LITERÁRNÍ OKÉNKO

MARIE DVOŘÁKOVÁ: POHLEDNICE

Své starosti odevzdávám Bechyňskému zámku, kéž vítr odnese je v dál. Daleko, kam nikdo z nás nikdy by se nedostal. Ať pod zemí zůstanou jako semena, z nichž třešňový vyroste ráj. Za ně mi, prosím, dej kousíček radosti, ať pouze úsměv na tváři mám.

Svou zlobu odevzdám zámeckým zahradám. Kam ráda rozjímat chodívám. Slunce ať ručkou svou v páru ji promění. Vidět ať je v chladném ránu, kdy do zahrad nikdo nechodí.

Svůj pláč odevzdávám Bechyňskému mostu, jenž ukázal mi plno krás. Ten výhled vidět chci zas a zas. Ať rozplyne se na vodní hladině a řeka odnese je pryč. Pak k duši mé naleznout musím klíč. V hlubinách mé mysli jest, snad naleznu jej brzy. Však vím, nebude to dnes. 

Svou bolest odevzdám rozkvetlé louce, kterou tak ráda mám. Ať spraví mé rozbité srdce a já jen radost v srdci mám. Proč trápit se, když překrásný je den. Jediné co udělám, bude, že s úsměvem vykročím ven.

Svůj úsměv neodevzdám žádnému místu, ten pro sebe si nechávám. Po kouskách darovat ho budu lidem, jenž kolem sebe mám .

Tímto místům děkuji velice, že pomohli mi najít klid a když přijde starost, pláč, vím, kam mám jít. Ony vždy vrátí mou radost zpět. Pak cítím se jako nový rozkvetlý květ.