LITERÁRNÍ OKÉNKO

KAREL ČAPEK: HLEDÁM HLINĚNÝ DŽBÁNEK

Ano, hledám hliněný džbánek, džbánek na vodu, na čistou a obyčejnou pitnou vodu; neboť z ničeho nechutná voda tak dobře jako z oroseného hliněného džbánku. Je trochu zavalitý a břichatý, má pěknou hubičku a omží se, když se do něho načerpá studené vody. Je to praobyčejný hnědý džbánek, ale, takový, na kterém si hrnčíř dal jaksi záležet; i udělal mu silné ucho a širokou hubičku, tuhý a krátký krk, pevné, krátké, lehce se nesoucí břicho; žádná tovární práce, ale chlapík jako živý. Takový džbánek tedy hledám.

Kam se vlastně poděly hliněné džbánky? Ještě před válkou bývaly na hrnčířském trhu na Kampě, a jaké pěkné, do půl těla glazurované, od půlky porésní, pomenší, tělnaté a neobyčejně chutné. Teď už na Kampě prodávají jen tovární květináče a špatný porcelán. Nejspíš hrnčířové vymřeli.

V Rimini byl jarmark a hrnčíři z Faenzy tam prodávali hliněné džbánky; ty byly tak antické a krásné, že jsem si chtěl nějaký koupit; ale což se člověk potáhne z Itálie s hliněným džbánkem za pět lir?

V Salisburry v jednom krámku jsem viděl hliněný kávový příbor, takové komické konvice a naivní hrníčky; bylo to hnědé, laciné a velmi krásné. Mimo to hliněné džbánky, jež měly všechno, co může lidská duše žádat od hliněného džbánku; byly půl žluté a půl brunátově hnědé jako pěkně osmahlý hříbek.

Hledám tedy hliněný džbánek; myslím, že se budu muset obrátit k starožitníkům, tak jako se musí obrátit k starožitníkům, kdo hledá pohodlnou židli nebo visací hodiny. Naše závislost na antikvitách je zdrcující.

Hledám hliněný džbánek, protože je laciný a pěkný; protože je lidový; protože takový hnědý džbánek je vlastně lidové umění. Obyčejně se myslí, že lidové umění je, je-li džbánek pomalován ornamenty z Modré či odkud; odpusťte, to není lidové, protože je to drahé. Lidová židle není dubová s vyřezávaným legátkem, protože je příliš drahá. Vyřezávaná židle není lidové umění, nýbrž historická památka; a kdo chce křísit lidové umění tím, že křísí vyřezávání, vyšívání a ruční malování, zavádí jen výrobu historických památek, což je, mezi námi, švindl.

Lidové umění není jen to, co vyšlo z lidové tvořivosti, nýbrž také to, co slouží lidové spotřebě. Dnes nemůže být jiného lidového umění než výroba věcí, jež jsou dokonale utvářené a laciné. Kraslice není lidová; lidový je dejme tomu skleněný půllitr nebo hrníček z porcelánu; na tom je smutné jen to, že obyčejně ten půllitr nebo hrníček není ani trochu pěkný.

Hledám hliněný džbánek: kam se všechny poděly? Proč už se bezmála nevyrábějí? Především asi proto, že lidé kupují raději plecháče, neboť se tak snadno nerozbijí. A za druhé proto, že kupují raději porcelánové nebo skleněné džbánky, které jsou jaksi míň sprosté než hliněné. Následkem toho keramika, nejstarší lidské řemeslné umění, pravděpodobně vyhyne.

Mnoho se uvažuje o vzkříšení vkusu; a je opravdu strašné, jak se nezadržitelně vytrácí z našeho světa sličnost věcí, s nimiž máme stále co dělat. Avšak má-li se křísiti vkus, musí se začínat u džbánku, a ne u okázalé vázičky; dokonalá váza se vyvine z dokonalého džbánku, ale ne naopak. A snad se musí začít zrovna modrým plecháčem, aby se pomalu došlo k lepším talířům a mísám, odtud k lepšímu stolování a potom snad i k pěknějšímu životu.

Vkus se nezmění tím, že pan X si pořídí slohovou ložnici a pan Y si dá potáhnout sofa látkou podle návrhu té nebo oné umělkyně, musí se začít v měkkém dřevě, hlíně či emailovém plechu, laciných hmotách a potřebných věcech, bez nichž se nedá žít. Ale nejprve je třeba, aby měl každý ve svém hrnci svůj kus masa; ale je-li nadto hrnec udělán tak, abys měl z něho radost a měl jej jaksi osobně rád, pak to bude, člověče, už docela dokonalé.

Zatím však marně hledám hliněný džbánek.

Karel Čapek, 1924

KAREL ČAPEK: HLEDÁM HLINĚNÝ DŽBÁNEKKAREL ČAPEK: HLEDÁM HLINĚNÝ DŽBÁNEKKAREL ČAPEK: HLEDÁM HLINĚNÝ DŽBÁNEKKAREL ČAPEK: HLEDÁM HLINĚNÝ DŽBÁNEKKAREL ČAPEK: HLEDÁM HLINĚNÝ DŽBÁNEK
Hledali jsme a našli. A ne jeden, ale hned tři... (Autor: Petr Pich, výpal dřevem
18. - 19. 10. 2012; foto: Jiří Novotný)