpovídat u samotného Boha,
Jestli byl dost pokorný.

Co zabilo dítě mé, matička se ptá?
Proč musím zakopávat ho do hlín?
Její smutné oči se ptají, zemřel jako hrdina?
Odpověď zní; byl to plyn.

BEZNADĚJNÝ DŮM

Nemůžeš naleznout lásku ke mě, i když já k tobě ji cítila. Tvé štěstí spočívá ve tmě, kde nikdy se nerozednívá. Srdce tvé nepoznalo cit, a v duši své nalezneš klid jen z hmotným zlatem. Proč právě štěstí měníš ve zlo? Lásku vyměnil bys za halíř pouhý. Tomu se příteli říkává peklo - v bohatství najít zalíbení.

Na tváři tvé vidět jsou léta, v obrovském domě samota vzkvétá. Služební odešli k večeru domů, teď sedíš sám u velkého prázdného stolu. Začíná noc a všude je klid, přes okenice v noci neuvidíš měsíční svit. V pěstích utlačuješ zášť, že vlastně nikdo tě neměl rád. Všichni už odešli pryč, kdy zjistíš, že tohle byl špatný klíč. Teď zůstal si sám, starý a nikým nemilován.

Halíř zapadl za dřevěnou skříň, už je konec promarněných dní. A dům už jest zcela opuštěn. Bez příběhů, vzpomínek i mrzouta co jen všeho hodně míti chtěl. On poučil se ze svých chyb, však v čase, kdy už nemohl je napravit.

Marie Dvořáková, 2.K

JAN KAČER: OBRAZY JAROSLAVA KOLIHY

Rovinaté městečko,kde jsem se narodil, na první pohled mnoho romantiky neposkytovalo. Obhlédnout se dalo z jediného mírného pahrbku, kde leželi vážení občané města, dávní sousedi i hrdinové povstání, kteří se pokusili zabránit procházejícím fašistům v útěku a sdíleli i slavný společný hrob hned vedle chátrajícího židovského hřbitůvku. Z tohoto návrší bylo vidět daleko o kraje až k rovni a dále k Chrudimi a Železným Horám. Lesy vzdálené, řeka v nedohlednu. Lehce zasmušilou a neefektivní krajinui její vůni jsem začal chápat a ctít, až když jsem cestoval a prošel světa kraj.

Sotva jsem si zvykl na dlouhé kalhoty, nezbylo než se vydat z útulného domova za vzděláním. Milovaná máma, plná obav, zamluvila u vlídných lidína Parkánech jizbičku a jela se mnou do Bechyně složit zkoušku na keramickou školu. Léto rozpálilo náměstí s parádním kostelem a směšně maličkým Janem Nepomuckým, a my dva spojenci a nerozlučně zamilovaní blázínkové, jsme obdivovali město zcela jiné, než je to naše. Se děli jsme na lavičce, která před domkem, kde sídlí policie, ještě je, a byli jsme nekonečně zoufale smutni. Že se budeme muset na dlouho rozejít, že maminka odjede a já zůstanuv té romantické Bechyni. Sám.

Bylo nás v té keramické škole na sto. Každý odjinud a já možná z největší dálky. Většina měla cosi společného s výtvarnem. Vrhli jsme se na nádherné stromy v zámeckém parku, na klášterní kostel, na rozeklaný most, na divoké skály, na vlahou řeku a chtěli jsme kreslením poznat a přivlastnit si vůni města. Naivně, neuměle a neodbytně jsme chtěli Bechyni pochopit a zamilovat si ji. Zázračné město. V čase znaveném po děsné válce, v době nejistoty městečko zázraků. Ve škole, kde pevnou rukou vládl přísný a spravedlivý inženýr Petrů,učil Dobiáš a Procházka a Milota a Ševčík, skvělí lidé, kteří učinili z Bechyně malou Florencii. Bechyně zářila jako klenot. My mlaí a zeleníjsme nemohli odolat a horlivě se snažili přidat něco k lesku města, které jsme si zamilovali. A co nad to. V ohybu teplé řeky snová plovárna vedená obrem Majkou Čechem, místo, odkud znělo harmonium a trampské písně. Lázněmi procházeli do bílých nádherných šatů oděni dva neodolatelní krasavci Evžen Ilín, král kytary, a uhrančivě černý malíř Koliha. Všechny naše potenciální dívky byly zamilované do nazrzlého Evžena a tmavého malíře. Do vily nad řekou jezdiliskladatelé a velebili Křižíka a lázně a vůni řeky a svobodu z ní v tom poivném čase, kdy se pozvolna začala rozmáhat hyra totalitní šedi. Bechyně dlouho vzdorovala. Ochotníci pod vedením profesora a matematického kouzelníka Staška hráli na náměstí divadlo, keramici zpívali trávnice a tancovali pár tanečků, které se daly pochytit v příručkách. Městečko žilo a my v něm.

Promiňte. Já mám promluvit o Jardovi Kolihovi a chci to udělat. V parném létě se chodil koupat a vedl život bohéma (snad), v zimě nás nějakou dobu vedl jako vychovatel, ale jak udeřilo předjaří, prudce se změnil. Když jarní větřík rozpustil flákance sněhu, ta se rozvalovaly po zčernalé ornici a první nesmělé výhonky trav a osení vystrkovalyhlavičky, nebyl k udržení. Vyrazil. Nejedl, nespal, maloval. Nádherné pastely. Našel svůj motiv: Bechyně a předjaří. Vídali jsme jeho obrázky, neveliké, ale ohromující. Do té doby jsme neznali a nechápali podobu větrného polozmrazeného pole, necítili neobyčejnou barevnost bouřného nebe s prosvětlenou čárou horizontu s červánky věštícími zítřejší slejvák. \Malíř Koliha nás zavedl do světa skrytého a přitom tak blizoučkého. Zapláli jsme k němu obdivem, který nikdy nepřestal. Město, kde teď jsme s Jaroslavem a přáteli. Město stvořené mnohými talentovanými lidmi, řekou, skalami, borovicemi, tradicí Rožmberků, lidskou tvořivostí, je město báječného a krásného člověka Kolihy. Je to on jako jeho město. Mám velkou úctu k tvořivosti Jaroslava, jeho městu, jeho umění.

Od těch dob, kdy otec Evžena Iljína, velebný stařec, hrál na basu s národopisným šramlem keramiků, jehož všichni členové neměli dohromady tolik roků, co on, se na Protivínce v ponurém sále hrálo divadlo a Majka Čech od časného jara až do zámrzu plaval v Lužnici a byl podoben Tarzanovi, se Bechyně změnila. Zmizely blaťácké štíty na Lázeňské ulici, za keramikou už nejsou stařičké stodoly, ale řeka a skály nad ní a kostely a klášter a cosi nad nimi i nad slova trvá. Vůně, barva, omamný dech lidskosti - jakási hluboká paměť - vědomí souvislosti, jak praví básník, přetrvává. Předjaří, zářivé dny léta, jiskřivost a jas sněhu na hlavě Jana Nepomuckého v Zářečí, jistota domova, bezpečí a vědomé spojenectví s lidmi, kteří žili a tvořili v tomto městě, kteří v něm žijí a pracují dnes a mají v sobě okouzlení jako renesanční stavitelé zámku, malíři Slavíček, Líbal, Böettinger, Procházka, keramici Dobiáš, Petrů, točíři Milota a Ševčík a všichni, co tady můžeme v úctě k městu a jeho lidem pobývat. Tím vším je Bechyně bohatá. To, že máme oči, které vidí a více a lépe, že že milujeme městečko nad báječnou teplou řekou s trpkou vůní rašeliny, v níž se hodlala vykoupat hokyně, je mimo jiné zásluha malíře, krásného chlapa a talentovaného ctitele zázraku zvaného život.

Bylo mi ctí, Jaroslave, že mohu v Tvém opěvovaném městě říct, že jsi mi otevřel oči, poděkovat Ti za to, že ještě vnímám krásu, která je vlastně jen neustálým a bohužel ne zcela úspěšným hledáním pravdy. Krásy a pravdy jsi se dotýkal, byl jsi jí blízko a byl v jejím středu.

Jan Kačer v srpnu 2016 (MZ 9/16, str. 5)

MARIE DVOŘÁKOVÁ: POHLEDNICE

Své starosti odevzdávám Bechyňskému zámku, kéž vítr odnese je v dál. Daleko, kam nikdo z nás nikdy by se nedostal. Ať pod zemí zůstanou jako semena, z nichž třešňový vyroste ráj. Za ně mi, prosím, dej kousíček radosti, ať pouze úsměv na tváři mám.

Svou zlobu odevzdám zámeckým zahradám. Kam ráda rozjímat chodívám. Slunce ať ručkou svou v páru ji promění. Vidět ať je v chladném ránu, kdy do zahrad nikdo nechodí.

Svůj pláč odevzdávám Bechyňskému mostu, jenž ukázal mi plno krás. Ten výhled vidět chci zas a zas. Ať rozplyne se na vodní hladině a řeka odnese je pryč. Pak k duši mé naleznout musím klíč. V hlubinách mé mysli jest, snad naleznu jej brzy. Však vím, nebude to dnes. 

Svou bolest odevzdám rozkvetlé louce, kterou tak ráda mám. Ať spraví mé rozbité srdce a já jen radost v srdci mám. Proč trápit se, když překrásný je den. Jediné co udělám, bude, že s úsměvem vykročím ven.

Svůj úsměv neodevzdám žádnému místu, ten pro sebe si nechávám. Po kouskách darovat ho budu lidem, jenž kolem sebe mám .

Tímto místům děkuji velice, že pomohli mi najít klid a když přijde starost, pláč, vím, kam mám jít. Ony vždy vrátí mou radost zpět. Pak cítím se jako nový rozkvetlý květ.

ŠTĚPÁNKA ROLNIKOVÁ: Z DENÍKU MALÉ HOLČIČKY- MDŽ

Necelý měsíc před Mezinárodním dnem žen se naše skupina zvaná " Pampelišky" domluvila, že připravíme celovečerní program. V první řadě jsme si nacvičili  zjednodušenou verzi opery "Prodaná nevěsta" od Bedřicha Smetany, a někteří kluci nám pomohli s hudbou.

Neměli jsme nic moc, jen oblečení, které nám půjčili ostatní vězni. Mařenka měla starou růžovou sukni a  košilku, Jeník měl půjčenou vestu a kalhoty na kšandu. Kulisy byly velké kartony pomalované místními uvězněnými umělci a ozdobené květinami, které jsme natrhali venku.

Jednoduchá opona, tvořená dvěma dekami připevněnými na šňůrách, se opatrně a ztěžka roztáhla a představení začalo. Vpředu na židlích seděli dozorci, kteří v jistým opovržením sledovali naši snahu. Ostatní vězni seděli nebo stáli za nimi, potichu a nadšeně vnímali, co se na provizorním jevišti hrávalo. Dokonce se k nám při některých písních přidali.

Po skončení představení nastal velký potlesk, který trval nejméně tři minuty. Pak si stoupli dozorci a beze slova odcházeli. Nevěřícně jsem se na ně dívala, když odstrkovali vězně, aby mohli odejít z místnosti.

 "Kam si myslíte, že jdete, představení ještě neskončilo!", zavolal někdo poblíž mě a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, nemusela jsem se ani otáčet za hlasem, abych věděla, že je to můj  kamarád Otokar. Rychle jsem k němu vyběhla, abych ho umlčela, ale bylo pozdě.

Dozorci si sedli zpět na židle a rozzlobeně rozkázali, že má program pokračovat. Otokar byl malý, vyzáblý sedmiletý kluk. Stoupl si ale hrdě doprostřed jeviště, uklonil se a začal recitovat básničku, kterou si sám napsal:

List stromů vítr urve si,
z tisíců lístek jeden.
Kdo toho dbá? Kdo všimne si?
To žádný – když je jeden!

Když vejde smrt do pokoje
a z tisíců padne jeden:
Kdo dbá ho? Komu teskno je?
To žádný – když je jen jeden!

Jak smrt  lidé cizí život berou
a mnohé z nich pryč odvedou.
Kdo dbá jich? Kdo si jen vzpomene?
To všichni – vždyť nebyl jen jeden!

V rukou držel nůžky a papír, a pokaždé, když odstřihl kousek papíru, se smutně pousmál. Nakonec mu v rukou zbyla vystřižená květina.  Uklonil se a dal květinu jedné z dozorkyň, která seděla nejblíže. "Všechno nejlepší!" řekl a poodstoupil, aby mohli recitovat další. Po skončení všech recitací přišli na řadu hudebníci, kteří začali hrát a zpívat. Plno lidí se zvedlo a šlo tančit, dokonce i dozorci se pohupovali do rytmu. Jindy tak zamračení a zlí dozorci, kterých jsme se vždy báli, najednou vypadali stejně jako my, smáli se, někteří by si s námi dokonce i povídali .

Druhý den ráno nám  přinesla jedna z dozorkyň čokoládu. Prý za to, jak hezky jsme včera hráli. Řekla nám, že už dlouho se takhle nepobavila jako včerejší večer. Přistoupila k Otokarovi, dala mu do rukou malou plechovou krabičku, usmála se na něj a odešla. Všichni jsme byli zvědaví, co Otík dostal. Ten opatrně otevřel víčko.

Uvnitř byl malý obrázek a modré autíčko.

Všem se nám po tváři rozlil teplý úsměv, i když venku zase tak teplo nebylo. Jenomže v našem nitru a srdcích teplíčko bylo. Hlavně pro ten pocit, že jsme dokázali udělat radost nejenom našim blízkým, ale také cizím, tolik nepřístupným lidem, kteří svou lidskost neradi odhalovali.

Štěpánka Rolniková, 3. ročník

JAROMÍR MATOUŠEK: O KERAMICKÉM SJEZDU A O DRUŽNOSTI

Pomotávám se po Bechyni. Chvíli se psem, chvíli sám, chvíli se ženou a se psem a chvíli se ženou bez psa. Pohltila nás atmosféra stotřicátého výročí založení střední uměleckoprůmyslové školy. Všude živo. Družnost seskupená okolo umění. Vazby vzpomínek. Jedna dáma si mě spletla se spolužákem, během minuty jsme si omyl vysvětlili, ale tykání nám vydrželo až do rozloučení polibkem. O něco později mě náš pes seznámil s akademickým sochařem Doubravou a následoval rozhovor, na který nezapomenu. Kvůli podobné atmosféře jsem před dvaceti lety jezdíval na jih Francie.

Pátá věta prvního odstavce začíná slovem „družnost“. Výrazy k němu blízké jsou: přátelskost, kamarádskost, společenskost, sdílnost. V obecném povědomí se jim přiřazuje kladná hodnota. Mají však i své stíny. Vysoce společenský muž může zanedbávat rodinu. Vysoce sdílná žena může být drbnou. Kamarádskost v práci bývá příčinou protekcí. Nezřízená přátelskost blokuje schopnost vybírat si k sobě kvalitní lidi.

Významný německý filozof 19. století Arthur Schopenhauer mínil: „Družnost patří k nebezpečným, ba zhoubným zálibám, poněvadž nás přivádí ve styk s bytostmi, jejichž většina je morálně špatná a intelektuálně tupá nebo zvrácená. Nespolečenský je ten, kdo je nepotřebuje.“

Kdyby Schopenhauer ve dnech slávy bechyňských keramiků pozoroval co já, jeho oči by sice viděly to samé co mé, ale prožil a popsal by to zcela jinak. Co lépe odráží realitu? Můj okouzlený pohled, který je výsledkem touhy po harmonii nebo trpká zkušenost filozofa s lidstvem?

Vzpomínám si na jednu experimentální báseň, která neobsahovala jiného tištěného slova než slovo smích. Snad čtyřicetkrát. Kdesi uprostřed však bylo jedno jediné slovo smích přeškrtnuto a místo něho rukou připsáno slovo pláč. Báseň se jmenovala Karneval. Ta poetická hříčka mne ovlivnila natolik, že jsem se nakonec stal psychologem. Náhlé poznání, že prožitky jednotlivých lidí v davu bývají diametrálně odlišné, mě odvedlo od mladistvého zaměření na sebe k zájmu o druhé.

Myslím si, že družnost je krásná, je-li v jejím středu něco podstatného. Sdružení lidí okolo společného zájmu, okolo produktů, které vytvářejí a které stojí za to oslavit, mívá často neopakovatelný ráz a emoci, ze které lze čerpat sílu do dalších všedních dnů.

PhDr. Jaromír Matoušek, j.m.psychologie@seznam.cz, MZB 7,8/14, str. 2

MAGDALENA TONKOVÁ: PARALELNÍ SVĚT

Představte si, že každá duše by někde v paralelním světě byla vyjádřena melodií. Nikdo by nemohl skrýt zlost, či jiné pocity a vlastnosti, protože duši nemůžeš přehlušit nebo ztlumit.

Jmenuju se Sara, žiju v Londýně s leguánem Pavlem, jsem již nějaký ten čas volič a taky strážce zrovna takového paralelního světa. Když chci, mohu si poslechnout melodii, kohokoliv kdo má duši, a ačkoliv se to občas nezdá, duši má všechno živé. Nebo cestovat po světě přes průchody mezi našimi světy. No, zas taková sranda to není. Musím střežit „klíč“ k tomuto světu. Nemůže to prostě být obyčejný klíč, který bych si připnula k ostatním klíčům, ale dvaceticentimetrové kovové housle. Kdybych o housle přišla, a s jejich pomocí by se pokusil někdo odemknout svět Melodie (autorce gratuluju k neuvěřitelně kreativnímu jménu) klíč by se sám resetoval a spojení mezi našimi světy by již nikdy nikdo nenavázal. To by nebyla zas tak velká tragedie, ale Melodie má gravitaci, která se projevuje na naší vzdálenosti od Slunce a kdybychom přetrhali pouta pojící naše dva světy, tak se buď usmažíme anebo umrzneme, protože bychom se vychýlili z naší oběžné dráhy. A tak je důležité, aby se klíč předal neresetován další generaci. Proto existuje společenství MASA (žádný NASA!). Melody association since Alltime, což v překladu znamená Asociace pro Melodii od Všečasu. Všečas znamená začátek všeho, ale to Vám zatím neprozradím, stejně jako strukturu MASA. Klíč nemohu jen tak někde odložit, protože by se mi sám zase vrátil na řetízek na krku, pokud by ho neměl v držení nikdo jiný. A to jsem ještě zapomněla zmínit moje stále nemizící akné a miniaturní garsonku.

Normální ráno, začínající nápojem bohů, kafem. Když vyrazím do práce, vracím se jen třikrát, pro klíče od auta, pro kabelku a znovu pro ty klíče od auta. Považuju to za úspěch a s grimasou, co má znázorňovat úsměv, vyrážím vstříc novému dnu. Mám ranní směnu, takže je v ulicích stále ještě tma, ale mně to nevadí, protože mám noční Londýn ráda. Nebojím se přepadení, protože bych tento úmysl mířený na mě slyšela díky houslím a vrozenému talentu na míle daleko. Dorazím do práce a den je do oběda stejný jako milion dní předtím. Ale nestěžuji si, svou práci mám ráda, ráda jsem neustále v pohybu a na cestě. Denně potkávám stovky lidí a je trochu náročné vyjít se všemi, ovšem díky houslím prostě slyším, jak se mám ke komu zachovat. Sedím na obědě a přemýšlím, že bych možná měla víc komunikovat s lidmi a méně sama se sebou. Když se přiřítí trojčata Max, Alex a Xavier. Moji tři naprosto totožní a nejspíš jediní přátelé. Domluvíme se na večer a já znovu vyrážím pracovat. Ve dvě končím v práci, nasedám do metra a nechávám se jím ukolébat k spánku. Probouzím se jen dvě zastávky po té, kde jsem měla vystoupit, což je celkem úspěch. Zvedám se a zamířím k východu, držím se za mužem v perfektně padnoucím obleku a zkoumám jak to, že se mu v té tlačenici v metru ani trochu nepomačkal. Jde stejným směrem a až když dojdeme do liduprázdné ulice, dojde mi, že ho vlastně vůbec neslyším. Zaujme mě to a snažím se najít jeho Melodii, ale jako by mě něco blokovalo. Chytnu ho za rameno, prostě chci zjistit jak to že ho neslyším, ale jediná odezva je mi absolutní zvuková rána a úprk. Super, odpotácím se dva metry dozadu a začnu sprintovat za ním. Za dva bloky ho dobíhám a srážím toho parchanta k zemi.

Ten „parchant“ se jmenuje William, momentálně s ním sedím na kafi a cítím se absolutně trapně. Will, jak mi bylo řečeno ještě na jeho zádech, není žádný lovec klíče, nýbrž obyčejný chlap. Opravdu hodně zmatený, pomlácený a milý muž. Někde mezi „moc se omlouvám“ a „je mi to líto“ se mu pokouším vysvětlit, že normálně nejsem šílenec, co skáče po lidech. Will je naprosto obyčejný chlápek, co vede sklepní obchůdek s knihami a jeho život se od toho mého překvapivě prakticky skoro neliší. A to i přes můj dvaceticentimetrový houslový problém. V kavárně jsme až do zavření a celou dobu máme o čem mluvit. Když vyjdeme ven, obloha se již pomaloučku začíná červenat a já zjišťuji, že myšlenka odchodu domů není tak lákavá, jako bývá normálně, kdy se nemůžu dočkat, až dorazím na pohovku. Will se na mě otáčí a moje tváře se sladí s oblohou. „Ehm, nechtěla by ses jít ještě projít?“ Samozřejmě, že bych chtěla! Přikývnu a moje tváře vyhrávají souboj barev s oblohou. Procházíme se parkem a stále máme o čem mluvit. Mluví o svém životě a zajímá ho i můj život a dokonce i názor. Povídáme si, chvilku mluvíme vážně, občas až skoro smutně, ale rozhovoru vévodí především humor. Cítím se vážně skvěle, připadá mi, jako kdybych byla normální člověk s normálními zájmy a city.

Kolem čtvrté hodiny ranní si uvědomuji, že bych se pravděpodobně měla dostavit do práce. Ačkoliv se mi vůbec nechce, tak musím. „Ehm,“ říkám a začínám si myslet, že je to nakažlivé „Budu muset jít do práce.“ Podívá se na hodinky a věnuje mi vyděšený pohled. „Taky bych tam už měl dávno být, proboha!“ To mě rozesměje. „Takže bychom asi měli jít každý po svém.“ „Dobře.“ Souhlasí a podává mi papírek, na kterém je napsané telefonní číslo a adresa. „Až budeš mít čas, tak mi brnkni, jestli chceš.“ „Určitě si udělám čas.“ Odpověď ho očividně potěší, obejme mě, políbí na tvář a odbíhá. Vážně, ten člověk se asi pěkně naběhá. Otáčím se na druhou stranu a vyrážím k domovu, s pohledem upřeným na rudý východ slunce, když se mi do mysli vkrade myšlenka na záhadnou přede mnou skrytou Melodii Willa, a nadávám si, jak jsem se mohla nechat oblafnout milou vizáží a nepřišla jsem této záhadě na kloub. Trochu mě to znepokojí, a proto si podvědomě sáhnu na krk na klíč, ale nahmatám pouze prázdnou hruď. Otáčím se a najednou slyším slabou stopu temné orchestrální Melodie v místech, kudy odběhl Will.

Už je pryč a klíč s ním.

Konec.

Anebo ne?

(Práce reprezentuje školu na soutěži Evropa ve škole 2014)

ŠTĚPÁNKA ROLNIKOVÁ: LZE SVĚT OŠÁLIT PROPAGANDOU?

Bylo půl páté ráno, když nás vyhnaly z chatek a my musely nastoupit do pozoru, aby nás zkontrolovali. Znala jsem to moc dobře, opakovalo se to každý den. A já spolu s ostatními dívkami stála bosá v blátě a čekala na pokyny dozorců. Většinou přišel obyčejný voják a rozdal nám práci na stavbě. Ale dnes to bylo jiné, dnes totiž přišel sám plukovník a začal číst čísla. Napřed jsem si myslela, že nás chtějí pustit domů, jako ty, které poslali do těch velkých budov, co jsou za plotem. Odtamtud se nikdo nikdy nevrátil a jednou jsem slyšela, že ten, koho tam pošlou, může jít domů. Moje máma a teta tam byly, slíbily, že mi napíší, jak se to doma změnilo, ale zatím žádný dopis nepřišel.

Plukovník přečetl osm čísel a vyzval je, aby vyšly z řady. Byla jsem mezi nimi, dobře si vzpomínám, jak mi neumělecky tetovali číslo 239 na zátylek. Museli mi ostříhat vlasy, ale teď jsem je měla skoro tak dlouhé jako předtím.Vyšla jsem z řady a stoupla si vedle nějaké holčičky, která byla pohublá a měla na těle samé modřiny. Plukovník kolem nás procházel a vypadal, jako by si kupoval zboží na trhu. Prošel kolem mě a jeho oči spočinuly na dívce vedle. ,,Nummernschild!” Dívka se na mě ustrašeně podívala. ,,Chce vědět tvoje číslo,” řekla jsem jí šeptem a doufala, že plukovníkovi odpoví německy. Ale dívka jen stála a třásla se. Rychle jsem jí odhrnula vlasy ze zátylku a číslo nahlásila. Plukovník se na dívku zamračil a šel dál.

Nahnali nás do místnosti, kde čekal nějaký muž. Nikdo z nás nevěděl, co se děje. Potom nám rozdali nové oblečení a poslali nás se umýt. Vešla jsem zpět do místnosti a čekala až přijdou ostatní. Následoval sáhodlouhý výklad o tom, jak se nám tu líbí, jak bychom posoudily naše životní podmínky zde a hlavně, co bychom na tomto zařízení změnily. Žádná z nás ani nemukla a jen jsme přikyvovaly a souhlasily se vším, s čím oni chtěli.

Mezi výklady byly krátké přestávky a při nich k nám chodily zdravotní sestřičky a ptaly se nás na zdraví a ošetřovaly nám některá větší zranění. Té malé holčičce daly na modřiny nějakou mast a poté je zakryly pudrem. Vysvětlili nám, že nás pošlou spolu s několika dalšími si odpočinout. Nechápala jsem, co tím myslí, až do chvíle, kdy nás odvedli do dvora. Byl stejný jako ten, na kterém stály naše chatky, až na to, že zde byla tráva, hřiště skryté ve stínu několika stromů, vysoké zdi, na nichž byl průvod malovaných zvířátek a rozkošný, velký pavilon. Téměř celý ze skla a chráněný velkou střechou. Velkými okny bylo vidět dovnitř, kde stály bleděmodré dřevěné postýlky a malé různobarevné stolečky.

,,Tak tady teď budeme bydlet?” zeptala se nějaká stará paní, která stála vedle mě. Voják nás popostrčil dopředu a my vyšly na trávník. Na dvoře již stáli muži v podobném oblečení jako my.

Vojáci nás opět seřadili do řad a začali číst naše čísla. Tentokrát po jednom a jako první mě. Vystoupila jsem z řady a čekala. Voják si mě prohlédl a pak přečetl další číslo. Ze zadní řady vystoupil kluk jen o málo starší než já. ,,239 a 919 vy dva jste snoubenci,” ukázal na mě. ,,Ty se jmenuješ Maya Bremmlerová a je ti 18 let.” Pak ukázal na kluka stojícího vedle mě a řekl, že se jmenuje Ravid Uffenheimer a je mu 20 let. A takto každý dostal jméno a byla mu přidělena karta.

Pár dní jsme si zvykali na nové prostředí. To, že všude musím chodit s Ravidem, mi nevadilo, alespoň do chvíle, kdy mi bylo sděleno, že se s ním mám více objímat, a někdy ho dokonce políbit. Ne, že by se mi nelíbil nebo protivil, ale pro mě to byl cizí člověk. Ale udělala jsem, co po mě žádali. Vždy ráno, když jsem vyšla z dívčích pokojů, Ravid stál u dveří a čekal na mě.

Týden po nastěhování jsme byli všichni probuzeni a plukovník nám sdělil, že se na nás jede podívat návštěva, tak ať neděláme ostudu. Komise přijela. Já s Ravidem jsme seděli na malých židlích před kavárnou, popíjeli čaj a jedli křupavé rohlíky s máslem. Komise se procházela po areálu a obdivovala krásný dětský útulek, ve kterém si děti hrály spolu s jejich matkami a zdravotními sestrami. Každého se ptali na jméno a na to, jak se nám tu líbí. Došli až k nám, a když zjistili, že jsme snoubenci, ptali se plukovníka, jak bude probíhat naše svatba. Plukovník jim odpověděl, že svatba bude určitě podle židovských tradicí. Na to se komise usmála a jedna z komisařek mi darovala stříbrné psací pero. Komise prošla i zbytek areálu, dala si kávu v kavárně a odjela. Nezašli do ubohých chatrčí, ve kterých jsme předtím bydleli, neviděli původní dětský koutek, který se skládal z hromady hlíny, kterou ostatní vězňové vyváželi z jam, hloubených proto, aby mohli postavit další zeď se železným drátem.

Přemýšlela jsem, jak se mohla komise nechat tak snadno ošálit. Nebylo možné, neslyšet slabý nářek ostatních vězňů, kteří byli stále za mohutnou zdí. Lidé z komise jakoby viděli přední část krásného obrazu: barevného, veselého, šťastného, plného krásných věcí, a hlavně svobodného světa. Reálný svět za zdí byl však zcela opačný. Nic nemohlo být pravdě vzdáleno více než to, co zde mohla vidět.

Den na to, co komise odjela, byl dětský pavilon uzamčen a děti opět poslány do starých, nehostinných a temných místností. A nám byly vráceny naše staré oděvy a odebrány karty se jmény. Vrátili jsme se do našich starých chat plných blech a jiné havěti. Do postelí, které byly vycpány slámou a ne peřím.

Dokázala jsem se udržet naživu do konce války a byla jsem jedna z mála z těch, kteří se dostali domů. Když jsem potom slyšela, jaký hanebný čin Hitler spáchal, byla jsem zděšená. Ten týden ráje, který jsem v Terezíně prožila, byla pouhá propaganda pro okolní svět. A já si začala připadat jako pouhá věc, která byla zneužita k tomu, aby Hitler dosáhl svého cíle.

Dokázal ošálit celý svět tímto odporným podvodem. A nejhorší bylo, že díky této propagandě získal šanci zbavit se tisíce nevinných lidí.

Jak mohli být všichni tak lehkomyslní a přehlédnout to velké bezpráví, které na nás bylo vykonáváno!?

(Práce reprezentovala školu v literární soutěži Památník Terezín 2014 - 7. místo )

PŘÍSPĚVKY STUDENTŮ DO SOUTĚŽE PRÓZA A POEZIE 2011

Své příspěvky do soutěže, která měla uzávěrku 12. 12. 2011, zaslali studenti a studentky Andrea Špirhanzlová (4.D), Veronika Gigalová (2.D), Jaromír Dolanský (2.M), Monika Plundrichová (2.G), Pavla Bečvářová (2.G) a Nancy Králová (1.G).


Monika Plundrichová: LOUTKA


Venku prší, moje tělo bezvládně leží na tvrdé matraci a oči s nadějí, že dohlédnou až do nebe, se zarytě dívají do stropu. Ležím stále nehybně, ale přeci jen unikám. Od lidí, ode lži, od pravdy, ode všeho, co je skutečné. Rozvášněně se vrhám do všech svých rozmanitých představ, které brnkají na všechny struny milostné harfy. V pokušení prolézám křoviska, bránící mi dostat se až k samotnému středu. Je to ráj, ze kterého nemůžeme být vyhnáni, avšak i řetěz, který mě zde poutá, a přeludy mé fantazie zakrývají cestu zpět.

Je to bezplatná droga, kterou mám u sebe každou minutu svého života. Jen si jí udržet pod kontrolou. Drze, vlezle mě ovládají úkony z mimoreality, s tendencí naivně srovnávat skutečnost s tou vysněnou. I když všechno to v mé hlavě přeci jen není tak daleko od reality.

Tak zkouším, experimentuji, ničím svoje zdraví v touze objevit zlatý hřeb všech mých skladeb. Toulám se zpět minulostí a zachytávám snímky vnitřního uspokojení, které z grafu razantně převyšují ostatní. Šílím, když vidím některé momenty. Jdu tedy poznatkům a novým chtíčům vstříc, abych odhalila, jak na mě bude působit jejich uskutečnění. Bohužel, ne vždy se vše děje podle předem napsaného scénáře, několikrát přehraného a schváleného vlastním tělem. Tentokrát především rozhodl ďábel, ukrývající se kdesi ve mně, žijící z každého dalšího úderu mého srdce.

Padám na kolena u cesty, po které už dnes nikdo nepůjde. Možná ani zítra. A tak se užírám agresivními myšlenkami a zároveň se sadistickým přístupem vzhlížím na své trpící, bezmocné, krásné tělo.

Jakoby celá moje lidská polovina neposedlá tou bláznivou zničující touhou po ponižujícím a zvráceném sexu se vytratila. Ta druhá ji asi zadupala do země. Dýchala jsem, chodila, seděla, jako tělo bez ducha, bez citu, bez krásy, bez lásky. Jako ten bezmocný, už touhou znavený ženský nástroj, který nepropustí, necítí žádnou radost ani zklamání.

Beznadějně odkázaná na slova, která tě svazují, mučí a posílají až na dno tvých sil, jen pro ten záblesk spokojenosti. Je to o radosti a citech druhého. To nejsou už ty pocity, které vzrušují, snaha se přetrhnout, nekonečná touha zazářit. To už je jen otupělé vnímání příkazů bez jakéhokoliv cítění.

I když vím, že to může být jinak, ta ďábelská půlka mě mi zakazuje cokoliv jiného přijmout jako pravdu. Jsem v transu, loutka která čeká na další zatahání nitky, aby se mohla alespoň pohnout, ponížena všemi, co za ty nitky tahají a co nejsou nikým.

Kdo se skrývá pod skořápkou těchhle psychogenních ztracených pocitů, myšlenek, slov? Kdo jsem v tuhle chvíli?

 

Pavla Bečvářová: PROBUZENÍ

Dětství je království, kde nikdo neumírá, všichni se mají rádi a miminka nosí čáp. Je to nejkrásnější období v životě, protože si neumíme udělat nepřátele. V tomto světě neexistují vrahové, drogy ani neštěstí. Tatínek má rád jedině maminku a mě, a ta krásná, mladá paní v jeho kanceláři je teta. Vánoční dárky nosí Ježíšek, protože rodiče by na takovou horu dárků neměli peníze, a nejkrásnější holčičky budou jednou princezny.

Ccccrrr! Půl sedmé přesně. Nesnáším, když mě budík vytáhne z mých snů. Opravdu se těším na besídku o rodičovství. Vždyť jsme ještě děti! Vážně si myslím, že v šestnácti letech máme na tyhle „věci“ ještě dost času. Otráveně si obleču triko, džíny, namaluju řasy a pádím do školy.

Když přijdu domů, mamka je opět „v náladě“. Nenávidím ji, nenávidím! Proč mě museli probudit? Proč mě nenechali neinformovanou o skutečném světě? U panenek, u plyšáků, bez starostí. Teď vím vše a je mi z toho zle! Proč se lidé ničí alkoholem, drogami, a devastují vše, co jim přijde do cesty?

Například ten chlast. Vyžírá nás zevnitř jako kyselina a vidět rodiče, ve stavu, kdy se neudrží na nohou a nadávají na všechno kolem sebe nám, rve srdce. Nebo cigarety…, kde jen ptáci berou sílu lítat v tom „svinstvu“? Chtěla bych mít tu moc změnit lidstvo, otevřít mu oči, vzít zpět do dětských let a každému člověku vysvětlit, že takhle to dál nejde.

Je to o smíchu? Možná ano, ale já si budu dál snít své sny o tom, jak mi bylo pět.

 

Andrea Špirhanzlová: KORZET K NEZAPLACENÍ

"A teď vám něco povím já!", řekl Standa a usrkl piva.

"Úkol zněl jasně. Zastavit muže v korzetu. Podle policejního informátora měl pod ním pašovat ukryté množství peněz. Rozmístili jsme hlídky na obvyklých místech v letištní hale. Překvapení na sebe nedalo dlouho čekat. Hlídkoval jsem v civilu poblíž záchodků, když se k nim řítila podivná žena potácející se na vysokých podpatcích a v nápadně pestrém oblečení připomínajícím taneční kostým. Ani v obličeji nebyla žádná fešanda. S podivem jsem sledoval, jak vtrhla na pánské toalety. Chtěl jsem ji upozornit, že se spletla, a tak jsem ji následoval. Ve dveřích říkám - Pani, to takhle nemůžete, toto jsou pánské toalety. V tom jsem s údivem zjistil, že nejde o ženu. Teprve teď mou pozornost upoutala skutečnost, že měla na sobě korzet. A mám tě, padouchu! Muž se vyděsil a začal prchat. Já za ním, přičemž jsem do vysílačky oznámil všem hlídkám, co se děje. Vzhledem k tomu, že na vysokých podpatcích se špatně běhá, jsme ho během chvíle zadrželi. A nakonec se ukázalo, že nešlo o pašeráka, ale o účinkujícího v travesti show, který spěchal na letadlo."

"A kde byly pašované peníze," optal se Karel.

"Hned se to dozvíš. Zmýlil se informátor. Při osobní prohlídce jsme zjistili, že zadržený pod korzetem neukrýval peníze, ale tílko s potiskem bankovek. Letadlo mu uletělo, a tak jsme ho s omluvou pozvali na pivo,! dokončil Standa.

"Jé, ahoj kluci, představím vám svého nového kamaráda, zrovna přichází. To je Jarda."

Jarda přátelsky zvolal jasným hláskem: "Nazdar, prdelky, tady je to bezva!"

 

Nancy Králová: VÁNOČNÍ PŘÁNÍ

Drahý Ježíšku, panáčku milý,
máš pro mne krátkou chvíli?
Už je mi pět a mám plnou hlavu přání,
panenku, plyšáčka a štěňátko na hraní.
Ještě nevím, jak se bude jmenovat,
Alík, Maxík nebo Ferda snad?
Taky bys mi, Ježíšku, mohl přinést šatičky,
pro princeznu a k tomu hezké botičky,
a možná i třpytivá křídla,
abych vypadala jako víla,
trochu s nimi zatřepotat,
jako motýlek si poletovat
a se svou hůlkou kouzelnou,
vyčarovat říši nádhernou,
která vyhlásí mě královnou,
a daruje mi korunku zdobenou.
Snad to příliš troufalé není,
tolik dárků po Tobě chtít,
maminka mi říká: "Věř svému snění,
všechno se ti může vyplnit."

Tato práce byla otištěna ve sborníku Próza a poezie 2011 a byla oceněna čestným uznáním. Autorka obdržela pozvánku na První literární workshop, který se bude konat 22. - 24. 6. 2012 v DDM Netolice.

MASAKAZU KUSAKABE: JAK PÁLIT DŘEVEM

  1. Ohňová slavnost. Oheň vytvoří nová přátelství a plameny je budou chránit svým teplem a klidem.
  2. Povídejte si s pecí a plameny. Vciťte se do nálady pece.
  3. Když se nakládání povede, je to už velká část úspěchu. Výsledky výpalu si můžete představit podle nakládání.
  4. Pokud musíte do pece naložit velké věci anebo pokud je pec příliš vlhká, zbavíte se vlhkosti tak, že budete mít špér nejdříve jen mírně pootevřený. Necháte v peci nahromadit páru a potom teprve špér prudce otevřete. Při pomalém vysoušení by věci mohly popraskat.
  5. Dřevo přikládejte s úctou. I pec chce mít příjemný pocit.
  6. Naplánujte výpal i směny spolupracovníků.
  7. Před nakládáním připravte stojánky a podpěrky pro zboží. Můžete si je i vyrobit.
  8. Měli byste mít připraven dostatek suchého dřeva.
  9. Nejlepší je začít pálit při přílivu. Děti se také rodí při přílivu.
  10. Začněte pálit s klidem. V další fázi pálení se pocity postupně umocní.
  11. Pokud chcete zjistit, jaká je v peci vlhkost, dejte ruku ke kukru.
  12. Když vidíte, že popel mizí v peci, znamená to, že je v peci teplota kolem 450°C. Když dosáhnete 600°C, můžete zrychlit výpal.
  13. Když vidíte kukrem v peci jasný plamen, znamená to, že teplota dosáhla 1150°C.
  14. Ve fázi, které říkáme seme, zachytíme rytmus pece a teplota pak bude stoupat plynule.
  15. Pec je jako matka. Výrobky jsou její děti. Pec má na nenarozené dítě blahodárný vliv. Musíte jí poskytnout krásnou hudbu a povídat si s ní.
  16. Ve fázi nerase pálíme s citem pro povrch výrobků.
  17. Pokud má pec dosáhnout s vaší pomocí vysoké teploty, slaďte své pocity s její energií.
  18. Pokud se vám nedaří, aby pec dosáhla vysoké teploty, počkejte na její vlastní mocnou energii.
  19. Pokud jsou stěny pece „chladné“, můžete hladce dosáhnout vysoké teploty.
  20. S pecí si hrajte a tančete s ní. Zpívejte si s plameny a poslouchejte jejich melodii.
  21. Když plameny dosáhnou do komína, jste blízko závěrečné fáze.
  22. Věci v peci budou při pálení dřevem potřebovat spoustu popela a ohně. Stejně jako váš život. Je úžasné projít různými životními zkouškami a mít mnoho snů.
  23. Věci, které jsou blízko hořícího dřeva, mohou být velmi zajímavé a krásné (Yohen - dary ohně).
  24. Povrch a barva výrobků rozhodnou, kdy a jak přestat s pálením.
  25. Když věci z pece vykládáte, myslete už na příští výpal. Vykládání je úžasný učitel.
  26. Ukliďte si po vykládání kolem pece a umyjte si nástroje.
  27. Plameny jsou štětec. Výrobky jsou plátno. Keramika je jen uměním plamene.
  28. Vypalujte pec a ne své výrobky. Pec je vaším výrobkem.
  29. Výpal je výsledkem procesu pálení.
  30. Pochopte, že vaše zboží vypaluje pec a ne vy. Vězte, že vám pomáhá bůh ohně a jeho bůžci a vy že jste jejich služebníky.
  31. Pec je záhadný stroj času. Plamen je Fénix. Kouř je drak. Pálení je jako Velký třesk. Do výrobku se otiskne celý vesmír. Pec je alchymista. Nabídne vám dary
    a učiní vás šťastnými.


(Zdroj: Kroutvor Josef: Poezie režná i glazovaná, BB/art s.r.o., Brno, 2006, str. 133 - 136)

Beseda s japonským keramikem Beseda s japonským keramikem Beseda s japonským keramikem Beseda s japonským keramikem

Beseda s japonským keramikem Beseda s japonským keramikem Beseda s japonským keramikem Beseda s japonským keramikem
Pan Masakazu Kusakabe při práci. Pan Kusakabe navštívil v září 2009
naši školu; předváděl točení čajové misky a vyprávěl o pecích na dřevo.
(Foto: Libor Hošek)

 

KAREL ČAPEK: HLEDÁM HLINĚNÝ DŽBÁNEK

Ano, hledám hliněný džbánek, džbánek na vodu, na čistou a obyčejnou pitnou vodu; neboť z ničeho nechutná voda tak dobře jako z oroseného hliněného džbánku. Je trochu zavalitý a břichatý, má pěknou hubičku a omží se, když se do něho načerpá studené vody. Je to praobyčejný hnědý džbánek, ale, takový, na kterém si hrnčíř dal jaksi záležet; i udělal mu silné ucho a širokou hubičku, tuhý a krátký krk, pevné, krátké, lehce se nesoucí břicho; žádná tovární práce, ale chlapík jako živý. Takový džbánek tedy hledám.

Kam se vlastně poděly hliněné džbánky? Ještě před válkou bývaly na hrnčířském trhu na Kampě, a jaké pěkné, do půl těla glazurované, od půlky porésní, pomenší, tělnaté a neobyčejně chutné. Teď už na Kampě prodávají jen tovární květináče a špatný porcelán. Nejspíš hrnčířové vymřeli.

V Rimini byl jarmark a hrnčíři z Faenzy tam prodávali hliněné džbánky; ty byly tak antické a krásné, že jsem si chtěl nějaký koupit; ale což se člověk potáhne z Itálie s hliněným džbánkem za pět lir?

V Salisburry v jednom krámku jsem viděl hliněný kávový příbor, takové komické konvice a naivní hrníčky; bylo to hnědé, laciné a velmi krásné. Mimo to hliněné džbánky, jež měly všechno, co může lidská duše žádat od hliněného džbánku; byly půl žluté a půl brunátově hnědé jako pěkně osmahlý hříbek.

Hledám tedy hliněný džbánek; myslím, že se budu muset obrátit k starožitníkům, tak jako se musí obrátit k starožitníkům, kdo hledá pohodlnou židli nebo visací hodiny. Naše závislost na antikvitách je zdrcující.

Hledám hliněný džbánek, protože je laciný a pěkný; protože je lidový; protože takový hnědý džbánek je vlastně lidové umění. Obyčejně se myslí, že lidové umění je, je-li džbánek pomalován ornamenty z Modré či odkud; odpusťte, to není lidové, protože je to drahé. Lidová židle není dubová s vyřezávaným legátkem, protože je příliš drahá. Vyřezávaná židle není lidové umění, nýbrž historická památka; a kdo chce křísit lidové umění tím, že křísí vyřezávání, vyšívání a ruční malování, zavádí jen výrobu historických památek, což je, mezi námi, švindl.

Lidové umění není jen to, co vyšlo z lidové tvořivosti, nýbrž také to, co slouží lidové spotřebě. Dnes nemůže být jiného lidového umění než výroba věcí, jež jsou dokonale utvářené a laciné. Kraslice není lidová; lidový je dejme tomu skleněný půllitr nebo hrníček z porcelánu; na tom je smutné jen to, že obyčejně ten půllitr nebo hrníček není ani trochu pěkný.

Hledám hliněný džbánek: kam se všechny poděly? Proč už se bezmála nevyrábějí? Především asi proto, že lidé kupují raději plecháče, neboť se tak snadno nerozbijí. A za druhé proto, že kupují raději porcelánové nebo skleněné džbánky, které jsou jaksi míň sprosté než hliněné. Následkem toho keramika, nejstarší lidské řemeslné umění, pravděpodobně vyhyne.

Mnoho se uvažuje o vzkříšení vkusu; a je opravdu strašné, jak se nezadržitelně vytrácí z našeho světa sličnost věcí, s nimiž máme stále co dělat. Avšak má-li se křísiti vkus, musí se začínat u džbánku, a ne u okázalé vázičky; dokonalá váza se vyvine z dokonalého džbánku, ale ne naopak. A snad se musí začít zrovna modrým plecháčem, aby se pomalu došlo k lepším talířům a mísám, odtud k lepšímu stolování a potom snad i k pěknějšímu životu.

Vkus se nezmění tím, že pan X si pořídí slohovou ložnici a pan Y si dá potáhnout sofa látkou podle návrhu té nebo oné umělkyně, musí se začít v měkkém dřevě, hlíně či emailovém plechu, laciných hmotách a potřebných věcech, bez nichž se nedá žít. Ale nejprve je třeba, aby měl každý ve svém hrnci svůj kus masa; ale je-li nadto hrnec udělán tak, abys měl z něho radost a měl jej jaksi osobně rád, pak to bude, člověče, už docela dokonalé.

Zatím však marně hledám hliněný džbánek.

Karel Čapek, 1924

KAREL ČAPEK: HLEDÁM HLINĚNÝ DŽBÁNEKKAREL ČAPEK: HLEDÁM HLINĚNÝ DŽBÁNEKKAREL ČAPEK: HLEDÁM HLINĚNÝ DŽBÁNEKKAREL ČAPEK: HLEDÁM HLINĚNÝ DŽBÁNEKKAREL ČAPEK: HLEDÁM HLINĚNÝ DŽBÁNEK
Hledali jsme a našli. A ne jeden, ale hned tři... (Autor: Petr Pich, výpal dřevem
18. - 19. 10. 2012; foto: Jiří Novotný)

BOHUMIL DOBIÁŠ, ST.: VÁCLAV MAŘAN

Dvě generace tvořily základ k modernímu českému sochařství, jež jako ostatní složky našeho kulturního života vyvěralo z národního pramene. Prvá, jejímž představitelem byl Václav Levý, který s úspěchem zvedl sochařství jako řemeslo na úroveň uměleckou; druhá, jejímž vůdcem byl Václav Myslbek, zářivý zjev prvé velikosti na nebi české plastiky a představitel sochařství skutečně národního. Třetí pokolení vyvíjí se a zápasí v tvůrčí práci dále a jest tu víc nebo méně středoevropskou třídou.

V této druhé generaci, jež snad ještě intensivněji procítila své práce česky a národně, současníkem Myslbekovým byl Stanislav Sucharda, jeden z vedoucích duchů sochařské moderny, bouřlivák se svým živým a vášnivým temperamentem. Tak jako Myslbek, i Sucharda byl profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a jedním z jeho pilných a talentovaných žáků byl Václav Mařan, který přišel na UMPRUM téměř současně se svým krajanem, známým českým rytcem a sochařem Josefem Drahoňovským.

Václav Mařan se narodil 23. května 1879 jako jedna ze sedmi ratolestí rolníka Mařana z Újezda Svijanského na Turnovsku. Nejprve studoval na řemeslnicko-průmyslové škole v Mladé Boleslavi obor řezbářský. Záhy projevil své schopnosti a když na to byl upozorněn i jeho otec, dal po krátkém zdráhání svolení, aby jeho syn pokračoval ve studiích na uměleckoprůmyslové škole v Praze, kam vstoupil v roce 1893. A sice do školy profesora Suchardy, protože Sucharda se svou lyrickou něhou byl mladému Mařanovi bližší, než jeho současník Myslbek, který svým tvrdým a mužným projevem ztělesňoval ideál českého sebevědomí a nepoddajnosti v monumentálních plastikách, kdežto Mařanovi lépe „seděla“ drobnější plastika s určitým zaměřením pro keramiku, jíž se potom věnoval po celý život.

Sucharda, jemný učitel a vzácný člověk, mocně zapůsobil a usměrnil další vývoj Mařanův. Do jaké míry ovlivnil citlivou a vnímavou duši mladého umělce jest vidno z menší, ani ne životní dekorativní hlavy, pozdější jeho práce, ve které spatřujeme vyhraněný typ české ženy a která má všechny znaky a charakter podobný pracím Suchardovým. Znám ještě dvě plastiky a snad je jich více, které mají základní koncepci suchardovskou, svědomité studium anatomie jako předpokladu k bezpečnému zvládnutí sochy zevnitř s tichou a půvabnou melancholií, jíž jsou tyto dvě plastiky žen obestřeny - důsledek to Suchardovy psychologie: snění a senzitivnost. Plastická rovnováha tkví zde v klidu, bez vzrušeného gesta, pravá ruka lehce spočívá v klínu, měkký postoj, hlava mírně skloněna. Tento Suchardův vliv je patrný na všech pozdějších pracích Mařanových. Suchardova ryzí slovanská měkkost působila blahodárně, byl to šťastný a plodný vliv.

Suchardova škola byla na tehdejší dobu moderní školou, v níž realismus mění se ve francouzskou impresi. Tvárnost modelační hmoty byla zde využita do krajnosti. Žáci špachtlí a prsty brázdí povrch plastiky tak, aby světelný efekt a malebnost byly co nejúčinnější. V drobných plastikách byla tato technika okouzlující, v momentu, myslím, selhávala - snad příliš rušila její plastickou formu. Mařanovým pozdějším pracím tento zvlněný a živý, jakoby malovaný povrch, velmi prospěl a podnes můžeme viděti několik dekorativních figur ve stálé výstavce Státní odborné keramické školy v Bechyni, provedených v bílé fajánsi, na nichž je právě této techniky použi-to na draperii.

Ze školy Suchardovy odchází, aby pokračoval ve studiu na speciální škole profesora Celdy Kloučka, kam vstupuje v roce 1896. Na této škole obrací se pozornost Mařanova ke studiu starých slohů a rostlinné přírody, této nevyčerpatelné studnici mnohotvárnosti a formy. Na základě tohoto studia vytváří Mařan nový prostý způsob dekorace na fasádách domů, který můžeme spatřiti po celé Praze. Tyto štukové práce v duchu volné renesance, baroka i rokoka nanášel pod vedením profesora Kloučka spolu s ostatními spolupracovníky - profesorem Drahoňovským, profesorem Kulhánkam, profesorem Márou, Šeborem a jinými - nejen v Praze na veřejných palácích a soukromých domech, ale i na venku a zejména na plzeňském muzeu.

Všechny tyto fasádní a interiérové štuky nanášené ve formě nejrůznějších festonů, vlysů, výplní se znaky, mnohotvárně rozčleněných ploch a doplňované plastickou nebo reliéfní alegorií, jsou stále zajímavé a díváme-li se na tyto práce s odstupem časovým z dnešní perspektivy, tedy v době, kdy odklon od tehdejšího realismu k dnešnímu surrealismu a abstrakci vůbec jest nejnápadnější, musíme přiznati Kloučkovým žákům dobrý a poctivý ornament, vtipné členění ploch a znalost přírody, pokud ovšem této zůstali věrni.

Práce tohoto druhu prováděl Mařan nejen v tvrdých maltovinách, ale i v keramických materiálech a v kovech. Tento styl používá v návrzích kolekce dekorativních váz pro uměleckoprůmyslovou světovou výstavu v Paříži, konanou v roce 1900. Pracuje pilně a poctivě a sám profesor Celda Klouček kvalifikuje ho jako vzorného a vytrvalého spolupracovníka s nápadně intimním citem pro přírodu a vkusnou jednoduchost.

Po těchto úspěšně vykonaných pracích doma začíná se průbojný Mařan ohlížeti po světě a první cesta vede ho roku 1900 do Německa. Zde získává nejen zkušenosti, které rozšiřují jeho obzor, ale má zde i finanční úspěch. Za svou dobrou práci, kterou provádí s dvorním sochařem Wesfahlem na výzdobě štukových stropů v zámku bývalého císaře Viléma je i dobře zaplacen. Neméně dobře je placen v Kolíně nad Rýnem, kde pracuje s architektem Wehlingem na portálech banky.

Když si v Německu našetřil něco peněz, odvažuje se vyplniti svou dávnou touhu a odjíždí v roce 1902 do „města světla“ Paříže, tak jako mnoho jiných českých výtvarníků. Vkročil do této Mekky všech umělců s vytaseným srdcem, pln ideálů a odvahy, aby si zde hledal vlastní cestu k tvoření. Těmito častými cestami do Paříže jaksi nepřímo přiznávali naši čeští výtvarníci primát Francii v evropském umění. Byli velmi zaujati intimním a smyslovým výrazem francouzské imprese, než aby se mohli obdivovati těžkopádné a teatrální formě německé, která tehdy ovládala do jisté míry střední Evropu. Právě i Mařanovi vyhovovala tato svěží a lehká francouzská forma s hybným rytmem a citlivou modelací, v níž exceloval nejlepší francouzský sochař minulého století August Rodin, oslnivý zjev evropského umění vůbec. Ve svých ideálech je Mařan částečně zklamán, neboť místo vlastní tvorby a uměleckého rozvoje je nucen vydělávati si na chléb na anonymních více či méně řemeslných pracích, k nimž neměl často žádného vnitřního vztahu, aby se s těmito pracemi mohl vypořádati umělecky. Přesto ve volných chvílích ohlíží se kolem, vstřebává do sebe umělecké prostředí, pilně kreslí, navštěvuje galerie, muzea a vše, co světové město skýtá. Nepodléhá však bojovným heslům expresionismu a kubismu, která tehdy proudila uměleckou Paříží; na to byl příliš odchovancem Suchardovým a Kloučkovým, aby různé mondénní „ismy“ mohly jej přesvědčit o umělecké hodnotě.

Česká letora s vrozeným hudebním nadáním a veselostí je Francouzům velmi blízká a nebylo divu, že Mařan, od přírody veselý a humorný, přes jazykové obtíže brzy vpravil se do pařížského života, zvláště když navázal přátelské styky s českými umělci Muchou, Kupkou, Váchou a jinými tehdy v Paříži usedlými. A když se více obeznámil s jazykem francouzským, byl rád vídán nejen v české, ale i ve francouzské společnosti jako veselý a příjemný společník. Nejednou se přihodilo, že Mařan se stává středem společnosti, zpívaje české a slovenské písničky - připíjí si s Pařížany na bratrství; v jedné takové společnosti seznamuje se se známou divadelní umělkyní Sarou Bernhardtovou.

Po takových večerech s veselými přáteli bývá obyčejně kapsa prázdná, proto ohlíží se Mařan po nové práci, aby hájil svoji existenci. Prostřednictvím svých přátel získal místo u Lachenala, keramika světového jména, u něhož pracuje na drobnějších plastikách, které provádí v keramických materiálech a které jsou vystavovány ve Vídni, kam byly poslány jako práce francouzské. V této dílně usiluje Mařan odhaliti přípravu vysokožárných glazur, které v této laboratoři sesazuje nejstarší keramik. S tímto se spojil a přemlouvá ho, aby společně odjeli do Čech, kde měl Mařan v úmyslu založiti keramickou továrnu. Starý keramik však jeho plán zradil, a tak Mařan dostává při sobotní výplatě výpověď. To ho nijak nermoutí, protože se svým dobrým sochařským řemeslem a doporučením přijala do služeb sochařka madame de Frümery, u níž pracuje na uměleckoprůmyslových předmětech; jednou z těchto prací jsou lustry pro Švédsko, za něž je dobře placen. Nezapomíná přitom na další sebevzdělání a když si ušetřil menší částku, dal se zapsati do jedné z četných pařížských akademií. Na celém světě není snad tolik výtvarníků, jako v Paříži, a proto je zde tolik státních a hlavně soukromých akademií. Státní pařížské školy jsou drahé a do jisté míry konzervativní, jako všude jinde, kdežto privátní školy jsou levnější a mnohem moderněji vybaveny. Proto zastihujeme Mařana v jedné z těchto privátních akademií (Akademie Collorosi), kde pilně kreslí na pohybových studiích aktu pod výbornou korekturou profesora Ajalberta. Bezprostřední styk s tímto temperamentním Francouzem byl Mařanovi velmi prospěšný.

V následujícím roce odchází Mařan z tohoto krásného města, těhotného uměním, na žádost profesora Kloučka, který ho dopisem žádá, aby ihned přijel do Prahy a své zkušenosti uplatnil ve své vlasti. Nerad loučil se se skvělým prostředím uměleckýma s bohémským životem na Montparnasu. Po svém příjezdu do Prahy zřídil si v Dejvicích ateliér se sochařem Pavlíkem. Zde hned navazuje na svoji praxi z dílny keramika Lachenala a provedl zde kolekci dekorativních váz, které vystavoval v uměleckoprůmyslovém muzeu. Proponované založení keramické továrny se rozbilo, a tak se Mařan zúčastnil opět s profesorem Kloučkem realizace štukových prací na stavbách. Ale jen dočasně.

V té době uprázdnilo se místo sochaře na Státní odborné keramické škole v Bechyni a na této škole byl Mařan v roce 1903 jmenován učitelem modelování na doporučení profesora Kloučka a pro svoji kvalifikaci a cennou zahraniční praxi. Učil zde modelování i kreslení. Aby své vzdělání doplnil též pedagogicky, navštěvoval ještě téhož roku kurz pro učitele modelování v Běláku v Korutanech. V tomto kurzu učili profesoři z vídeňské akademie a uměleckoprůmyslové školy. Jedním z nich byl profesor Breitner, který korigoval portrétní studie Mařanovy. Na základě těchto studií, které byly vytaveny na výstavě kostelního umění (mezi nimi vynikala studie biskupa) byl Mařan brzy poté jmenován profesorem a zakrátko uzavírá sňatek se svou láskou Emilií Fantovou rodačkou z Újezda. V následujícím roce obdržel profesor Mařan státní stipendium na cesty jižním Německem. Žeň z této cesty byla dobrým přínosem nejen pro něho jako sochaře, ale též přínosem technické povahy pro školu a její žáky.

Definitivním jmenováním nastává profesoru Mařanovi nové období jeho činorodé práce. Po všech těch cestách a praxích domácích i cizích vstupuje do odborné školy vyzbrojen dobrou technickou a uměleckou pohotovostí a pevnou disciplínou. Svého vychovatelského úkolu chápe se s největší vážností a snaží se co nejrozhodněji přelévat své zkušenosti na náš keramický dorost. Svým žákům věnuje se trpělivě a s láskou a nikdy jim nevnucuje svůj způsob vyjádřen - vyučuje individuálně, každý z žáků měl možnost projevovat se osobitě. Za úkoly jim předkládá přírodu rostlinnou i živočišnou, v níž vidí neskonalou krásu a věčný život. Zde radí, tam pomáhá, a když žák opouští ústav, snaží se svým vlivem a opatřiti mu chléb náš vezdejší. Za takových okolností měli žáci svého profesora rádi a ještě dnes píší mu vděčné dopisy.

Mimo vyčerpávající práci školní našel profesor Mařan vždy ještě čas pro své sochařské práce. Tyto práce, tryskající z vnitřního popudu, chápe jako závazek národní a zdroje inspirace hledá v našich národních krojích, jejichž barvitostí a půvabů byl vždy velkým ctitelem. Prochází jižními Čechami, dojíždí na Moravu a Slovensko, aby přímo na místě studoval jejich kroje, tuto nevyčerpatelnou, zdravou krásu našeho venkova. Své dojmy z těchto cest promítal do svých plastických krojovaných postav. Tím organicky navazuje na naši svéráznou lidovou keramiku. Tak vznikla celá řada naturalisticky pojatých blatských, čičmanských a moravských dívčic a junáků.

V těchto studiích a kompozičních plastikách ovládá profesor Mařan bezpečně krojový ornament a pečlivě je rozlišuje. Zvláště uplatněn jest zde dobrý instinkt pro barvu ornamentu a jeho stylové členění. Tento kult zdobené keramiky jeví se nám jako nejvýraznější část Mařanovy tvorby. Dobrou spolupracovnicí na této keramice byla profesoru Mařanovi jeho žačka Věra Sováková, která zručnou technikou malířskou prováděla tyto práce. Vedle domácích vzorů, které jsou projevem sebevědomého a svérázného českého národa, spatřujeme v jeho pracích i typ cizí (Japonsko, Čína) se stejně pečlivým provedením. Dále do tohoto rámce spadá několik rokokových figurek s lehkou a hravou formou. Bezděčně připomeneme si Paula Scheuricha, míšeňského modeléra. Zvlášť Pán s dámou a stojící Dáma nás na něho upomíná. Zajímavá jest skupina dvou Sedících dívek, které nesou stopy řeckých tanager, tak jako je můžeme pozorovati na keramických soškách Mařanova spolužáka a jeho osobního přítele profesora Drahoňovského.

Své zážitky ze světové války (z fronty srbské, později ruské) vtělil do několika plastických ilustrací. Plno lidského citu a obětavého kamarádství jest zachyceno ve skupině Dvou kamarádů vojáků z fronty, v níž druh druha obvazuje, dále dobrým řešením vyniká kompozice Raněný vojín obklopený milosrdnými sestrami a další, vyjadřující Odchod muže a živitele rodiny na frontu, plna tklivého smutku a těžkosti rozloučení.

Po návratu z vojny vytvořil řadu dekorativních figurek, provedených v bílé fajánsi, které byly později vystaveny na výstavě soudobé kultury v Brně. Cyklus jeho prací uzavírá dlouhá řada uměleckoprůmyslových návrhů; talíře se sportovními motivy, urny, plakety, vázy atd., provedené v keramických materiálech i v tvrdé bronzi.

Nebyla by tato stručná skica k portrétu profesora Mařana úplná, kdybychom se nezmínili o jeho činnosti muzejní. Jest jedním ze zakladatelů bechyňského muzea a podnes celé muzejní organizace. Jako populární průvodce muzeem dovede se zápalem a s vřelým srdcem vyprávěti návštěvníkům o každém z vystavených předmětů, k tomu přidá zábavnou historku a nejednoho zámožného návštěvníka dovedl získati pro rozmnožení jeho sbírek. Příkladem je pražský lékař dr. Eisler, který pávě prostřednictvím Mařanovým věnoval muzeu cennou sbírku bronzových medailí, práci našich nejlepších medailérů. Svou brilantní výřečností dovedl získati celou řadu ostatních šlechetných dárců, kteří cennými dary obohatili toto naše venkovské muzeum.

Zvláště neodolatelným způsobem počínal si na venkově mezi panímámami a pantáty, šlo-li mu o to, neb i zadarmo získati krásně vyšívané blatské pleny, zástěrky, selský malovaný nábytek, zbraně nebo cechovní řemeslné památky. Sám často přiložil ruku k dílu a nejednou s motykou v ruce odkrývá dávnou kulturu našich předků, čehož dokladem je pěkná sbírka prehistorické keramiky, jemně vyrytých bronzí a středověkého železa. Vydatným spolupracovníkem byl jemu v tomto úseku vrchní strážmistr Burian. Svým vlivem působil k tomu, aby ve sbírkách byla důstojně zastoupena jeho oblíbená keramika - tak vlastní zdejšímu kraji a z níž je patrný vývoj bechyňského keramického průmyslu. V této sbírce nacházejí se i reprodukce děl známých českých výtvarníků (Drahoňovský, Myslbek, Štursa, Mařatka a jiní) vyrobené v keramické škole nebo v keramické továrně, jejímž byl řadu let předsedou a fungoval tam jako umělecký poradce. Keramickou sbírku doplnil profesor Mařan proslulými hrnčířskými výrobky zdejšího kraje spolu s perníkářskými výrobky ještě z doby, kdy Bechyně byla vyhledávaným poutním místem.

Procházíme-li tímto muzeem, cítíme, jak kladný a srdečný jest vztah profesora Mařana k výtvarné i řemeslné práci lidí dávno a dávno minulých. Než jejich práce žije jejich životem dále mezi námi - právě zásluhou Mařanovou.

Profil Mařanovy činnosti uzavíráme jeho účastí i v jiných kulturních a osvětových spolcích. Tak plnil a splnil své poslání umělecké, učitelské a kulturní na něho kladené.

V jeho šedesátinách zastihujeme profesora Mařana svěžího a čilého, stále pohotového k činu a všichni, kdož jsme jej a jeho práci poznali, těšíme se jeho zdraví a přejeme si, aby i nadále zachoval si svoji veselost a klidnou pohodu do dlouhých a dlouhých let.

Bohumil Dobiáš, Bechyně, květen 1939

JAN AMOS KOMENSKÝ: HRNČÍŘ / FIGULUS

Hrnčíř/ Figulus / sedě / sedens / za kruhem / super Rota / tvoří / format / z hlíny / ex Argilla / hrnce / Ollás / džbány / Urceos / rendlíky / Tripodes / mísy / Patinas / hliněné nádobí / Vasa Testacea / kachlíky / Fidelias / pokličky aj. / Opercula / potom je vypaluje / postea excoquit / v peci / in Furno / a polévá / incrustat / klejtem (polevou). / Lithargyro. Rozbitý hrnec dává střepy. / Fracta Olla, dat Testas.

(Z knihy Orbis sensualium pictus; Kroutvor Josef: Poezie režná i glazovaná, BB/art, Centa Brno, 2006, str. 23)

GUSTAV WEIS: BRÁNA K BUDOUCNOSTI

Keramika v postmoderním světě

Technické vymoženosti připravují problémy, s nimiž musí společnost bojovat. Automaty a racionalisté produkují stále více nezaměstnaných. Informační technologie vedou k tomu, že lidé spolu mluví stále méně. Jejich porozumění světu se odvozuje od toho, co se odehrává mezi ledničkou a televizí. Z této pozice se definuje zájem o veřejnost.

Tam, kde umlká řeč, přebírá její místo technika komunikace. Globalizace představuje komunikačně technologické a ekonomické propojení jednotlivých oblastí. Nemá nic společného s internacionalismem, který staví na duchovně-estetickém světoobčanství s víceméně společným pokladem utopií a idejí. Tento internacionalismus se rozpouští v globalizaci. Jenže globalizace staví mosty. Prostřednictvím médií globálně všechno souvisí se vším, a v rámci této globálně propojené situace musí keramik ukotvit svůj koncept podle svých schopností, cílů a nahodilosti své situace.

Postup modernity nelze zastavit a vrátit zpět. Modernita je fatální, pokud je myšlena jako odstranění obratnosti či zručnosti. Rozpětí je ohromně zvětšeno. Řemeslo v tom má stejné místo jako demonstrativní vůle.

Budoucnost je opatřena jakousi zálohou vyplacenou napřed s neurčitým, ale instinktivním tušením, že důležité věci se dějí nezávisle na nás, že je ještě neumíme popsat, natož abychom je dokázali vyhodnotit. Pocit kolísá mezi ztrátou a neurčitým ziskem.

Keramika se dosud nehodila k vyjadřování politické angažovanosti. Expanzí současného umění do oblastí, které narušují rámec tradičních disciplín výtvarného umění, dochází k zahrnutí výtvorů z hlíny do sféry multimediálního umění.

Keramika je však technologicky natolik náročná, že její možnosti nemohou být v tomto prostředí vyčerpány. Proto se vědomosti o technologii omezují na stále menší okruh a v tradičních oblastech hrnčířství zůstávají šance a problémy tak jako předtím stále stejné.

Rozdíl mezi uměním, které nectí tradici, a keramikou, jež si je vědoma sepětí s tradicí, se stále zvětšuje. Jak ukáže letmý přehled posledního století, ustupuje keramika nádob figurativní keramice objektů. To značí nárůst vůle po seberealizaci. Keramika nádob je nucena ke kvalifikaci. Neztrácí na své rozšířenosti kvůli průmyslové konkurenci, nýbrž kvůli většímu tlaku na svobodu ze strany tvůrčích jedinců.

S tím se pojí snaha o silnější zapojení keramiky jako uměleckého druhu do veřejnosti, jak ve smyslu reprezentace, tak i snahou přispívat k oblasti života. Ateliér se stává laboratoří pro zkoumání vizuálních událostí prostřednictvím dvou momentů: jednak novými dynamickými tvary, jež překonávají statiku, jednak nekonvenčně uměleckými technologiemi.

Přitom se ukazuje, že staré kreativní techniky, které zanikly vlivem řemesla a průmyslu, mohou k přítomnosti přispět novými impulsy.

(Weiss, Gustav: Keramika umění z hlíny, Grada, Tiskárny Havlíčkův Brod, 2007, str. 122 - 126)