LITERÁRNÍ OKÉNKO

BOHUMIL DOBIÁŠ, ST.: VÁCLAV MAŘAN

Dvě generace tvořily základ k modernímu českému sochařství, jež jako ostatní složky našeho kulturního života vyvěralo z národního pramene. Prvá, jejímž představitelem byl Václav Levý, který s úspěchem zvedl sochařství jako řemeslo na úroveň uměleckou; druhá, jejímž vůdcem byl Václav Myslbek, zářivý zjev prvé velikosti na nebi české plastiky a představitel sochařství skutečně národního. Třetí pokolení vyvíjí se a zápasí v tvůrčí práci dále a jest tu víc nebo méně středoevropskou třídou.

V této druhé generaci, jež snad ještě intensivněji procítila své práce česky a národně, současníkem Myslbekovým byl Stanislav Sucharda, jeden z vedoucích duchů sochařské moderny, bouřlivák se svým živým a vášnivým temperamentem. Tak jako Myslbek, i Sucharda byl profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a jedním z jeho pilných a talentovaných žáků byl Václav Mařan, který přišel na UMPRUM téměř současně se svým krajanem, známým českým rytcem a sochařem Josefem Drahoňovským.

Václav Mařan se narodil 23. května 1879 jako jedna ze sedmi ratolestí rolníka Mařana z Újezda Svijanského na Turnovsku. Nejprve studoval na řemeslnicko-průmyslové škole v Mladé Boleslavi obor řezbářský. Záhy projevil své schopnosti a když na to byl upozorněn i jeho otec, dal po krátkém zdráhání svolení, aby jeho syn pokračoval ve studiích na uměleckoprůmyslové škole v Praze, kam vstoupil v roce 1893. A sice do školy profesora Suchardy, protože Sucharda se svou lyrickou něhou byl mladému Mařanovi bližší, než jeho současník Myslbek, který svým tvrdým a mužným projevem ztělesňoval ideál českého sebevědomí a nepoddajnosti v monumentálních plastikách, kdežto Mařanovi lépe „seděla“ drobnější plastika s určitým zaměřením pro keramiku, jíž se potom věnoval po celý život.

Sucharda, jemný učitel a vzácný člověk, mocně zapůsobil a usměrnil další vývoj Mařanův. Do jaké míry ovlivnil citlivou a vnímavou duši mladého umělce jest vidno z menší, ani ne životní dekorativní hlavy, pozdější jeho práce, ve které spatřujeme vyhraněný typ české ženy a která má všechny znaky a charakter podobný pracím Suchardovým. Znám ještě dvě plastiky a snad je jich více, které mají základní koncepci suchardovskou, svědomité studium anatomie jako předpokladu k bezpečnému zvládnutí sochy zevnitř s tichou a půvabnou melancholií, jíž jsou tyto dvě plastiky žen obestřeny - důsledek to Suchardovy psychologie: snění a senzitivnost. Plastická rovnováha tkví zde v klidu, bez vzrušeného gesta, pravá ruka lehce spočívá v klínu, měkký postoj, hlava mírně skloněna. Tento Suchardův vliv je patrný na všech pozdějších pracích Mařanových. Suchardova ryzí slovanská měkkost působila blahodárně, byl to šťastný a plodný vliv.

Suchardova škola byla na tehdejší dobu moderní školou, v níž realismus mění se ve francouzskou impresi. Tvárnost modelační hmoty byla zde využita do krajnosti. Žáci špachtlí a prsty brázdí povrch plastiky tak, aby světelný efekt a malebnost byly co nejúčinnější. V drobných plastikách byla tato technika okouzlující, v momentu, myslím, selhávala - snad příliš rušila její plastickou formu. Mařanovým pozdějším pracím tento zvlněný a živý, jakoby malovaný povrch, velmi prospěl a podnes můžeme viděti několik dekorativních figur ve stálé výstavce Státní odborné keramické školy v Bechyni, provedených v bílé fajánsi, na nichž je právě této techniky použi-to na draperii.

Ze školy Suchardovy odchází, aby pokračoval ve studiu na speciální škole profesora Celdy Kloučka, kam vstupuje v roce 1896. Na této škole obrací se pozornost Mařanova ke studiu starých slohů a rostlinné přírody, této nevyčerpatelné studnici mnohotvárnosti a formy. Na základě tohoto studia vytváří Mařan nový prostý způsob dekorace na fasádách domů, který můžeme spatřiti po celé Praze. Tyto štukové práce v duchu volné renesance, baroka i rokoka nanášel pod vedením profesora Kloučka spolu s ostatními spolupracovníky - profesorem Drahoňovským, profesorem Kulhánkam, profesorem Márou, Šeborem a jinými - nejen v Praze na veřejných palácích a soukromých domech, ale i na venku a zejména na plzeňském muzeu.

Všechny tyto fasádní a interiérové štuky nanášené ve formě nejrůznějších festonů, vlysů, výplní se znaky, mnohotvárně rozčleněných ploch a doplňované plastickou nebo reliéfní alegorií, jsou stále zajímavé a díváme-li se na tyto práce s odstupem časovým z dnešní perspektivy, tedy v době, kdy odklon od tehdejšího realismu k dnešnímu surrealismu a abstrakci vůbec jest nejnápadnější, musíme přiznati Kloučkovým žákům dobrý a poctivý ornament, vtipné členění ploch a znalost přírody, pokud ovšem této zůstali věrni.

Práce tohoto druhu prováděl Mařan nejen v tvrdých maltovinách, ale i v keramických materiálech a v kovech. Tento styl používá v návrzích kolekce dekorativních váz pro uměleckoprůmyslovou světovou výstavu v Paříži, konanou v roce 1900. Pracuje pilně a poctivě a sám profesor Celda Klouček kvalifikuje ho jako vzorného a vytrvalého spolupracovníka s nápadně intimním citem pro přírodu a vkusnou jednoduchost.

Po těchto úspěšně vykonaných pracích doma začíná se průbojný Mařan ohlížeti po světě a první cesta vede ho roku 1900 do Německa. Zde získává nejen zkušenosti, které rozšiřují jeho obzor, ale má zde i finanční úspěch. Za svou dobrou práci, kterou provádí s dvorním sochařem Wesfahlem na výzdobě štukových stropů v zámku bývalého císaře Viléma je i dobře zaplacen. Neméně dobře je placen v Kolíně nad Rýnem, kde pracuje s architektem Wehlingem na portálech banky.

Když si v Německu našetřil něco peněz, odvažuje se vyplniti svou dávnou touhu a odjíždí v roce 1902 do „města světla“ Paříže, tak jako mnoho jiných českých výtvarníků. Vkročil do této Mekky všech umělců s vytaseným srdcem, pln ideálů a odvahy, aby si zde hledal vlastní cestu k tvoření. Těmito častými cestami do Paříže jaksi nepřímo přiznávali naši čeští výtvarníci primát Francii v evropském umění. Byli velmi zaujati intimním a smyslovým výrazem francouzské imprese, než aby se mohli obdivovati těžkopádné a teatrální formě německé, která tehdy ovládala do jisté míry střední Evropu. Právě i Mařanovi vyhovovala tato svěží a lehká francouzská forma s hybným rytmem a citlivou modelací, v níž exceloval nejlepší francouzský sochař minulého století August Rodin, oslnivý zjev evropského umění vůbec. Ve svých ideálech je Mařan částečně zklamán, neboť místo vlastní tvorby a uměleckého rozvoje je nucen vydělávati si na chléb na anonymních více či méně řemeslných pracích, k nimž neměl často žádného vnitřního vztahu, aby se s těmito pracemi mohl vypořádati umělecky. Přesto ve volných chvílích ohlíží se kolem, vstřebává do sebe umělecké prostředí, pilně kreslí, navštěvuje galerie, muzea a vše, co světové město skýtá. Nepodléhá však bojovným heslům expresionismu a kubismu, která tehdy proudila uměleckou Paříží; na to byl příliš odchovancem Suchardovým a Kloučkovým, aby různé mondénní „ismy“ mohly jej přesvědčit o umělecké hodnotě.

Česká letora s vrozeným hudebním nadáním a veselostí je Francouzům velmi blízká a nebylo divu, že Mařan, od přírody veselý a humorný, přes jazykové obtíže brzy vpravil se do pařížského života, zvláště když navázal přátelské styky s českými umělci Muchou, Kupkou, Váchou a jinými tehdy v Paříži usedlými. A když se více obeznámil s jazykem francouzským, byl rád vídán nejen v české, ale i ve francouzské společnosti jako veselý a příjemný společník. Nejednou se přihodilo, že Mařan se stává středem společnosti, zpívaje české a slovenské písničky - připíjí si s Pařížany na bratrství; v jedné takové společnosti seznamuje se se známou divadelní umělkyní Sarou Bernhardtovou.

Po takových večerech s veselými přáteli bývá obyčejně kapsa prázdná, proto ohlíží se Mařan po nové práci, aby hájil svoji existenci. Prostřednictvím svých přátel získal místo u Lachenala, keramika světového jména, u něhož pracuje na drobnějších plastikách, které provádí v keramických materiálech a které jsou vystavovány ve Vídni, kam byly poslány jako práce francouzské. V této dílně usiluje Mařan odhaliti přípravu vysokožárných glazur, které v této laboratoři sesazuje nejstarší keramik. S tímto se spojil a přemlouvá ho, aby společně odjeli do Čech, kde měl Mařan v úmyslu založiti keramickou továrnu. Starý keramik však jeho plán zradil, a tak Mařan dostává při sobotní výplatě výpověď. To ho nijak nermoutí, protože se svým dobrým sochařským řemeslem a doporučením přijala do služeb sochařka madame de Frümery, u níž pracuje na uměleckoprůmyslových předmětech; jednou z těchto prací jsou lustry pro Švédsko, za něž je dobře placen. Nezapomíná přitom na další sebevzdělání a když si ušetřil menší částku, dal se zapsati do jedné z četných pařížských akademií. Na celém světě není snad tolik výtvarníků, jako v Paříži, a proto je zde tolik státních a hlavně soukromých akademií. Státní pařížské školy jsou drahé a do jisté míry konzervativní, jako všude jinde, kdežto privátní školy jsou levnější a mnohem moderněji vybaveny. Proto zastihujeme Mařana v jedné z těchto privátních akademií (Akademie Collorosi), kde pilně kreslí na pohybových studiích aktu pod výbornou korekturou profesora Ajalberta. Bezprostřední styk s tímto temperamentním Francouzem byl Mařanovi velmi prospěšný.

V následujícím roce odchází Mařan z tohoto krásného města, těhotného uměním, na žádost profesora Kloučka, který ho dopisem žádá, aby ihned přijel do Prahy a své zkušenosti uplatnil ve své vlasti. Nerad loučil se se skvělým prostředím uměleckýma s bohémským životem na Montparnasu. Po svém příjezdu do Prahy zřídil si v Dejvicích ateliér se sochařem Pavlíkem. Zde hned navazuje na svoji praxi z dílny keramika Lachenala a provedl zde kolekci dekorativních váz, které vystavoval v uměleckoprůmyslovém muzeu. Proponované založení keramické továrny se rozbilo, a tak se Mařan zúčastnil opět s profesorem Kloučkem realizace štukových prací na stavbách. Ale jen dočasně.

V té době uprázdnilo se místo sochaře na Státní odborné keramické škole v Bechyni a na této škole byl Mařan v roce 1903 jmenován učitelem modelování na doporučení profesora Kloučka a pro svoji kvalifikaci a cennou zahraniční praxi. Učil zde modelování i kreslení. Aby své vzdělání doplnil též pedagogicky, navštěvoval ještě téhož roku kurz pro učitele modelování v Běláku v Korutanech. V tomto kurzu učili profesoři z vídeňské akademie a uměleckoprůmyslové školy. Jedním z nich byl profesor Breitner, který korigoval portrétní studie Mařanovy. Na základě těchto studií, které byly vytaveny na výstavě kostelního umění (mezi nimi vynikala studie biskupa) byl Mařan brzy poté jmenován profesorem a zakrátko uzavírá sňatek se svou láskou Emilií Fantovou rodačkou z Újezda. V následujícím roce obdržel profesor Mařan státní stipendium na cesty jižním Německem. Žeň z této cesty byla dobrým přínosem nejen pro něho jako sochaře, ale též přínosem technické povahy pro školu a její žáky.

Definitivním jmenováním nastává profesoru Mařanovi nové období jeho činorodé práce. Po všech těch cestách a praxích domácích i cizích vstupuje do odborné školy vyzbrojen dobrou technickou a uměleckou pohotovostí a pevnou disciplínou. Svého vychovatelského úkolu chápe se s největší vážností a snaží se co nejrozhodněji přelévat své zkušenosti na náš keramický dorost. Svým žákům věnuje se trpělivě a s láskou a nikdy jim nevnucuje svůj způsob vyjádřen - vyučuje individuálně, každý z žáků měl možnost projevovat se osobitě. Za úkoly jim předkládá přírodu rostlinnou i živočišnou, v níž vidí neskonalou krásu a věčný život. Zde radí, tam pomáhá, a když žák opouští ústav, snaží se svým vlivem a opatřiti mu chléb náš vezdejší. Za takových okolností měli žáci svého profesora rádi a ještě dnes píší mu vděčné dopisy.

Mimo vyčerpávající práci školní našel profesor Mařan vždy ještě čas pro své sochařské práce. Tyto práce, tryskající z vnitřního popudu, chápe jako závazek národní a zdroje inspirace hledá v našich národních krojích, jejichž barvitostí a půvabů byl vždy velkým ctitelem. Prochází jižními Čechami, dojíždí na Moravu a Slovensko, aby přímo na místě studoval jejich kroje, tuto nevyčerpatelnou, zdravou krásu našeho venkova. Své dojmy z těchto cest promítal do svých plastických krojovaných postav. Tím organicky navazuje na naši svéráznou lidovou keramiku. Tak vznikla celá řada naturalisticky pojatých blatských, čičmanských a moravských dívčic a junáků.

V těchto studiích a kompozičních plastikách ovládá profesor Mařan bezpečně krojový ornament a pečlivě je rozlišuje. Zvláště uplatněn jest zde dobrý instinkt pro barvu ornamentu a jeho stylové členění. Tento kult zdobené keramiky jeví se nám jako nejvýraznější část Mařanovy tvorby. Dobrou spolupracovnicí na této keramice byla profesoru Mařanovi jeho žačka Věra Sováková, která zručnou technikou malířskou prováděla tyto práce. Vedle domácích vzorů, které jsou projevem sebevědomého a svérázného českého národa, spatřujeme v jeho pracích i typ cizí (Japonsko, Čína) se stejně pečlivým provedením. Dále do tohoto rámce spadá několik rokokových figurek s lehkou a hravou formou. Bezděčně připomeneme si Paula Scheuricha, míšeňského modeléra. Zvlášť Pán s dámou a stojící Dáma nás na něho upomíná. Zajímavá jest skupina dvou Sedících dívek, které nesou stopy řeckých tanager, tak jako je můžeme pozorovati na keramických soškách Mařanova spolužáka a jeho osobního přítele profesora Drahoňovského.

Své zážitky ze světové války (z fronty srbské, později ruské) vtělil do několika plastických ilustrací. Plno lidského citu a obětavého kamarádství jest zachyceno ve skupině Dvou kamarádů vojáků z fronty, v níž druh druha obvazuje, dále dobrým řešením vyniká kompozice Raněný vojín obklopený milosrdnými sestrami a další, vyjadřující Odchod muže a živitele rodiny na frontu, plna tklivého smutku a těžkosti rozloučení.

Po návratu z vojny vytvořil řadu dekorativních figurek, provedených v bílé fajánsi, které byly později vystaveny na výstavě soudobé kultury v Brně. Cyklus jeho prací uzavírá dlouhá řada uměleckoprůmyslových návrhů; talíře se sportovními motivy, urny, plakety, vázy atd., provedené v keramických materiálech i v tvrdé bronzi.

Nebyla by tato stručná skica k portrétu profesora Mařana úplná, kdybychom se nezmínili o jeho činnosti muzejní. Jest jedním ze zakladatelů bechyňského muzea a podnes celé muzejní organizace. Jako populární průvodce muzeem dovede se zápalem a s vřelým srdcem vyprávěti návštěvníkům o každém z vystavených předmětů, k tomu přidá zábavnou historku a nejednoho zámožného návštěvníka dovedl získati pro rozmnožení jeho sbírek. Příkladem je pražský lékař dr. Eisler, který pávě prostřednictvím Mařanovým věnoval muzeu cennou sbírku bronzových medailí, práci našich nejlepších medailérů. Svou brilantní výřečností dovedl získati celou řadu ostatních šlechetných dárců, kteří cennými dary obohatili toto naše venkovské muzeum.

Zvláště neodolatelným způsobem počínal si na venkově mezi panímámami a pantáty, šlo-li mu o to, neb i zadarmo získati krásně vyšívané blatské pleny, zástěrky, selský malovaný nábytek, zbraně nebo cechovní řemeslné památky. Sám často přiložil ruku k dílu a nejednou s motykou v ruce odkrývá dávnou kulturu našich předků, čehož dokladem je pěkná sbírka prehistorické keramiky, jemně vyrytých bronzí a středověkého železa. Vydatným spolupracovníkem byl jemu v tomto úseku vrchní strážmistr Burian. Svým vlivem působil k tomu, aby ve sbírkách byla důstojně zastoupena jeho oblíbená keramika - tak vlastní zdejšímu kraji a z níž je patrný vývoj bechyňského keramického průmyslu. V této sbírce nacházejí se i reprodukce děl známých českých výtvarníků (Drahoňovský, Myslbek, Štursa, Mařatka a jiní) vyrobené v keramické škole nebo v keramické továrně, jejímž byl řadu let předsedou a fungoval tam jako umělecký poradce. Keramickou sbírku doplnil profesor Mařan proslulými hrnčířskými výrobky zdejšího kraje spolu s perníkářskými výrobky ještě z doby, kdy Bechyně byla vyhledávaným poutním místem.

Procházíme-li tímto muzeem, cítíme, jak kladný a srdečný jest vztah profesora Mařana k výtvarné i řemeslné práci lidí dávno a dávno minulých. Než jejich práce žije jejich životem dále mezi námi - právě zásluhou Mařanovou.

Profil Mařanovy činnosti uzavíráme jeho účastí i v jiných kulturních a osvětových spolcích. Tak plnil a splnil své poslání umělecké, učitelské a kulturní na něho kladené.

V jeho šedesátinách zastihujeme profesora Mařana svěžího a čilého, stále pohotového k činu a všichni, kdož jsme jej a jeho práci poznali, těšíme se jeho zdraví a přejeme si, aby i nadále zachoval si svoji veselost a klidnou pohodu do dlouhých a dlouhých let.

Bohumil Dobiáš, Bechyně, květen 1939