SUPS logo SUPŠ Bechyně

vlajka CZ vlajka CZ vlajka CZ

NOVINKY


TŘÍDNÍ SCHŮZKY 27. 4. 2019

  • Sobota 27. 4. 2019, 9.00 - 12.00
    Více ZDE

SBÍRKA PRO ROLNIČKU

  • Bechyně 8. 4. 2019
    Vybráno krásných 9.051,- Kč

135. VÝROČÍ ZALOŽENÍ ŠKOLY


LETNÍ KURZY PRO VEŘEJNOST 2019


OBOR TECHNOLOGIE SILIKÁTŮ NA NAŠÍ ŠKOLE

  • Více ZDE
  • Soubory PDF Přihláška ke studiu
  • Přihlášky ke studiu ve školním roce 2019/2020 přijímáme do 31. 8. 2019
  • Rozpis konzultací ve školním roce 2018/2019 ZDE
  • Více ZDE
  • Přijatí ZDE

ZVEME NA VÝSTAVY 

  • Blanka Bohdanová - herečka, malířka, výtvarnice
    Galerie Galvína Bechyně, 6. 4. - 31. 5. 2019
  • Výstava Střepy a střípky
    Městské muzeum Bechyně 7. 3.- 16. 6. 2019
  • Miroslav Oliva a Dana Malá
    Muzeum berounské keramiky 7. 3. - 28. 4. 2019


AKCE VE ŠKOLNÍM ROCE 2018/19


PŘIPRAVUJEME


PRÁVĚ PROBÍHÁ

  • DOPORUČUJEME:
    Aktuální výtvarné a kulturní akce

    Více ZDE

DOPLŇKOVÁ ČINNOST ŠKOLY


NAŠI PARTNEŘI

e na adresu LAUFEN CZ s.r.o. 
Podrobnosti ZDE

www.jika.cz  www.laufen.com/cz

LAUFEN

LASSELSBERGER s. r. o.
Podrobnosti ZDE

NAŠI PARTNEŘI
O firmě: www.rako.cz


 

LITERÁRNÍ OKÉNKO

JAN KAČER: VZPOMÍNKA NA KERAMICKOU ŠKOLU

Přinášíme jeho osobní vzpomínky na Bechyni a školu v úvodním slově k výstavě 125 let bechyňské keramické školy v brněnské Redutě, které přečetla herečka ND Brno paní Marie Turnová na vernisáži 9. 9. 2009:
 
Sousedka paní Zemanová si vyšla na nákup. Lehce vyběhla těch dvě stě padesát schodů vedoucích od řeky a já ji potkal, něžně zrůžovělou, na bechyňském náměstí. Celá vymydlená, v hnědých šatečkách, šla sehnat něco k obědu „svejm mužskejm“, kteří budou celý den řezat dříví, co vytáhli z Lužnice. Voněla čistotou a „jelenem“. Ten odér na mne zapůsobil a rozhodl jsem se, že si vyperu košiličku v jádrovém mýdle.

Košilku jsem pověsil na plot domku a přemýšlel o městečku mých studií.

Někdy v červnu jednapadesátého roku mě maminka přivezla na zkoušky na „keramiku“. V předvečer rozhodujícího dne jsme seděli na náměstí tichounkém, poklidném, kterým za několik hodin neprojelo jediné auto, a maminku zachvátila obava, jestli v tom zapadlém koutě jižních Čech nepřijdu zkrátka. Městem mého dětství byla Praha, přímo před domem, kde jsme bydleli, vedla hlavní silnice Praha – Brno a dávno před dálnicí čilý ruch neustával. Idylická Bechyně. Stmívalo se a nad barokním kostelem osvíceným odcházejícím sluncem se klenula obloha temně modrá, hluboká, tajemná, a nám se chtělo plakat. Plakat ze smutku loučení, z obav, co bude, co nám přinese studium v tomto zdánlivě poklidném městě. V tichém pláči jsme usnuli. Vzbudil nás chlad a odbíjení hodin. Bylo po půlnoci. Šli jsme spát k dobrým lidem na Parkány a ráno se rozhodlo, že budu přijat.
 
Tedy, rozhodl to inženýr Petrů, ředitel ústavu, když velkoryse přehlédl, že jsem na studium neměl doporučení z rodných Holic, které, poslušny dobových tendencí, považovaly mého dávno mrtvého tatínka za kádrovou překážku. Ředitel, nezapomenutelný Zeus a vládce školy, umožnil studium i jiným „pošramoceným“. Mé zdánlivé neštěstí – nemožnost studovat gymnázium – se zázrakem obrátilo v celoživotní výhru. Keramická škola v Bechyni nebyla tehdy jen skvěle vedenou odbornou dílnou, ale do jisté míry i pozoruhodným životním stylem.

Chodil jsem do bechyňské školy mezi lety 1951 až 1955 a to byla doba složitá. Několik let po dlouhé válce se rodily naděje na nové uspořádání světa. Vesmír se pohnul doleva a nikdo pořádně nevěděl kam. Některé jistoty padaly velmi bolestně – těsně před začátkem školního roku vystěhovali mnichy z kláštera, kde zanedlouho byla jídelna nás, hladových puberťáků. V kůlnách ještě zůstaly pozůstatky práce odešlých. Vyřezávané figurky z betléma, perníkové formičky, svaté obrázky na skle. Nový režim občas překvapil snižováním cen. Zpívaly se budovatelské písně, kvetl národopis, „Mládí, vpřed!“. Bylo nám patnáct a chodili jsme s děvčaty na výběrovou školu v městě postiženém krásou. Teplá, úrodná řeka, romantické skály, lesní zákoutí, obůrka s daňky, zámecký park, most. Ale hlavně – skvělí pedagogové. Vládnoucí ředitel, skvělý a nekompromisní chemik, spravedlivý a přísný, vedl sbor tvořivých lidí a na slovo vzatých odborníků. Ve škole se učilo, pracovalo a činnost těch báječných učitelů se rozlévala i v celém městě. Všechny oslavy, divadla, koncerty se neobešly bez aktivní účasti keramiků. Malíři, vedeni vynikajícím Procházkou, malovali plakáty, dobiášovci spolupracovali s místním Kerasem, Milota učil skvěle točit na kruhu, Ševčík dokonale ovládal pece, Soldát vévodil sádrovně. Geniální matematik dr. Stašek okouzloval hrou s čísly. O hlavních přestávkách se tu a tam ozval školní rozhlas a inženýr Petrů oznámil, že se bude vysílat klasická hudba. A my s úžasem přibiti v lavicích jsme tiše poslouchali Smetanu Z mého života, Dvořáka. Kolem městečka pádila doba plná zvratů i zmarněných nadějí, ale Bechyně jako sebevědomá loď v rozbouřeném moři plula a existovala jako tvůrčí dílna nejen jakéhosi dobrého řemesla, ale i životního stylu. Stylu úcty k práci, kreativitě, slušnosti. Škola byla samozřejmě středem dění, ale byla pevně spojena s městem. Keramické plesy byly událostí, i všemožné nápady keramického dorostu – divadelní večery, taneční soubor, atletika, volejbal. Vytvářel se silný proud společného prožitku, času naplněného od časného rána k večerům plným hvězd a snů. Zásluhou vedení školy, těch báječných učitelů, kteří viděli ve své práci poslání, se v Bechyni rodili nejen odborníci a profesionálové, ale osobnosti vyzbrojené skvělou zkušeností Dobiáše, Christa, Procházky, Kolihy, Peška, Staška. Bechyňská škola byla v těch letech a doufám, že i teď, čímsi jako Florencie. Malá, ale skvělá a nezapomenutelná. Vivat akademia, vivat profesores!
 
Rozpálené slunce odrazem o teplem sálající řeku usušilo moji košiličku. Voněla jádrovým mýdlem jako voněly vlasy mé mámy, když si je umyla a usušila před odchodem „do zpěvu“. Zářečí červených střech se skvělou sochou Jana Nepomuckého naslouchalo zámeckým hodinám, které stejně jako za mého dětství odbíjely dvanáct. Z domku u Zemanů lehce zavonělo cosi uzeného, kachny se nehlučně proháněly Lužnicí a přičinlivý pejsek u splavu hlásil, že je poledne a že je třeba zasednout a děkovat. „Bůh milostivě shlíží na dobrého učitele.“

Pane inženýre Petrů, Bohumile Dobiáši, školo, děkuju! Je nový školní rok 3. září 2009.
 
P.S. K pětasedmdesátinám školy jsem modeloval „Malířku“ a Hanička Purkrábková „Hrnčíře“. Je to padesát let a ty figurky jsou jako nové.