SUPS logo SUPŠ Bechyně

vlajka CZ vlajka CZ vlajka CZ

NOVINKY


TŘÍDNÍ SCHŮZKY 27. 4. 2019

  • Sobota 27. 4. 2019, 9.00 - 12.00
    Více ZDE

SBÍRKA PRO ROLNIČKU

  • Bechyně 8. 4. 2019
    Vybráno krásných 9.051,- Kč

135. VÝROČÍ ZALOŽENÍ ŠKOLY


LETNÍ KURZY PRO VEŘEJNOST 2019


OBOR TECHNOLOGIE SILIKÁTŮ NA NAŠÍ ŠKOLE

  • Více ZDE
  • Soubory PDF Přihláška ke studiu
  • Přihlášky ke studiu ve školním roce 2019/2020 přijímáme do 31. 8. 2019
  • Rozpis konzultací ve školním roce 2018/2019 ZDE
  • Více ZDE
  • Přijatí ZDE

ZVEME NA VÝSTAVY 

  • Blanka Bohdanová - herečka, malířka, výtvarnice
    Galerie Galvína Bechyně, 6. 4. - 31. 5. 2019
  • Výstava Střepy a střípky
    Městské muzeum Bechyně 7. 3.- 16. 6. 2019
  • Miroslav Oliva a Dana Malá
    Muzeum berounské keramiky 7. 3. - 28. 4. 2019


AKCE VE ŠKOLNÍM ROCE 2018/19


PŘIPRAVUJEME


PRÁVĚ PROBÍHÁ

  • DOPORUČUJEME:
    Aktuální výtvarné a kulturní akce

    Více ZDE

DOPLŇKOVÁ ČINNOST ŠKOLY


NAŠI PARTNEŘI

e na adresu LAUFEN CZ s.r.o. 
Podrobnosti ZDE

www.jika.cz  www.laufen.com/cz

LAUFEN

LASSELSBERGER s. r. o.
Podrobnosti ZDE

NAŠI PARTNEŘI
O firmě: www.rako.cz


 

LITERÁRNÍ OKÉNKO

JAN KAČER: OBRAZY JAROSLAVA KOLIHY

Rovinaté městečko,kde jsem se narodil, na první pohled mnoho romantiky neposkytovalo. Obhlédnout se dalo z jediného mírného pahrbku, kde leželi vážení občané města, dávní sousedi i hrdinové povstání, kteří se pokusili zabránit procházejícím fašistům v útěku a sdíleli i slavný společný hrob hned vedle chátrajícího židovského hřbitůvku. Z tohoto návrší bylo vidět daleko o kraje až k rovni a dále k Chrudimi a Železným Horám. Lesy vzdálené, řeka v nedohlednu. Lehce zasmušilou a neefektivní krajinui její vůni jsem začal chápat a ctít, až když jsem cestoval a prošel světa kraj.

Sotva jsem si zvykl na dlouhé kalhoty, nezbylo než se vydat z útulného domova za vzděláním. Milovaná máma, plná obav, zamluvila u vlídných lidína Parkánech jizbičku a jela se mnou do Bechyně složit zkoušku na keramickou školu. Léto rozpálilo náměstí s parádním kostelem a směšně maličkým Janem Nepomuckým, a my dva spojenci a nerozlučně zamilovaní blázínkové, jsme obdivovali město zcela jiné, než je to naše. Se děli jsme na lavičce, která před domkem, kde sídlí policie, ještě je, a byli jsme nekonečně zoufale smutni. Že se budeme muset na dlouho rozejít, že maminka odjede a já zůstanuv té romantické Bechyni. Sám.

Bylo nás v té keramické škole na sto. Každý odjinud a já možná z největší dálky. Většina měla cosi společného s výtvarnem. Vrhli jsme se na nádherné stromy v zámeckém parku, na klášterní kostel, na rozeklaný most, na divoké skály, na vlahou řeku a chtěli jsme kreslením poznat a přivlastnit si vůni města. Naivně, neuměle a neodbytně jsme chtěli Bechyni pochopit a zamilovat si ji. Zázračné město. V čase znaveném po děsné válce, v době nejistoty městečko zázraků. Ve škole, kde pevnou rukou vládl přísný a spravedlivý inženýr Petrů,učil Dobiáš a Procházka a Milota a Ševčík, skvělí lidé, kteří učinili z Bechyně malou Florencii. Bechyně zářila jako klenot. My mlaí a zeleníjsme nemohli odolat a horlivě se snažili přidat něco k lesku města, které jsme si zamilovali. A co nad to. V ohybu teplé řeky snová plovárna vedená obrem Majkou Čechem, místo, odkud znělo harmonium a trampské písně. Lázněmi procházeli do bílých nádherných šatů oděni dva neodolatelní krasavci Evžen Ilín, král kytary, a uhrančivě černý malíř Koliha. Všechny naše potenciální dívky byly zamilované do nazrzlého Evžena a tmavého malíře. Do vily nad řekou jezdiliskladatelé a velebili Křižíka a lázně a vůni řeky a svobodu z ní v tom poivném čase, kdy se pozvolna začala rozmáhat hyra totalitní šedi. Bechyně dlouho vzdorovala. Ochotníci pod vedením profesora a matematického kouzelníka Staška hráli na náměstí divadlo, keramici zpívali trávnice a tancovali pár tanečků, které se daly pochytit v příručkách. Městečko žilo a my v něm.

Promiňte. Já mám promluvit o Jardovi Kolihovi a chci to udělat. V parném létě se chodil koupat a vedl život bohéma (snad), v zimě nás nějakou dobu vedl jako vychovatel, ale jak udeřilo předjaří, prudce se změnil. Když jarní větřík rozpustil flákance sněhu, ta se rozvalovaly po zčernalé ornici a první nesmělé výhonky trav a osení vystrkovalyhlavičky, nebyl k udržení. Vyrazil. Nejedl, nespal, maloval. Nádherné pastely. Našel svůj motiv: Bechyně a předjaří. Vídali jsme jeho obrázky, neveliké, ale ohromující. Do té doby jsme neznali a nechápali podobu větrného polozmrazeného pole, necítili neobyčejnou barevnost bouřného nebe s prosvětlenou čárou horizontu s červánky věštícími zítřejší slejvák. \Malíř Koliha nás zavedl do světa skrytého a přitom tak blizoučkého. Zapláli jsme k němu obdivem, který nikdy nepřestal. Město, kde teď jsme s Jaroslavem a přáteli. Město stvořené mnohými talentovanými lidmi, řekou, skalami, borovicemi, tradicí Rožmberků, lidskou tvořivostí, je město báječného a krásného člověka Kolihy. Je to on jako jeho město. Mám velkou úctu k tvořivosti Jaroslava, jeho městu, jeho umění.

Od těch dob, kdy otec Evžena Iljína, velebný stařec, hrál na basu s národopisným šramlem keramiků, jehož všichni členové neměli dohromady tolik roků, co on, se na Protivínce v ponurém sále hrálo divadlo a Majka Čech od časného jara až do zámrzu plaval v Lužnici a byl podoben Tarzanovi, se Bechyně změnila. Zmizely blaťácké štíty na Lázeňské ulici, za keramikou už nejsou stařičké stodoly, ale řeka a skály nad ní a kostely a klášter a cosi nad nimi i nad slova trvá. Vůně, barva, omamný dech lidskosti - jakási hluboká paměť - vědomí souvislosti, jak praví básník, přetrvává. Předjaří, zářivé dny léta, jiskřivost a jas sněhu na hlavě Jana Nepomuckého v Zářečí, jistota domova, bezpečí a vědomé spojenectví s lidmi, kteří žili a tvořili v tomto městě, kteří v něm žijí a pracují dnes a mají v sobě okouzlení jako renesanční stavitelé zámku, malíři Slavíček, Líbal, Böettinger, Procházka, keramici Dobiáš, Petrů, točíři Milota a Ševčík a všichni, co tady můžeme v úctě k městu a jeho lidem pobývat. Tím vším je Bechyně bohatá. To, že máme oči, které vidí a více a lépe, že že milujeme městečko nad báječnou teplou řekou s trpkou vůní rašeliny, v níž se hodlala vykoupat hokyně, je mimo jiné zásluha malíře, krásného chlapa a talentovaného ctitele zázraku zvaného život.

Bylo mi ctí, Jaroslave, že mohu v Tvém opěvovaném městě říct, že jsi mi otevřel oči, poděkovat Ti za to, že ještě vnímám krásu, která je vlastně jen neustálým a bohužel ne zcela úspěšným hledáním pravdy. Krásy a pravdy jsi se dotýkal, byl jsi jí blízko a byl v jejím středu.

Jan Kačer v srpnu 2016 (MZ 9/16, str. 5)