OSOBNOSTI

Tomáš Proll (1951 - 2017)

Absolvent naší školy z roku 1963. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou Praha (ateliér prof. Otto Eckerta, 1974 - 1980). Od roku 1980 se věnuje vlastní ateliérové tvorbě. V roce 1994 se stal členem IAC (mezinárodní keramická akademie se sídlem v Ženevě), od roku 2006 též několik let pedagogicky působil na Střední uměleckoprůmyslové škole sv. Anežky v Č. Krumlově.

Svými díly je zastoupen v Jihočeském muzeu České Budějovice, Okresním vlastivědném muzeu Český Krumlov, Alšově jihočeské galerii - Mezinárodním muzeu keramiky Bechyně aj. Na svém kontě má i monumentální realizace do architektury, většinou v podobě rozměrných keramických reliéfů, (např. "Proměny", 1984 na budově Akademie věd České Budějovice, „Jitro“ ,1987 na kulturním domě Vltava v Českých Budějovicích) či fontán (např. v Norimberku, v Úsilném u Českých Budějovic a jinde).

Své charakteristické plastiky modeluje s groteskní nadsázkou (např. Ptáka - tenistu vlastní bývalý prezident Václav Klaus). Dr. Ivo Kořán, CSc., v úvodu k jedné z mnoha sochařových výstav řekl: „Živá hlína: hlína a voda, hlína a květiny, hlína a ptáci, servisy, žardiniéry, fontány, obklady stěn. To všechno Tomáš Proll umí - s gracií v lehkosti podání… U Prolla imponuje nanejvýš sympaticky jeho cit dobré míry, ostatně prvá podmínka umění vůbec.“

MgA. Karel Dvořák (1965)

Karel Dvořák, narozen 1965 v Humpolci, je absolventem školy z roku 1984. Absolvoval studium v ateliéru keramiky a porcelánu na VŠUP v Praze (prof. Václav Šerák). V současné době pracuje jako keramik a pedagog na SUPŠ Anežky České v Českém Krumlově, zabývá se tvorbou užitkové i volné keramiky a zároveň působí jako umělec, který hraje na několik nástrojů (housle, kytara, bajnjo) a je v okruhu hudebníků, spojených s naší školou a s krumlovskou a bechyňskou bohémou. Několik let působí jako předseda maturitních komisí na naší škole, příležitostně vystavuje s výtvarnou skupinou 9+ (volné sdružení výtvarných pedagogů naší školy).

MgA. Miroslav Jakubčík

Miroslav Jakubčík (1964) se narodil v Žilině, naši školu absolvoval v roce 1985. Zabývá se keramikou, designem a volnou sochařskou a malířskou tvorbou. Více o autorovi a ukázky jeho prací naleznete na http://www.jakubcik.cz/index.php.

ak. soch. Jiří Fuchs

Narodil se v roce 1949 v Olomouci, absolvoval SUPŠ Uherské Hradiště a VŠUP Praha, kde také působil jako asistent prof. Oto Eckerta (1977 – 1993), do roku 1997 pracoval jako návrhář pro výrobní družstvo Dílo Praha, poté se zabýval volnou tvorbou.  Na naší škole učí od roku 2001 praktická cvičení v designu, kreslení a navrhování. Věnuje se tvorbě porcelánu a volné sochařské práci (např. v oblasti portrétu, klasického reliéfu a prostorové tvorby). Vystavuje v Čechách i v zahraničí, účastní se hrnkových sympozií v Dubí, v minulosti také konvicového sympozia v Horním Slavkově, stáže v Keckemétu (Maďarsko) a sochařského sympozia v Dzintari (Lotyšsko).



(Foto: Libor Hošek)

ak. soch. Miroslav Oliva

Narodil se v roce 1954 v Praze. Je absolventem naší školy, poté studoval v ateliéru užitého sochařství na VŠUP v Praze. V letech 1980 – 1985 se věnoval vlastní tvorbě, do roku 1991 pracoval jako designér keramiky v Ústředí lidové umělecké tvorby, vletech 1991 – 2003 opět „na volné noze“. Od roku 2003 učí na naší škole kreslení a modelování. Věnuje se keramice (užitkové, ale také keramické soše), porcelánu (v roce 1991 se účastnil konvicového sympozia v Lesově, pravidelně se účastní hrnkových sympozií v Dubí u Teplic - 1991 - 2017 celkem jedenáctkrát), dvakrát byl účastníkem Mezinárodního keramického sympozia v Bechyni - 1992, 2012). Kromě keramiky se věnuje rovněž grafice, kresbě a malbě. Mnohokrát vystavoval doma i v cizině, je držitelem ocenění za keramickou tvorbu (1980 - cena pro absolventy uměleckých vysokých škol, 1985 - Premio Aquisto - Qualdo Tadino, Itálie, 2009 - 1. cena v soutěži Exteriérová keramika v rámci keramických trhů v Berouně). Je členem volného sdružení výtvarných pedagogů SUPŠ Bechyně Devět+ a Sdružení výtvarných umělců keramiků.

Ve svém pedagogickém působení na naší škole (učí kreslení a modelování) klade důraz na preciznost provedení, v keramice a designu pak na úctu k materiálu, pokoru, skromnost a pracovitost.

Více o Miroslavu Olivovi naleznete na http://www.miroslavoliva.cz/, e-mail: oliva.m@seznam.cz.

 

ak. soch. Miroslav Oliva, keramik a sochař

Opravdu to není omyl, že Miroslav Oliva je v našem seznamu uveden dvakrát, neboť již záhy po vysoké škole o sobě dal vědět jako samostatný umělec "na volné noze" a zároveň jako designér keramiky. V současné době bezpochyby patří mezi nejvýznamnější sochaře a keramiky u nás.

Narodil se v roce 1954 v Praze. Je absolventem naší školy z roku 1974, poté studoval v ateliéru užitého sochařství na VŠUP v Praze. V letech 1980 – 1985 se věnoval vlastní tvorbě, do roku 1991 pracoval jako designér keramiky v Ústředí lidové umělecké tvorby, vletech 1991 - 2003 opět „na volné noze“. Od roku 2003 učí na naší škole kreslení a modelování. Věnuje se keramice (užitkové, ale také keramické soše), porcelánu (v roce 1991 se účastnil konvicového sympozia v Lesově, pravidelně se účastní hrnkových sympozií v Dubí u Teplic - 1991 - 2017 celkem jedenáctkrát), dvakrát byl účastníkem Mezinárodního keramického sympozia v Bechyni - 1992, 2012). Kromě keramiky se věnuje rovněž grafice, kresbě a malbě. Mnohokrát vystavoval doma i v cizině, je držitelem ocenění za keramickou tvorbu (1980 - cena pro absolventy uměleckých vysokých škol, 1985 - Premio Aquisto - Qualdo Tadino, Itálie, 2009 - 1. cena v soutěži Exteriérová keramika v rámci keramických trhů v Berouně). Je členem volného sdružení výtvarných pedagogů SUPŠ Bechyně Devět+ a Sdružení výtvarných umělců keramiků.

Více o Miroslavu Olivovi naleznete na http://www.miroslavoliva.cz/, e-mail: oliva.m@seznam.cz

Dalibor Worm (1965)

Narodil se v roce 1965 v Teplicích. Je absolventem školy z roku 1984, v letech 1985 . 1991 studoval v ateliéru keramiky a porcelánu VŠUP Praha (prof. Oto Eckert, prof. Bohumil Dobiáš, ml., prof. Václav Šerák). V letech 1991 - 1993 působil jako výtvarník porcelánové manufaktury Royal Dux Bohemia v Duchcově, v letech 1992 - 1995 jako asistent na výtvarné katedře Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. V roce 2000 založil studio Design Volné ruky (je založeno na tvorbě porcelánu točeného na kruhu). Od roku 2006 vyučuje výtvarnou výchovu na ZŠ a MŠ v Krupce u Teplic, kde založil Minigalerii vestibul, v které pořádá individuální žákovské výstavy. V letech 2011 - 2016 pracoval jako odborný asistent na Katedře výchovy uměním pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. V současné době se zabývá sochařskou tvorbou, kresbou, malbou a designem porcelánu, který realizuje pod autorskou značkou „Porcelán Volné ruky“.

Více o autorovi a ukázky jeho tvorby naleznete na http://www.worm.cz/.

Jan Samec, akad. malíř (1955)

Jan Samec, narozen v roce 1955 v Karlových Varech, malíř, keramik a ředitel Krajské galerie umění Karlovy Vary. Studoval na SPŠ keramické v Bechyni a na FF UK v Praze u prof. Zdeňka Sýkory. Zabývá se malířskou tvorbou a keramikou. Jako abstrakní expresionista pracuje s vlastní ikonografií. Člen skupiny KVÁRT a TÝN 93. Zastoupen ve sbírkách Národní galerie Praha, GU Karlovy Vary a GVU Cheb. Slovník Chagall str. 250. Významný karlovarský výtvarník, který je dražen v prestižních aukčních síních.

(Zdroj: https://sbazar.cz/aukcni-jan-samec-vzhuru-akryl-xxl)

Karel Bečvář (1955)

Karel Bečvář se narodil v roce 1955 ve Strakonicích. Je absolventem naší školy z roku 1974, v letech 1974 - 1980 studoval na VŠUP v Praze u prof. Jozefa Soukupa. Věnuje se volné sochařské tvorbě, zejména cínové plastice.  Kromě toho pracuje i se sklem (kombinace skla a cínu - objekty pro firmu Moser Karlovy Vary). Od roku 1990 žije v Malmö ve Švédsku, kde je členem Národní organizace švédských umělců. Mezi významné artefakty (kromě jiných v mnoha soukromých sbírkách) patří rytý křišťálový blok Poslední večeře Páně pro papeže Jana Pavla II. (1990) a křišťálový kříž (1997) u příležitosti papežovy návštěvy ČR, série rytých křišťálových bloků na zakázku zpěváka Eltona Johna do jeho sbírky skla v americké Atlantě a Vznešené Egypťanky (sklo, bronz), které zakoupila herečka Whoopi Goldberg (USA).

(Zdroj: http://www.vetrelciavolavky.cz/sochari/karel-becvar, https://www.artmap.cz/en/karel-becvar-sumasumarum/)

 

 

Šedina Roman, MgA.

Narodil se v roce 1982 v Táboře. Absolvoval naši školu a pokračoval ve studiu designu keramiky UJEP Ústí nad Labem. V letech 2007 - 2009 působil jako asistent doc. Pavla Jarkovského na UJEP, v roce 2008 založil vlastní značku Limited (limitovaná série porcelánu). Spolupracuje s firmami Lasselsberger, Laufen a Thun, získal řadu ocenění za autorské mísy a vázy, účastní se výstav v rámci Designbloku a dalších. Od roku 2017 učí ve škole převážně výtvarné přípravy.

O Romanovi Šedinovi naleznete více na:
http://www.czechdesign.cz/temata-a-rubriky/kdo-je-mga-roman-sedina
http://www.industrialgallery.cz/umelci/sedina/
https://www.novinky.cz/vase-zpravy/moravskoslezsky-kraj/ostrava-mesto/1227-18707-objekty-romana-sediny-z-porcelanu-a-keramiky-predstavuje-ostravska-vystava.html

Helena Schmausová-Shoonerová (12. 3. 1938 - 19. 10. 2018)

Mezi významné osobnosti, které mají vazbu na naši školu, patří bezpochyby paní Helena Schmausová-Shoonerová. Ve skutečnosti by mezi absolventy školy být zařazena neměla, neboť začala zde studovat v roce 1956, ale středoškolská studia dokončila na keramické škole v Karlových Varech v roce 1959. Jejívztah k naší škole i k Bechyni je všek takový, že si zařazení mezi významné osobnosti školy rozhodně zaslouží. Snažila se o vybudování jakéhosi kulturního podhoubí v Bechyni. Pocházela z kulturního prostředí (byla pravnučkou Františka Křižíka), přátelila se s řadou výtvarníků (např. Jan Antonín Pacák, s nímž se setkávala na sympoziích malby na porcelán v Dubí, profesor Jarkovský z UJEPP Ústí nad Labem), s herci (např. Jan Kačer, Jan Potměšil aj.). V Křižíkově vile a v jejích zahradách pořádala setkání po vernisážích výstav a jiných akcích - vždy pod záštitou kanadského velvyslanectví (v letech 1970 - 1990 žila v Kanadě), pořádala výstavy, které měly charitativní podtext. Její výtvarná tvorba je zcela specifická náměty i zpracováním. Kromě malby kobaltem pod glazuru nebo do glazury později přešla na malbu akrylovými barvami a zabývala se i ilustracemi knížek pro děti (většinou- jak jinak, - o zvířátkách). Velmi si vážím toho, že jsem ji mohl poznat, že jsem několikrát měl možnost využít její pohostinnosti a okusit prostředí krásné prvorepublikové vily.

Jiří Novotný

Helena Schmausová-Shoonerová (12. 3. 1938 - 19. 10. 2018)

"Helena Sshmaus-Shoonerová studovala v letech 1956 - 1959 na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni a Střední průmyslové škole keramické v Karlových Varech, v letech 1959 - 1965 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Otto Eckerta a prof. Jana Nušla.

Po studiu se věnovala navrhování šperků, jako návrhářka působila dva roky v Jablonci nad Nisou, byla výtvarnicí železnobrodského skla. První ocenění získala na Mezinárodní výstavě bižuterie v Jablonci nad Nisou (1965, 1968). Jejím zahraničním úspěchem byla účast na světové výstavě - zpracovalakolekci šperků pro EXPO ´67 v Montrealu, a to jí otevřelo cestu do Paříže, kde její kolekci šperků zakoupil obchodní dům Dior. Následovala nabídka stipendijního pobytu Paříži, v letech 1969 - 1970 pobývala v Itálii (v Římě uspořádala výstavu), a tam se seznámila se svým budoucím manželem, kanadským univerzitním profesorem Hugo Shoonerem. V letech 1970 - 1990 žili v Kanadě, kde se jim narodila dcera Caroline, která je lékařkou.

V Kanadě se Helena Schmausová-Shoonerová přestala věnovat šperkům a vrátila se ke keramice. Začala malovat fajáns (malbu kobaltem do glazury). Zvláštní místo v její tvorbě zaujaly kanadské indiánské mýty,legendy a pohádky. Se svou přítelkyní pobývala několik dní v indiánské rezervaci u Toronta, a tento pobyt se stal pro její následující tvorbu významnou inspirací. Koncem 70. let vytváří talíře se zvířecími motivy, motivy lidských tváří a Slunce.

Po svém návratu do Čech se v roce 1995 nastěhovalado vily svého pradědečka Františka Křižíka. Od roku 1993 mění Helena Schmausová radikálně svůj výtvarný projev. Opouští klasickou fajáns, při níž byla omezena v barevnosti. Už nemaluje do glazury, ale plastiku po výpalu šepsuje podkladovým nátěrem a pakna ní maluje.

Helena Schmausová-Shoonerová svou uměleckou dovednost vyjadřovala s estetickou invencí a se smyslem pro humánní životní filozofii, která se projevuje láskou k přírodě a k motivům z lidských příběhů.Uspořádala řadu samostatných výstav, většinu z nich pod záštitou Kanady, a vždy v souvislosti s charitativní akcí. často to byly výstavy skupinové, jichž se účastnili také její kolegové a přátelé , s nimiž se setkávala na sympoziích malby na porcelán v Dubí. Dlouhodobě podporovala Dětskou psychiatrickou léčebnu v Opařanech."

(Zdroj: článek Ireny Mašíkové, MZ 5/2019, str 5, mírně upraveno)

Patrik Proško (1974)

Patrik Proško, absolvent z roku 1993, patří k velmi zajímavým umělcům dnes již střední generace. Po střední škole strávil jeden rok na SŠ a VOŠ Václava Hollara v Praze, v letech 1994 - 1995 studoval v ateliéru keramiky a porcelánu u prof. Václava Šeráka na VŠUP v Praze a v letech 1996 - 2000 vystudoval obor sochařství u prof. Vratislava Karla Nováka na VŠUP v Praze. Do této doby patří jeho dílo, které máme ve škole, a to bustu Karla Kryla.

Patrik Proško (1974)Patrik Proško (1974)Patrik Proško (1974)Patrik Proško (1974)

Již na vysoké škole se projevil jako svérázný umělec, který má blízko k hyperrealismu. Jeho tvorbě je vlastní dokonalé zpracování. Zabývá se nejrůznějšími projekty, od klasické sochařské práce přechází k lan artu. Velmi zajímavým byl např. projekt pralidí a prazvířat ve skutečné velikosti (projekt giganti.cz), zabývá se i nástěnnou malbou a realizacemi interiérů (např. návrh a realizace interiéru veřejných záchodů na Pražském hradě v rámci projektu Praha - hlavní město kultury 2000 - celoroční instalace) atd.

Více naleznete na:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Patrik_Proško
https://protisedi.cz/patrik-prosko-je-na-hrane-reality  

Jitka Karlíková (1927 - 2017)

Byla profesorkou českého jazyka na naší škole úctyhodných 43 let (1955 - 1998) a se školou ani po odchodu do důchodu neztratila kontakt a chodila vypomáhat - a to nejen na naši školu, ale i na školu základní. Za dobu své pedagogické praxe učila stovky studentů, z nichž někteří se stali jejími kolegy. Její osobitý a zároveň spravedlivý přístup k žákům byl po zásluze oceněn její oblibou u studentů, ale i u kolegů. Paní Jitka Karlíková zemřela 16. 10. 2017. V pátek 24. 11. 2017 proběhlo symbolické rozloučení v kostele sv. Michala, kostel byl plný. Děkujeme všem, kteří přišli a rozloučili se s oblíbenou profesorkou.


JITKA KARLÍKOVÁ

Scházíme se zde, abychom alespoň symbolicky uctili památku vzácného člověka, paní profesorky Jitky Karlíkové. Snad by byli povolanější řečníci, než jsem já, ale pokusím se předat několik osobních vzpomínek.

Naše škola má jednu specifiku, která, myslím, není tak úplně běžná. Učitelé učí své žáky, a ti se jako „dobří holubi“ vracejí, aby předávali to, co získali. To je případ paní profesorky Karlíkové. Učila mou třídní paní Keřkovou, učila mne, učila češtinu ve třech třídách, které jsem měl jako třídní. A když odešla do důchodu, chodila ještě vypomáhat, a to nejen k nám, ale i na základní školy v Bechyni. Pro mne byla ztělesněním toho stavu, kdy se člověku stane povolání opravdovým posláním.  S nostalgií vzpomínám na její systém výuky češtiny, na červené plus, modré plus, červený střední znak, modrý střední znak, modré mínus a červené mínus. Stejně nezapomenutelná byla její hlášení o mléčných svačinách i její roztomilé ráčkování. Velmi často vzpomínám na to, s jakým zaujetím nás před naším maturitním plesem proháněla, když jsme na předtančení nacvičovali Dvořákovu polonézu.  Teprve postupně jsem poznával, jaká učitelská osobnost nás „proti naší vůli“ vzdělává. Jakou lásku k předmětu, který vyučuje, nám dává. Tehdy, v době studií, jsem to asi ještě poznat nemohl  - slovy Oty Pavla „…byl jsem jako pes, který teprve očichává vůně nejkrásnějších nároží…“. Ve čtvrtém ročníku nám dělala třídní, a byli jsme za to rádi, protože jsme mohli poznat ji blíže a ocenit její kvality. Teprve jsme „brali rozum“.

Když jsem nastoupil do školy ve zcela jiné roli a paní profesorka se stala mou kolegyní, měl jsem možnost poznat ji z další stránky. Jako člověka, který má pochopení pro studenty a zachovává si nadhled. Nezaregistroval jsem nikoho, kdo by měl vůči paní profesorce nějakou výtku nebo by ji mohl obvinit z nespravedlnosti.

Paní profesorka Karlíková pracovala na naší škole od roku 1955 do roku 1998, tedy plných čtyřicet tři let. Dá se říci, že celý svůj produktivní věk spojila se školou, že škola byla jejím osudem. Plným právem patří k velkým učitelským osobnostem. Bylo mi ctí být jejím žákem  i kolegou.

Paní profesorko Karlíková, děkuji!

Jiří Novotný, žák a kolega

Josef Varcl (1881 - 1953)

Malíř, průmyslový výtvarník a pedagog, člen Turnovského díla. Narodil se v Bechyni 24. 6. 1881 do rodiny obuvnického mistra Františka Varcla. Měl dva starší bratry - Rudolfa (c.k. odborné školství) a Františka (vojín u 3. c.k. pěšího pluku). Na keramické škole v Bechyni ukončil studium v roce 1898; v té době se psal Josef Warzel (tak je také signováno několik jeho děl ve školním depozitáři).

Po odchodu z Bechyně absolvoval speciálku dekorativní a figurální malby na umělecko-průmyslové škole v Praze u prof. Lišky, J. Preislera a K. V. Maška. V Praze přijal i své první učitelské místo. V letech 1908 - 1939 působil jako učitel dekorativního kreslení na šperkařské škole v Turnově.

Realizoval řadu fresek a sgrafit v kostelech i v soukromých vilách, v roce 1912 vyzdobil vestibul turnovské šperkařské školy. Spolupracoval s architektem Gočárem, byl zakladatelem Turnovského díla a správcem turnovského muzea.

 (Zdroj: volně podle textu pana Josefa Štefla)

Renata Kubínová - Nováková (1948 - 2017)

Absolventka školy z roku 1967. Narodila se 19. 10. 1948 v Českých Budějovicích. V letech 1967 - 1970 pracovala v keramické dílně VD Jihotvar Hrdějovice. V letech 1970 - 1991 se věnovala pedagogické činnosti na ZUŠ v Českých Budějovicích, Trhových Svinech a Borovanech. V keramické tvorbě spolupracovala s Ivanem Hodonským a manželi Reindlovými. V letech 1993 - 2009 provozovala soukromou galerii Zlatá reneta na Mariánském náměstí v Českých Budějovicích, v níž spolupracovala s více než sedmdesáti autory z Čech, Moravy i zahraničí. Kromě keramiky pracovala jako textilní výtvarnice a realizovala řadu kompozic technikou art protis. V současné době se věnuje především keramické malbě a fotografii.

Její zamýšlenou výstavu ve školní Galerii Na chodbě, kterou jsme domlouvali, už bohužel nestihneme. Paní Kubínová zemřela v létě 2017.

Josef Čáp

V únoru 2016 nás opustil milý kolega a učitel, který dlouhodobě působil ve škole jako profesor matematiky a fyziky. Jako vzpomínku si zde dovolujeme uvést smuteční řeč, kterou připravil jeho kolega z pedagogického sboru Ing. Ladislav Sviták.

"Vážení smuteční hosté,

když jsem před téměř 43 lety nastoupil jako začínající učitel fyziky a chemie na zdejší střední průmyslovou školu keramickou, poznal jsem hned v prvních dnech člověka ochotně nabízejícího pomocnou ruku začátečníkovi. Tímto člověkem byl zkušený učitel matematiky, fyziky, elektrotechniky a automatizace, středoškolský profesor -  kolega Josef Čáp.

Byl připraven kdykoliv přerušit svou rozdělanou práci, ukázat systém a pomoci s orientací v bohatě zásobené sbírce kabinetu fyziky, jejímž byl pyšným správcem. Cenné byly jeho rady ohledně přípravy úloh pro laboratoř fyziky a pro demonstrační pokusy ve vyučovacích hodinách. Přejímal jsem i jeho zkušenosti metodické, metody k aktivizaci žáků a udržení jejich pozornosti při vyučování. Elegantní a výchovná byla jeho řešení případných kázeňských prohřešků žáků, velmi propracovaný a účinný byl jeho systém organizace práce žáků nejen při vyučovacích hodinách, ale i na školních brigádách.

Profesor Josef Čáp jako matikář roky vytvářel školní rozvrh hodin, v podmínkách naší školy celkem komplikovanou sestavu. Několik roků před svým odchodem do důchodu nezištně a prakticky předával své zkušenosti dalším kolegům, aby byli schopni dále v této činnosti pokračovat.

Josef Čáp nastoupil místo učitele SPŠK v Bechyni v roce 1964, to mu bylo 39 let. Do té doby coby učitel prošel celým tehdejším vzdělávacím systémem od prvního stupně základní školy až po působení na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Díky této průpravě se z něho stal špičkový učitel, odborník, podávající učivo co nejvíce srozumitelnou formou. Byl samozřejmě přísný a zároveň spravedlivý, což potvrzují mnozí jeho žáci a to i ti, kteří měli s prospěchem v jeho zajisté obtížných předmětech problémy.

Byl pověstný svým smyslem pro pořádek a precizní práci a tyto vlastnosti vyžadoval i od svých žáků. Získal si tím respekt, obdiv i uznání nejen u nich, nýbrž i u svých kolegů a spolupracovníků.

Josef Čáp byl učitelem tělem i duší a to i přes hendikep nedoslýchavosti významně mu komplikující práci. Po dosažení důchodového věku ještě 4 roky přesluhoval - nemohl se se svým oblíbeným povoláním snadno rozloučit. Ne snad proto, že by se v důchodu mohl nudit. Byl manuálně zručný, pracovitý, staral se o provoz rodinného domu, o zahradu, chatu na břehu Lužnice, pomáhal rodinám svých dcer při rekonstrukcích jejich domů. Jeho největším koníčkem, jemuž věnoval hodně času, bylo včelaření.

Všem těmto jeho aktivitám učinila před deseti lety náhlou přítrž mozková příhoda, která ho prakticky natrvalo upoutala na lůžko.

Josef Čáp vždy jednal přímo, čestně, byl spravedlivý, měl vytříbený smysl pro humor, nechyběl mu smysl chápat problémy druhých. Byl vzorem v pracovní morálce a znám skromným způsobem života. A hlavně - na jeho rady a doporučení se vždy dalo stoprocentně spolehnout.Loučím se s kolegou Josefem Čápem s hlubokým uznáním jeho práce, s hlubokým uznáním jeho vztahu k lidem, jeho skromnosti a odpovědnosti. Ztratili jsme přítele, kolegu a učitele, na něhož nelze zapomenout.

Vzdejme čest jeho památce!"

Bechyně 9. 2. 2016, Ing. Ladislav Sviták

Josef Čáp

Jan Rybák (1941 - 2017)

Narodil se 15. 5. 1941 v Klatovech, naši školu absolvoval v roce 1959. V letech 1957 - 1975 pracoval ve výrobním družstvu Keramo v Kožlanech, kde si osvojil výrobní praxi, dále v mosteckém a duchcovském závodě Karlovarského porcelánu jako návrhář a ve výrobním družstvu Chodovia v Plzni - Košutce. Družstvo Chodovia vzniklo jako pobočka hlavního závodu v Klenčí, který zastřešil produkci umělecké keramiky několika výrazných osobností (vedle Rybáka např. František Pavlas, Jiří Dítě, Zdeněk Jílek).

Souběžně se věnoval vlastní keramické tvorbě, která se vyznačuje jednoduchým tvarem (charakteristické jsou pro něj např. kulovité žardiniéry), střídmým dekorem a zemitou barevností. Vychází z tradičních keramických technologií, používá při tom tvrdou kameninu a červenici, u realizací vysokožárný šamot. Keramik. Žije na samotě Granátka u Janovic nad Úhlavou, působí na Klatovsku. Člen UVU Plzeňské oblasti.

(Zdroj: http://www.socharstvi.info/autori/jan-rybak/ ; použit text Marcela Fišera)

Jan Rybák, jedna z výrazných uměleckých osobností města Klatovy i naší školy, zemřel 8. 4. 2017.

Petr Novague (Novák, 1981)

Mezi významné absolventy školy, kteří po vystudování keramického oboru přešli k tvorbě průmyslového designu, bezpochyby patří Petr Novák (1981), který po absolvování VŠUP založil se svým kolegou studio Design Brothers. V současné době je výkonným ředitelem vlastního studia Novague. To si udělalo jméno především unikátním designem výrobků, které se přizpůsobují potřebám klientů a také aktuální situaci na trhu. Zaměřuje se na produktový design, mezi jeho díla patří např. houpací křeslo Move yor energy, se kterým studio uspělo na soutěži newyorské konference Greener Gadget. (Toto na první pohled neobvyklé houpací křeslo vyrábí během svého užívání energii, díky čemuž si jeho majitel posvítí na rozečtenou knihu. Petr Novák a jeho designové studio je také držitelem řady přestižních cen za design.

(Zdroj: http://wien.czechcentres.cz/cs/program/detail/vienna-design-week-petr-novaque/)

 

Více naleznete na  http://novague.com/; další odkazy:

http://www.designcabinet.cz/red-dot-pro-petra-novaka-novaqua
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/168879-designer-petr-novak-novaque-zaziva-svetovy-uspech/
http://www.czechdesign.cz/index.php?status=c&clanek=2496&lang=1
http://www.designmagazin.cz/produkty/2780-designer-petr-novak-pomaha-predcit-konkurenci.html
http://www.luxuspraha.cz/bydleni/nabytek/pribeh-zidle-edge-pokracuje
http://www.t3mag.cz/genialita-je-v-jednoduchosti
http://www.motoforum.cz/silnicni-cestovni/bmw-f800-s-od-ceskeho-studia-novague/
https://www.estav.cz/cz/7510.rozhovor-jak-se-na-svet-diva-designer-petr-novague
http://www.designmag.cz/produkty/80097-petr-novague-navrhl-pro-ceskou-znacku-sapeli-dvere-muteo-bez-kliky.html

Alexander Walter (1941)

Rodák z Modré na Slovensku, absolvent školy z roku 1961 a  Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě (oddělení figurálního sochařství u Prof. J. Kostky). Uspořádal řadu samostatných i společných výstav v České republice, na Slovensku, v Belgii, Itálii, Rusku, Polsku, Německu a Rakousku.

Alexander Walter se ve své tvorbě zabývá jak komorní keramikou figurální, užitkovou, tak keramikou monumentální. V keramických objektech nalézáme kompozice inspirované prostředím, jímž se autor obklopuje, ale také náměty, jejichž obsah tvoří hlubší filozofické zamyšlení. Drobnějším figurálním plastikám a reliéfům nechybí fantazie, radost ani groteskní výraz, měnící se často v ironii.

Samostatnou kapitolou v autorově tvorbě jsou realizované keramické reliéfy a plastiky, začleněné do soudobé architektury. Walterovy realizace v architektuře najdeme v Bratislavě, Praze, Znojmě a dalších českých a slovenských městech.

(Zdroj: http://www.meandr.eu/alexander-walter/)

Milan Doubrava (1946 - 2017)

Rodák z Českých Budějovic, známý jihočeský sochař a malíř, absolvent školy z roku 1964. Žije a pracuje v Modlešovicích nedaleko Strakonic. Ve své sochařské tvorbě využívá různé matriály, z nichž převažuje dřevo a beton. Jeho realizace je možné vidět v Českých Budějovicích (např. Filozof - jděte z jihozápadního rohu náměstí Přemysla Otakara II., od radnice po Radniční ulici. Zahněte doprava na Českou, č. 66 je po levé straně, socha je za průjezdem mezi vinotékou Farka a restaurací Potrefená Husa, Slunce, voda, vzduch - stojí v ulici Severní 8/2264, před budovou firmy Čevak. Horní část tohoto rozměrného abstraktního díla je osazená na speciálním axiálním ložisku a volně se otáčí ve větru, Brána - dřevěná plastika před krajskou nemocnicí. Každý člověk totiž musí projít „vraty“ - do nemocnice a z ní), v Hrdějovicích (v roce 1992 udělal sochař čtyři šamotové reliéfy s výjevy z evangelií pro zdejší boží muka a daroval je obci. Hrdějovice leží na severním okraji města, přibližně 8 km z centra), u obce Lipno (u paty kramolínské Jezerní sjezdovky je socha nazvaná Janusovská lampa).


Citujeme z Českobudějovického deníku:

Někdo se obklopuje sochami, jiný zase lidmi a zvířaty. Sochař Milan Doubrava (1946) má asi rád obojí. Výtvarník z Českých Budějovic vyměnil před lety život v rušných ulicích a zakouřených sálech za poklidnou atmosféru starobylé venkovské chalupy v Pootaví, s pecí a vysokou stodolou, kam se vejdou dřevění, betonoví a papíroví kamarádi, jimž vdechl život, s rozlehlou zahradou plnou ovocných i jehličnatých stromů a vzpomínek.

„Jsem tady spokojený," usmívá se Milan Doubrava, sedící na dvoře, pod nohama mu leží pes Art a vedle se na slunci vyhřívá kocour Kočíček. Před chvílí přijel z návsi  s kolečkem naloženým pytlem brambor, zima se blíží. „Do Českých Budějovic, kde jsem dlouho bydlel, už bych nešel," přiznává, jak moc mu dělá dobře  klid, který tady má.

Milan Doubrava začal pracovat s dřevem koncem 70. let.   „Nejprve jsem maloval, ale pak jsem přesedlal na trojrozměrnou tvorbu, která byla dostupnější," přiznává. V Českých Budějovicích tenkrát působili další zajímaví umělci, kteří se zapisovali do života města, např. Pavel Kalista, Přemysl Vranovský Dagmar a Roman Brichcínovi nebo Bedřich Čermák. „Vystavoval jsem v roce 1981 v Galerii Na dvorku se Štěpánem Mikulášem Marešem a Josefem Bruckmüllerem," vzpomíná Milan Doubrava a vrací se o desítky let a desítky kilometrů zpět. „Jediný jsem dělal plastické věci, druzí byli malíři," říká. Ojediněle pak vystavovali v malých galeriích, kulturních střediscích, klubech pracujících a radovali ze se svobodné umělecké tvorby.

Léta Milan Doubrava pracoval jako aranžér v propagačních odděleních různých podniků. „Hlídal jsem ale i plynovou kotelnu ve Škodovce, kde jsem topil," prozrazuje. „Pracoval tam kolega z Českých Budějovic, bývalý politický vězeň,  kterého komunisti zavřeli, protože chtěl svobodné volby. Když ke mně získal důvěru, při nočních směnách jsme vedli zajímavá povídání. Vězení a práce na uranu v Jáchymově pro něj byla univerzitou, byli tam s ním zavření generálové, biskupové nebo profesoři." Praxe v kotelně mu byla inspirací i pro tvorbu. Objevil totiž kouzlo odpadního popílku jako zajímavého a dostupného sochařského materiálu.

Koncem 80. let dal o sobě Milan Doubrava vědět v celostátním měřítku. „V roce 1988 se konala celostátní anonymní soutěž na pomník bratřím Čapkům. První ani druhá cena nebyla udělena, na třetím  skončil národní umělec, rektor VŠUP profesor Jan Simota, akademický malíř Vacek a já.  To koukali skrz prsty, když se dozvěděli, kdo s nimi byl nejlepší, nechtěli mě tenkrát ani do Unie výtvarných umělců."" směje se ještě po letech Milan Doubrava. Za peníze, které vyhrál, si mohl hned po roce 1989 splnit sny a vycestoval do západní Evropy.  „Byl jsem v Holandsku, Belgii, Francii, poprvé jsem se dostal do Paříže.  Jižní země mě ale vůbec netáhnou, i když jsem byl v Izraeli nebo  Egyptě, ale všude vás tam obtěžují a něco chtějí. Zato miluji sever, byl jsem ve Finsku, Norsku i Švédsku a ještě bych se rád podíval na Island. Lákají mě severské ságy, temné příběhy," říká s tím, že jsou i motivem pro jeho dílo.

Milan Doubrava ukládá do starobylé truhly alba s fotografiemi soch, které ozdobily jihočeskou krajinu. Už nás poslal za jednou z nich na nedaleký kopec nad vsí. Je vidět z daleka, kolem posečená pole a nad obzorem se tyčí betonová socha nazvaná Modlitba. „Dříve tady stávala Boží muka, tak jsem je sem vrátil," vysvětluje sochař a připomíná doby otců a dědů, kteří na lánech předků sedlačili, než jim  komunisté rozorali meze. „Modlitbu mám ze zdejších soch nejradši, dělal jsem ji do krajiny, protože socha patří ven. Když ji postavíte do galerie, tak přestane mluvit," říká výtvarník s tím, že oněmělé sochy má i doma ve skladu .

„Tohle je socha pro mámu, jmenuje se Na cestě. Říkám s nadsázkou, že je to socha pro traktoristu, protože jen ten ji vidí, když pracuje na poli,"  ukazuje na objekt na pokraji zahrady. „A tady mám zase sochu pro tátu - Oko nad stolem," ukazuje mezi stromy. Další Doubravovy sochy  můžeme v jihočeské krajině vidět, třeba několikametrovou Janusovskou lampu na Kramolíně, jiné v Hrdějovicích a Českých Budějovicích. „Vytvářím je z betonu, protože to je trvanlivý materiál. Dřevo se musí hlídat, před lety se skácely ve Stromovce dřevěné sochy. Dřevo mám rád, nejmilejší je mi dub, ale dělám z každého. Dřevo je materiál, ze kterého dělám, když nemám peníze na kámen. Dělám vlastně z nouze. Není to bída, ale milá chudoba," charakterizuje s úsměvem kumštýř.

Přijít na jeho výstavu, pokud si vás nepozve k sobě  domů, není jen tak. Letos měl svou sochu na květnové aukci na opravu Kostela sv. Rodiny v Českých Budějovicích, loni vystavoval na zámku v Dobrši a nebo dvakrát v Rakousku. „Když mě někdo pozve, tak vystavuji," říká prostě. „Mám přes dvě stovky soch, ale to neznamená, že tvořím lehce. Mívám krize, chybí mi nápad, denně se tak trápím a myslím si, jak jsem nedokonalý a neschopný," dává upřímně nahlédnout do bolestí své duše. „Sochy jsou pradávné zážitky z dětství, osvobodí tě, když je děláš tak, jak chceš," prozrazuje vzápětí. „Teď jsem udělal jednu sochu, jinak ale maluji, abych tvořil. Malování beru vážně, ale za malíře se nepovažuji. A když nemaluji, tak seču trávu a starám se o zahradu. Část sadu nechám zarůst, aby tam byl les, už tady rostou houby, i když zatím nejedlé," ukazuje na klobouky pod jehličnany.

„Dnes jsou všude galerie narvané. Už nemám potřebu nasávat tvůrčí atmosféru, na výstavy ale občas chodím.  Některé jsou fajn, jiným vůbec nerozumím," říká sochař, který přiznává, že za svou schopnost vytvářet dušimilé věci vlastně ani nemůže.

„Tohle je vám  dané, není to žádná vaše zásluha. Kdybyste ale věděli, jak mi při tvorbě kolikrát je. Máme to v rodině, táta uměl malovat, brácha taky maloval, i další příbuzní malují. Otec Václav Doubrava byl vyučený švec. Dělal v Českých Budějovicích, měl pět dělníků. O živnost přišel v roce 1948. Pětadvacet let pak topil a házel v Igle lopatou. To už  nemaloval, zhrubly mu ruce. Vzpomínám si na jeho obrázky, na jeho výučním obrazu byla precizně namalovaná dámská šněrovací bota pod kolena. Škoda, že mi žádný tátův obrázek nezůstal," dodává sochař Milan Doubrava.

(Autor: Radek Gális; http://ceskobudejovicky.denik.cz/z-regionu/socha-patri-do-krajiny-jinak-prestane-mluvit-20131016.html)

Na výstavu soch a obrazů Milana Doubravy ve školní Galerii Na chodbě se můžeme těšit v červnu tohoto roku. Vernisáž proběhla 2. 6. 2014 v 17.00.

Sochař Milan Doubrava.

1. 9. 2017 nás zastihla smutná zpráva: pan Milan Doubrava, dobrý člověk a skvělý výtvarník, zemřel.

akad. soch. Otto Eckert (1910 - 1995)

Český sochař, keramik a pedagog. Uměleckého vzdělání se mu dostalo na hořické sochařsko-kamenické škole v letech 1924–1926 a poté na pražské uměleckoprůmyslové škole ve speciálce Karla Štipla, kterou ukončil roku 1933. Následně začal pracovat v porcelánce EPIAG v Březové, později v Praze a ve vlastní dílně v Kralovicích. Od roku 1946 začal učit na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde vedl ateliér porcelánu a keramiky, v letech 1960–1966 vedl školu jako rektor. Od roku 1956 byl členem Académie internationale de la céramique (od roku 1967 byl viceprezident), díky tomuto členství a vcelku dobrým vztahem s vládnoucím režimem se mu podařilo roku 1962 uspořádat mezinárodní výstavu keramiky v Praze. V 70. letech jeho vliv poněkud upadl, ještě v letech 1972 - 1987 byl člen představenstva ÚV SČVU.

Ve svém díle se zaměřoval na spíše jednoduchou užitou keramiku pod vlivem funkcionalismu, ovšem zpravidla s náročnou povrchovou úpravou, využíval zejména vrstvené a následně proškrabované barevné glazury. Ceněné jsou jeho porcelánové servisy navržené pro Expo 58. Za jeho života se mu dostalo řady ocenění včetně čs. titulu národní umělec, Řád Vítězného února, nebo zlaté medaile z mezinárodních keramických výstav v Praze, Istanbulu a Gualdo Toddino.

(Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Otto_Eckert)

Otto Eckert působil v letech 1933 - 1934 na naší škole, kam nastoupil po odchodu profesora Václava Mařana, jako profesor modelování.

akad. soch. Václav Vokálek

Český sochař a keramik, žák Josefa Václava Myslbeka a Jana Štursy. Věnoval se tvorbě komorní plastiky, portrétům (Vilém Mrštík, Dr. Alois Rašín), zejména dětským (Janinka) a pracovním motivům (Hrnčířka); autor pomníku R. Weinera v Písku.

(Zdroj: http://www.vseved.cz/page_idx.html?i=vok)

Václav Vokálek, významný keramik, působil na naší škole v letech 1920 - 1928 jako profesor modelování. Mezi jeho další působiště patří např. pražská keramická škola a Škola uměleckých řemesel v Brně. Ve 20. a 30. letech, v době svého působení v Praze, byl jedním z představitelů gutfreundovského civilismu.

Vladimír Oppl (1953)

Narodil se 19. 1. 1953 v Ústí nad Labem, je absolventem naší školy z roku 1972. Dále studoval na VŠUP Praha u profesorů Jana Kavana a Josefa Matějovského. Na této škole působil i jako pedagog.

Akademický sochař Vladimír Oppl se řadí mezi nejvýznamnější české medailéry současnosti. Do jeho tvorby patří celá řada realizovaných návrhů pamětních mincí a medailí. Nejznámější z nich zná bez nadsázky každý občan České republiky. Jedná se o oběžnou dvacetikorunu s motivem jezdecké sochy sv. Václava od Josefa Václava Myslbeka. Z oběžných mincí vytvořil také již neexistující 50 haléř. S Českou mincovnou tak spolupracuje od jejího založení v roce 1993.

Mezi jeho další přední díla patří mince Nové město pražské ze série Karel IV., kterou zvolil prestižní časopis World Coin News v roce 1999 za nejkrásnější zlatou pamětní minci na světě. Vytvořil také portrétní medaili pro Václava Havla k jeho 75. narozeninám. Pro Českou mincovnu každoročně připravuje předlohu pro exkluzivní platinovou medaili s motivem významné české sakrální stavby. Těchto medailí se ročně razí pouze desítky kusů a představují jeden z technologických vrcholů mincovny.

Záběr Vladimíra Oppla je však ještě širší. Vytvořil například Řád Tomáše Garrigua Masaryka, který uděluje nebo propůjčuje prezident osobám, jež se vynikajícím způsobem zasloužily o rozvoj demokracie, humanity a o lidská práva.

(Zdroj: http://www.ceskamincovna.cz/medaileri-461/ak--soch--vladimir-oppl_671/)

Stanislav Martinec (1938)

Narodil se 30. 10. 1938 v Českých Budějovicích, školu absolvoval v roce 1957. Od roku 1973 se věnuje volné ateliérové tvorbě. Uspořádal mnoho autorských výstav, zúčastnil se řady skupinových výstav, je zastoupen ve sbírkách AJG Bechyně, Moravské galerie Brno, UPM Praha, Muzea města Wroclav, Muzea Okregowe Walbrzych a řady soukromých sbírek v České republice i v zahraničí.


"Stanislav Martinec se hned na počátku své tvůrčí cesty vymanil z tradičních postupů keramické práce. Zvolil daleko náročnější tvorbu keramických plastik, figur, torz - tedy klasickou práci sochařskou, modelování z ruky. Tento přístup k dílu mu otevřel svět bohaté tvůrí fantazie - vzácně snové, jedinečné co do nápadu či zpracování. Jeho plastiky zachycují záblesky dávno minulých dějů, surrealistických vizí, překvapivých námětů - a vždy se v celku či v přesném detailu dotýkají lidské duše. Martincova díla, působivé grafiky jených čar s texty dávných poselství, bizarní stavby, stroje, věže, lodě, archy, kachle a na nich snová zvířata, květiny, portréty antických či barokních krásek...nesou vždy dotek mistrovského rydla, zručné ruky a především talentu podloženého tvrdou tvůrčí prací. Jsou jedinečná, nezaměnitelná, originální... V kontextu české keramiky patří Stanislav Martinec léta k absolutní špičce, v oboru obstojí v jakékoliv světové konkurenci." 

Slávka Kopecká, 2007

"Jako každý skutečný umělec, tak i Stanislav Martinec tvoří živelně, často iracionálně, vkusně se zbavuje vlastních přetlaků citů a tužeb, které ho nesou do světa fantazie...sám přiznává, že by nemohl žít v moderním městě a že je mu cizí svět vyspělé civilizace. Jeho artefakty jsou hledáním zcela nové cesty a zcela nové krásy..."


Naděžda Papoušková - Melniková,1974


"Stanislava Martince lze zařadit k nepočetné skupince českých výtvarníků, kteří dnes, především v grafice, navazují na tradice českého surrealismu a imaginativní malby. Z hlediska výtvarného zaujme především odvahou interpretovat v keramice vlastní fantazii a imaginaci. Tématicky svá díla vede do oblasti snu, který však obohacuje snahou o další osobitá sdělení. Dimenze vlastního prožitku, vyjádřeného výtvarně, se Stanislav Martinec vymezuje od běžné keramické produkce a výrazně obohacuje současnou výtvarnou kulturu."

František Dvořák, 1987

(Zdroj: Katalog Stanislav Martinec, Věra Martincová: Výběr z keramické tvorby, Slávka Kopecká, Lidice 77)


 

Věra Martincová (1940)

Narodila se 17. 11. 1940 v Praze, absolventka školy z roku 1958. Od roku 1978 pracuje jako samostatná výtvarnice. Uspořádala četné samostatné výstavy, zúčastnila se skupinových výstav v Praze, Brně, Bechyni, Hořicích, Berlíně a Budapešti. Je zastoupena ve sbírkách Alšovy jihočeské galerie a také v soukromých sbírkách doma i v zahraničí.

"Věra Martincová dlouhá léta zůstávala věrná hrnčířskému kruhu, ale i ona se v užité keramice záhy prosadila originálními nápady a skvělými glazuŕami. Pracují-li společně pod jednou střechou dva výtvarníci, jeden vždy musí poněkud ustoupit tomu druhému. Martincovi spolu žijí sedmačtyřicet let, vychovali dvě děti, teší se ze šesti vnoučat; a tak Věra na sebe vzala většíčást starosti o rodinu. Ke karamice se ale po celý život vrací jako ke své lásce - třebaže (žel) nahodile, jak jí čas dovolí. Vždy ale jde o návraty tvúrčí. Její tenkostěnné "střepy" jsou - stejně jako Stanislavovy plastiky, nezaměnitelné. Mají jemný dekor, kresbu, glazuru - a vždy mají nápad a originální zpracování. V poslední době představila Věra Martincová na několika výstavách zbrusu novou sérii svých prací - mísy, vázy, podnosy. Vše v originálním duchu a s pečetí své osobnosti.

Díla Stanislava a Věry Martincových mají po léta takzvaně "dobrou značku". Za ní stojí celoživotní tvrdá a poctivá práce, neústupnpst v tvůrčích nárocích a neokázalá lidská skromnost. Martincovi před lety opustili inspirativní a milovanou Malou Stranu - dnes žijí v jihočeské Jižné, kde je středobodem jejich počínání a smyslem společného životakeramická pec. Samozřejmě také ateliér - a inspirativní úděl: keramika."

Slávka Kopecká, 2007

(Zdroj: Katalog Stanislav Martinec, Věra Martincová: Výběr z keramické tvorby, Slávka Kopecká, Lidice 77)

 

Peterka Jan (1871 - 1938)

Rodák z Radětic u Bechyně, jeden z prvních absolventů školy (1886). Po absolvování keramické školy odešel studovat do Vídně na Umělecko-průmyslovou školu k profesoru Otto Königovi. V květnu 1899 nastoupil jako umělecký návrhář a později jako vedoucí do nově postavené továrny Sandrik v bývalém Uhersku (dnes obec Hodruša - Hámre). Tato továrna vyráběla sříbrné příbory a duté výrobky.

Jan Peterka se zasloužil o obrovské morální, duševní a kulturní povznesení zdejšího lidu. Jako ředitel továrny byl odpovědný nejenom za uměleckou stránku výroby, ale také za prodej. Jeho největší zásluhou bylo založení učňovské školy, jedné z prvních v Uhrách. Škola existuje dosud, a to jako Soukromá střední umělecká škola Hodruša - Hámre; v roce 2012 oslavila 110. výročí od svého založení (více o škole na www.ssushh.sk).

(Volně použity materiály od Ing. Víta Priesola, 9666 61 Hodruša - Hámre 292, Sk)

Lichtág Jan (1898 - 1985)

Rodák z Poličky, absolvent školy z roku 1915, významný sochař a keramik. Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u J. Drahoňovského (1915 - 1917 a 1919 - 1922), a na keramické škole v rakouském Gmundenu (1917 - 1919), absolvoval stáž v továrnách v Sévres (1923 - 1924) a Limoges, Tours a Vierrone (1924 - 1925) ve Francii. Byl pedagogicky činný na Státní odborné škole pro porcelánový průmysl v Karlových Varech (1925 - 1928) a na Škole uměleckých řemesel v Brně (1928 - 1958). Ve 30. letech spolu s Bohuslavem Fuchsem, Emanuelem HrbkemFrantiškem Václavem Süsserem byl spoluzakladatel brněnských Dílen umělecké keramiky. Autor keramických plastik, užitných předmětů a pamětních desek. Některé z jeho figurálních plastik ve stylu art-deco (např. Diana na lovu) byly realizovány v Bechyni.

(Zdroj: Papilio Antique a http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=24991, upraveno)

akad. sochař Ladislav Janouch

Narodil se v roce 1944, školu absolvoval v roce 1963. Po vojně složil zkoušky na AVU a začal studovat sochařinu u docenta Jiřího Bradáčka, kamenosochařské řemeslné postupy si osvojoval v dílně Josefa Špačka. Od roku 1971 soustavně spolupracoval s Jindřichem Wielgusem, který jako vyučený řezbář nechával realizovat své sochy v kameni, ale často také ve dřevě. V roce 1980 získal možnost pobývat na Akademii di belle arti v Perugii u profesora Bruna Orfeiho, což mělo pro jeho tvorbu zásadní význam a vytvořil řadu svých stěžejních děl.

Ladislav Janouch je účastníkem četných sochařských sympozií, realizoval řadu veřejných zakázek (např. socha tenisty na pražské Štvanici aj.). Jeho dílo je živé, Ladislav Janouch je aktivní i v současné době.

Ze vzpomínek Ladislava Janoucha:

"...První ročník v Bechyni měl své zvláštní kouzlo. Bylo to mnoho nových dojmů najednou. Trochu strach, trochu napětí a hlavně atmosféra, která díky studentům na škole panovala. Bydleli jsme na internátu ve vile Slávii, odděleni od starších ročníků, ubytovaných v bývalém penzionu Elektra, a od děvčat bydlících v bývalém klášteře. Celé to spojovala společná zahrada s nádherným výhledem na Lužnici, na bechyňský most a na Zářečí. Z romantického opojení jsme bývali vytrhováni staršími ročníky. Dnes by se pravděpodobně řeklo, že to byla šikana, ale my jsme to brali jako hru, do které patříme a ve které samozřejmě jako starší budeme pokračovat také. Silně ovlivněni čtvrťáky z osady Zlatý klíč, především Miky Ryvolou, založili jsme rovněž osadu. Z našeho ročníku v ní byl Karel Brom, Pepa Havlíček a já.

Nechápu, jakým způsobem se nám podařilo k této činnosti získat nejhezčí děvčata z ročníku druhého (Zdenu Bustovou, Alenu Lorencovou či Evu Bočkovou). Přiznávám, že je mi to záhadou dodnes. Pravděpodobně to bylo kouzlo oněch dvou zmíněných  mladíků. Chodili jsme do přírody v okolí Bechyně (do Židovy strouhy, ke Smutnému potoku a jinam). Naše osada neměla dlouhé trvání. Rozpadla se vyloučením Karla Broma ze školy."

Z učitelů si nejvíce váží doktora Staška:

"...Doktorova vitalita a paměť byly vždy fenomenální. Několika generacím studentů dokázal i po mnoha letech, když někoho z nich potkal, říci jeho jméno, bydliště a datum narození. Stašek prostě byl jakýsi otec všech keramiků."

(Zdroj: Zoubek Václav: Sochař Ladislav Janouch, Rabasova galerie Rakovník, 2002)

VITÁLNÍ SEDMDESÁTNÍK NEODPOČÍVÁ

To, že se bude věnovat umělecké profesi, věděl modřanský rodák a patriot Ladislav Janouch vlastně již odmala. Výtvarné umění ho podvědomě přitahovalo, a tak studium na střední keramické škole v Bechyni (1959 - 1963) bylo logickou volbou. Po vojně v roce 1967 byl na druhý pokus přijat na Akademii výtvarných umění. Po přípravce vstoupil do nové sochařské školy docenta Jiřího Bradáčka. Akademický sochař Ladislav Janouch vystavuje samostatně a od roku 1973 se účastní řady kolektivních výstav doma i v zahraničí. Stejně tak je svými pracemi zastoupen v mnoha soukromých sbírkách po celém světě. 14. června 2014 se v plné tvůrčí síle dožívá sedmdesáti let. K jeho význačnému životnímu jubileu mu gratulujeme.

Vynikající český sochař dostal nabídky letos vystavovat v Rakovníku (Rabasova galerie) - od 17. dubna do 18. května, v Praze (Galerie ABF na Václavském náměstí 31) - od 29. dubna do 30. května a na Hluboké (Galerie Knížecí dvůr) - od 13. září do 3. října. „A teď jsem domluvil s ředitelem SUPŠ v Bechyni Jiřím Novotným malou výstavu v rámci 130 let školy. Jsem rád, že se tam mohu prezentovat. Bechyňská škola, kterou jsem vystudoval, letos slaví 130 let od svého založení a já mám také výročí,“ s úsměvem říká vitální jubilant. „Přestože jsem klasický sochař, který dělá s kamenem, dřevem a bronzem, do Rakovníku jsem mimořádně připravil keramické práce. Z celého tvůrčího období jsem převedl do keramiky asi dvacet soch, které jsem tam vystavil. Obě výstavy jsou taková moje pocta bechyňské škole. Pražská výstava je zaměřená hlavně na kámen a na Hluboké představím průřez svojí tvorbou. Takže každá expozice má svůj specifický charakter.“

Co pro vás osobně bechyňské působení znamenalo?
Byla to nejúžasnější léta mého mládí. Bechyně sama o sobě je krásné městečko vysoko nad Lužnicí. Holky byly ubytované přímo v klášteře, kluci v hotelu Elektra a mezi tím byla klášterní zahrada. Setkávali jsme se v zahradním altánku a hráli na kytary a zpívali. Bylo to kouzelné období. Genius loci Bechyně na nás zapůsobil fantasticky.

Navíc na tamní vyhlášené škole studovala řada zajímavých lidí. Můžete zavzpomínat na některé spolužáky?
Mě třeba na kytaru učil Miki Ryvola, známý trampský skladatel a hudebník, který byl ve čtvrtáku, zatímco my jsme byli v prváku. Nemohu opomenout ani Karla Kryla, který byl o rok výš. S Karlem jsme záhy navázali přátelský vztah. Oba jsme rádi sportovali, přesto, že on byl poměrně malý, hrál velmi dobře basketbal a volejbal. Karel se mi svěřil, že jeho táta měl tiskárnu a tiskl pro význačného prvorepublikového nakladatele a filozofa Josefa Floriána. Shodou okolností pro tohoto nakladatele můj otec překládal polské básníky. Porozuměli jsme si, Karel mi důvěřoval a dával mi číst svoje básně. To byly texty jeho pozdějších písní. Byla to sice výtvarná škola, ale bylo zajímavé, že všichni jsme tam nějak tíhli k hudbě, poslouchali jsme Radio Luxembourg, lidově zvané Laxík. Toužil jsem založit kytarovou skupinu, takže jsem později učil mladší kluky na kytaru. Nakonec se to podařilo a dokonce v roce 1961 jsme v Pikovicích vyhráli - byla to taková první Porta, jmenovalo se to Zpívající Pikovice. Dokonce jsme vystupovali i v Modřanech. Tenkrát mi nabídl jeden člověk, jestli bychom nechtěli hrát v Semaforu, kde hledali skupinu mladých lidí. To se později podařilo spolužáku Viktoru Sodomovi. Jenže já to odmítl, protože jsem chtěl studovat sochařinu. Už od třeťáku jsem přestal hrát na kytaru a soustředil jsem se na svoji budoucí profesi. Jenže jsem se napoprvé na vysokou školu nedostal. Tenkrát to bylo běžné. Zájem byl velký a jenom dvě školy - UMPRUM a Akadenie. To nebylo jako dnes, kdy pomalu v každém krajském městě je vysoká škola, která produkuje výtvarníky.

Proč jste nakonec opustil keramiku a začal se věnovat hlavně sochařině?
Od keramiky jsem k sochařině utekl proto, že keramika má přeci jen blíž k dekoraci. No a mně více vyhovovala práce v tvrdých materiálech, jakými jsou kámen a dřevo.

Často pořádáte společné výstavy. Jak se vám spolupracuje s dalšími kumštýři?
Rád pořádám výstavy s malíři, protože pro sochaře se to velmi dobře doplňuje. Třeba s Josefem Velčovským jsme uspořádali již sedm výstav. Konvenujeme si, každý máme svoji vlastní tvorbu, vysloveně se neovlivňujeme. Ale jaksi to ladí dohromady. Totéž platí i o Aleši Knotkovi, s nímž právě vystavuji v centru Prahy. Vždycky, když se to nainstaluje, tvoří to kompaktní celek. Aleš má oblíbené pastelové barvy a zvláštní filozofii, kterou do svých obrazů ukládá. Pepa je zase poetický surrealista s erotickými náměty. A výjimečný fotograf Ivan Král zase úžasně ztvárnil Prahu a Šumavu, kterou dokáže barevně zvýraznit. Právě s ním budu mít výstavu na Hluboké. No a s Pepou Velčovským plánujeme společnou akci příští rok na Chodovské tvrzi, kdy on pro změnu bude mít 70 let.

Jaroslav Kňap (rozhovor s L. Janouchem pro noviny MČ Praha 12, květen 2014)

František Hošek

Bechyňský rodák, jeden z prvních žáků školy, kterou absolvoval v roce 1886. Jeho talentové předpoklady ho přivedly ke studiu na pražské Umělecko-průmyslové škole, kde navštěvoval ateliér profesora J. V. Myslbeka. Podle slov svého profesora i spolužáků byl jeho nejnadanějším žákem. Bohužel podlehl střevnímu tyfu ve věku pouhých 24 let.

František Hošek

Profesor Myslbek v řeči nad jeho rakví vyjádřil hodnocení svého žáka slovy: „Zemřel umělec Bohem nadaný.“ Sochař, který byl střízlivý až skoupý na slova chvály, zde neváhal s uznáním.

O životě sochaře Hoška se zřejmě více nedovíme, ale můžeme si přiblížit jeho dílo. Bylo samozřejmě poznamenáno školou prof. Myslbeka i jeho vlastenectvím. Nejčastěji se připomíná Hoškovo sochařské dílo alegorie Průmyslu pro budovu Městské spořitelny v Praze, kde také realizoval výplně oken.

František Hošek je autorem i drobnějších prací, které reprodukovala akciová továrna Keras, např. těžítko „Ukaž zoubek“ v terakotě a bílé fajanci, podnos „Amoret“, reliéfy Mánesa, Tyrše, Fügnera, Žižky, Smetany aj. Velmi známý je medailon „Madona s Ježíškem“ v terakotě a „Uzdravení slepého“. Z jeho posledních prací je skica k pomníku Jana Sladkého Koziny na vrch Hrádek u Domažlic, který ovšem už musel realizovat sochař Čeněk Vosmík. Dále lyrická kompozice „Loučení“ (klauzurní práce), která je ve sbírkách Městského muzea v Bechyni a dalo by se říci s Ladislavem Stehlíkem, že až symbolicky napovídá blízkou smrt.

(Zdroj: web Města Bechyně, Anna Plachtová)

 

 

Arnošt Chleborad (1859 - 1941)

Významná bechyňská pedagogická osobnost, učitel češtiny a počtů v keramické škole v letech 1910 - 1915, autor publikace Popis okresu bechyňského (1928). Arnošt Chleborad se narodil 6. února 1859 v Habrech na Čáslavsku. Studoval na gymnáziu v Jihlavě, poté se stal učitelem v Krucemburku, kde se seznámil se svou budoucí ženou Pavlou Pujmanovou (1863 - 1942), neteří Karla Havlíčka Borovského (její matka Jana Pujmanová, 1832 - 1913, sestra K. H. Borovského, je pohřbena na bechyňském "starém hřbitově"). V roce 1901 se Arnošt Chleborad stal učitelem na bechyňské měšťance.

Arnošt Chleborad

Arnošt Chleborad byl po celý svůj život velmi pracovitý, iniciativní a i v Bechyni se věnoval nejen práci ve školách, ale i veřejné činnosti. Oživil práci v řemeslnické besedě, pořádal výlety, zábavy, přednášel, hrál divadlo, staral se o spolkovou knihovnu. Od r. 1903 se stal členem bechyňského Sokola, propagoval jeho význam a důležitost v životě národa. Vstoupil do zpěváckého spolku „Lužničan“, kde byl i pokladníkem a jednatelem. Zde také pořádal mnoho zábav a vystoupení. Pracoval i se svou manželkou v Červeném kříži, paní Chleboradová byla činná jako předsedkyně místního odboru Pošumavské jednoty. Velmi činorodý byl v Bechyni Okrašlovací spolek, jehož byl Arnošt Chleborad od roku 1903 členem ve funkci jednatele. Zasloužil se hlavně o květinovou výzdobu oken a záhonů. Jeho láskou byla historie, jak ostatně ukazují publikace "Popis okresu bechyňského. Na oslavu 10. výročí trvání Československé republiky a na paměť 80letého zrušení roboty“ a „Ze starých pamětí Bechyně“.

Jeho základní činností byla samozřejmě pedagogická práce. Učil na obecné a měšťanské škole a na žádost ředitele Státní odborné školy keramické Aloise Porgese přijal místo výpomocného učitele na pokračovací učňovské škole. Učil také soukromě němčinu dívky, které chtěly dále studovat, protože v Bechyni byla jen chlapecká měšťanská škola. S okresním hospodářským spolkem založil zimní hospodářskou školu. V letech 1916 - 1925 byl ředitelem obecné měšťanské školy v Bechyni. V roce 1925 byl pensionován. Byl i členem ochotnického spolku, kde v r. 1904 režíroval hru J. Sowera „Martin Luba“ a hru E. Raupacha „Mlynář a jeho dítě“. V roce 1916 založil „Okresní péči o mládež“ určenou na podporu nemajetným rodinám, zvláště pak po 1. světové válce.

V r. 1909 se stal členem a jednatelem keramického družstva v Bechyni, kde pracoval do r. 1919, za války družstvo vedl spolu s prof. Kopeckým. Zemřel v Bechyni 11. 5. 1941, zde je také pohřben.

Arnošt Chleborad byl členem Musejního spolku, urovnal městský archiv. Seznámil se s profesorem Augustinem Sedláčkem, který v té době pracoval v zámeckém archivu a který požádal knížete Alfonse Paara o povolení Chleboradovi zde pracovat. Kníže Alfons Paar ocenil jeho práci takto:

V Praze dne 13. 9. 1928

Vysoce vážený pane řediteli.

Račte přijmouti můj vřelý dík za věnovaný výtisk Vašeho vzácného díla „Popis okresu bechyňského“. Že tak pozdě píšu, odůvodňuji tímto, že jsem měl úmysl knihu pročísti než Vám odpovím. Avšak značné zaměstnání ve službě vojenské zhatilo můj plán a dostal jsem se velmi zřídka ke čtení. Tu jsem se rozhodl Vám napsati.

Již po přečtení malé části seznal jsem, s jakou pílí a vytrvalostí jste na ní pracoval. Získal jste si zajisté velké zásluhy o uchování staré historie a starých pamětností na našem okrese a jest povinností těch, kteří v okresu žijí, Vám býti vděčni. Bude toto dílo též vzácnou památkou pro historiky a badatele budoucí.

Upřímně Vám blahopřeji k této práci. Přijměte ještě jednou můj srdečný dík a trvám s projevem obzvláštní úcty.

Váš Alfons Paar

Profesor Václav Mařan o něm napsal:

"Z místních dárců a spolupracovníků byl to pan Arnošt Chleborad, ředitel obecné a měšťanské školy, který daroval vlastnoruční dopis K. H. Borovského s původní obálkou z Brixenu, psaný Havlíčkově matce. Napsal obsahy některých historických knih a pergamenů k snazší orientaci a porozumění návštěvníků musea. Položil také základ k numismatické sbírce, do které přispěl darem."

(Volně použit materiál paní Anny Plachtové - http://www.mestobechyne.cz/cz/mesto-bechyne/z-historie/osobnosti/arnost-chleborad/)

Miroslav Pangrác (1924 - 2012)

Rodák z Rakovníka, absolvent školy z roku 1946, absolvent AVU (profesoři Jan Lauda a Karel Pokorný). Výborný sochař - portrétista, autor bust hudebních skladatelů (například Ludwig van Beethoven, Antonín Dvořák, Bedřich Smetana aj.), sochy Múzy, která je součástí pomníku Františka Škroupa v Rotterdamu. Miroslav Pangrác zemřel 19. 6. 2012.

 „Jeho skromné, pokorné dílo není zaměřeno na formální výboje a experiment, nezná vývojových zvratů a skoků. Je věrno naší realistické tradici a má přitom všechny znaky civilního plastického cítění 20. století...,“ charakterizuje výstižně Pangrácovo dílo ve výtvarné kultuře (1978) Dušan Konečný. Z navržených pomníků Pangráce nejvíce proslavila „Hudba“, zdobící náhrobek tvůrce české hymny Františka Škroupa v holandském Rotterdamu, stejně jako portréty vynikajících českých osobností: herečky Otýlie Beníškové pro divadlo na Vinohradech a Tylovo divadlo v Rakovníku, K. H. Borovského a Karla Čapka pro Panteon Národního muzea, Františka Ženíška pro Národní divadlo, Josefa Zítka pro kolonádu v Karlových Varech... Vynikající jsou Pangrácovy ženské portréty a akty, ale zcela bezkonkurenční doménu jeho tvorby tvoří desítky hlaviček dětí, „plné emotivní bezprostřednosti a něhy“ (Vlastimil Vinter). Jimi započal na dvoře rodného domu v sousedství tatínkovy truhlárny svoji sochařskou pouť, jim zůstal věrný i později už coby otec a graduovaný sochař. Miroslav Pangrác a Rakovník - téma, které by samo zaplnilo plochu vymezenou tomuto textu. Portréty spisovatele Mejstříka, fotografa Koubka, houslisty Štibora, pana Kopřivy, obou rodičů, sestřičky, pamětní deska na rodném domě pěvce Emila Buriana a skvělý pomník T. G. Masaryka pro rakovnický park nepotřebují komentář.
Malování si Miroslava Pangráce podmanilo už v nejranějším dětství. Prvé kresby vznikají v okolí Vysoké brány, pozdějii svému městu věnuje rozměrná plátna. ...V současné době Miroslav Pangrác tvoří střídavě v Praze a Rakovníku. Před dokončením jsou portréty exministra Čestmíra Císaře a kunshistorika Vlastimila Vintra. Pro Pamětní síň Antonína Slavíčka v Kameničkách chystá busty Antonína Slavíčka a Karla Václava Raise v nadživotní velikosti."

Ivo Mička (Úvodní slovo k výstavě M. Pangráce, Výstavní síň Obchodního centra „U Číhů“,
Rabasova galerie Rakovník, 12. února - 6. dubna 2002)

Miroslav Pangrác
Narodil se 16. 10. 1924 v Rakovníku.
Studia: Odborná keramická škola v Bechyni (1942 - 1946), Akademie výtvarných umění v Praze u prof. Jana Laudy a prof. Karla Pokorného (1946 - 1951)
Samostatné výstavy: Rakovník, Praha, Liberec, Pardubice, Sedlčany, Kolín, Český Brod, Příbram, Havana, Káhira, Alexandrie.
Účast na výstavách: na členských výstavách Mánesa, na všech přehlídkách československého výtvarného umění v Jízdárně Pražského hradu od roku 1951 a na všech tematických výstavách SČVU. Vystavoval v Moskvě, Varšavě, Berlíně, Paříži, Budapešti, Sofii, Bukurešti, Vídni, Havaně, Montrealu, Helsinkách a v mnoha městech Československa.
Je zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie hl. m. Prahy a oblastních galerií. Dále v majetku Ministerstva kultury, Ministerstva zemědělství, Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, ÚRO, Smetanova muzea, Magistrátu hl. m. Prahy, MěÚ v Rakovníku, Klatovech, Lomnici nad Popelkou, Mladé Boleslavi, Rabasovy galerie a Okresního muzea v Rakovníku, města Rotterdamu a dalších institucí.
Návrhy jeho děl získaly několik předních míst v soutěžích a realizované tvoří součást veřejného životního prostředí v řadě českých měst a interiérů kulturních institucí.
 

Vendi Milan Hůrka (1942 - 2015)

Rodák z Maršovic, absolvent školy z roku 1960. Skvělý výtvarník, jehož doménou je fantazie, humor a vtip v různých oborech výtvarného umění. Pracuje v oblasti volné tvorby v porcelánu (vtipné nízké reliéfy doplněné humornými nápisy), je rovněž výborným grafikem (ilustroval četné knihy, například Wágnerovu Afriku, ráj a peklo zvířat, Londonova Martina Edena, knihy M. Twaina, I. S. Turgeněva, L. N. Tolstého a jiné). Spolupracoval rovněž  Divadlem Járy Cimrmana, pro které navrhoval plakáty. Od roku 2012 žije a tvoří v Bechyni.

Vendi Hůrka nás opustil v roce 2015.

Vendi Milan Hůrka (1942)Vendi Milan Hůrka (1942)Vendi Milan Hůrka (1942)
Vendi Milan Hůrka (1942)Vendi Milan Hůrka (1942)Vendi Milan Hůrka (1942)Vendi Milan Hůrka (1942)Vendi Milan Hůrka (1942)Vendi Milan Hůrka (1942)
Vendi Milan Hůrka (1942)Vendi Milan Hůrka (1942)Vendi Milan Hůrka (1942)Vendi Milan Hůrka (1942)Vendi Milan Hůrka (1942)Vendi Milan Hůrka (1942)
Z výstavy Vendiho Hůrky v Galerii Galvína v Bechyni, únor 2013. (Foto: Jiří Novotný)

 

Antonín Škoda (1935 - 2000)

Narodil se v Soběslavi, ale dětství a celý život prožil ve Veselí nad Lužnicí. Školu absolvoval v roce 1953, byl přijat na UMPRUM, ale studium ukončil předčasně. Byl členem výtvarných skupin Jih a Klub a členem Svzu československých výtvarných umělců. Pravidelně vytavoval doma i v zahraničí.

Jeho jméno je výrazně spojeno s výrobním družstvem Jihotvar, pro které navrhoval výrobky v 60. letech. Zrealizováno jich bylo asi 600, Jihotvar se tehdy stal pojmem a Antonín Škoda se zařadil ke špičce tehdejších čekých keramiků. Po odchodu z Jihotvaru na počátku 70. let se věnoval volné tvorbě a realizoval četná díla ve spojení  architekturou, a to jak v interiérech, tak i v exteriéru. V 90. letech se vrátil k drobnější keramice a začal spolupracovat se staročeským dvorem v Českých Budějovicích. Poslední jeho díla vznikla na konci 90. let v hrnčírně v Klikově.

Keramika Antonína škody je charakteristická velkou lyričností, vtipem, častými pohádkovými motivy. Je rozptýlena mezi lidmi, bohužel souhrnně není vystavena. Antonín Škoda je podle názoru řady svých kolegů dodnes nedoceněným umělcem evropského významu.

(Zdroj: Antonín Škoda - monografie, vydalo město Veselí nad Lužnicí, neročeno)

Gustav Fifka

Klatovský rodák, absolvent školy z roku 1964. Po škole pracoval deset let v družstvu Keramo v Kostelci nad Černými lesy a poté šest let v keramických závodech Chlumčany Od 70. let začal vystavovat samostatně i na skupinových výstavách.  Stal se specifickým umělcem, který si vytvořil vlastní, naprosto nezaměnitelný rukopis svých keramických děl, ať už jde o reliéfy nebo volná figurální díla, která tvoří páteř jeho tvorby. Základním principem je točení a modelování přímo na hrnčířském kruhu. Je to technologie, která v současnosti není u ostatních keramiků příliš obvyklá, alespoň tedy v oblasti nízko pálené keramiky. Gustav Fifka také často svá díla po prvním pálení domalovává a provádí nástřiky.  

„Moje práce musí mít předem daný řád. Nejraději pracuji na cyklech, přeskakování z tématu na téma je mi cizí. V dílně dost často uklízím. Tím mnohé překvapím. Mám totiž rád čistý stůl,“ říká o své práci Fifka. Okresní muzeum v Klatovech, Galerie Luna Plzeň, Galerie Fronta nebo Zelený dům v Praze. To je výčet několika samostatných Fifkových výstav. Dále pak výstava západočeských výtvarných umělců v Praze, Vilniusu, Rize, Moskvě, Berlíně. Nebo Přehlídka české keramické tvorby v Mnichově, Brémách či v Groningenu. To jsou příklady společných výstav. „Jako divák mám raději samostatné výstavy. Nejlépe retrospektivní. Na nich je vidět celý proces zrání umělce, včetně všech chyb, kterých se může ve své kariéře dopustit,“ tvrdí Fifka.

Dodnes jsou jeho díla zastoupena ve sbírkách klatovského muzea, v Galerii Klatovy - Klenová, ale i v plzeňské Západočeské galerii. Jeho keramická stěna na téma Hry zdobí od roku 1984 prostory Fakultní nemocnice v Plzni - Lochotíně. Keramickou mozaiku obdivují i klienti jedné z klatovských bank. A pro rekreační středisko v Kašperských Horách vytvořil dva reliéfy na téma dolování a rýžování zlata. Je rovněž autorem loga, které symbolizuje 750. výročí založení města Klatovy (2010). Jeho díla oceňují i mnozí Klatované, kteří vybrali keramika do dvacítky osobností města.

Zdroj: Radmila Nagovská, Sedmička Klatovy, 19. 2. 2010

Gustav FifkaGustav Fifka

"V mládí jsem chodíval krajinou neklidný. Hledal jsem motiv, chtěl jsem se ho zmocnit, přisvojit a přetvořit banální realitu do velkolepého artefaktu. Tenkrát to bylo přirozené, ale zároveň hodně bláznivé. Až mnohem později jsem uvěřil, že Bůh udělal vše tak, aby aby to bylo dobré. Fušovat do jeho díla je sice lidské, ale nepříliš moudré. Přál bych si být posledním učedníkem v dílně největšího Mistra a spolu s ním proměňovat lásku a pravdivost v radost a naději. S pokorou uvnitř oslavovat tajemství života a krásu stvoření. Teď už chodím přírodou klidný. Jsem svědkem permanentních zázraků. Sleduji mraveniště, skladbu květů, pozoruji obláčky i první kapky na hladině řeky a zbývá jediné. Žasnout a posléze děkovat..."

G.F.

Gustav Fifka: Lencík

     Cestou na bechyňskou říční plovárnu se musí projít kolem loděnice. Svého času v ní kraloval pan profesor Lenc, náš tělocvikář. Byl menšího vzrůstu, proto Lencík. A ještě k tomu ráčkoval. Odchytával kolemjdoucí žáky keramické školy do svého kanoistického oddílu v naději, že z nich udělá mistry světa. V čase před dorosteneckými krajskými přebory na táborském Jordánu byl odchyt zintenzivněn natolik, že bral všecko, co mělo dvě ruce. I mne to potkalo. Změřil si mne od hlavy k patě a po chvíli znalecky prohlásil: „Máš figuru do lodě, budeš jezdit s Fabem Ká dvojku.“ Neporozuměl jsem.

     Fab byl spolužák, vodácký mazák a pytlácký rybář. Zrovna vynášel loď a všechno mi vysvětlil: „K2 je sice druhá nejvyšší hora na světě, ale ve vodácké hantýrce je to double kanoe a ty budeš makat na předku a já na háčku.“ Ukázal mi, jak se drží pádlo, kde mám zabrat, kde ubrat a jiné důležité věci: „Jak ti Lencík dá pádlo do ruky, musíš závodit. Je to jako s tím převozníkem v pohádce o dědovi Vševědovi.“ S plnou slávou jsem tedy vstoupil do kanoe i do své neslavné vodácké kariéry.

     Jezdit na lodičce mě bavilo. Závodit už ne. Makali jsme k prvnímu říčnímu meandru, a pak už jsme odložili pádla a udělali si pohodu. Já se díval na vodní hladinu, pozoroval jsem vodoměrky, díval se do obláčků a prožíval nepatrný dotek nebe. Řeka je příliš krásná, než aby se na ní jenom dřelo. Třikrát se nám to povedlo, počtvrté už ne. Odkládáme pádla, Fab rozbaluje rybářské nádobíčko, já skicák. Začínám kreslit křoví na břehu řeky a koho bych tam málem nenakreslil! Z roští se na nás díval Lencík: „Tomu vy říkáte trrhéning?“ Jeho ráčkování vyplašilo i poslední ráčky v Lužnici. Byl průser. Lencík do nás vkládal velké naděje. Už nás viděl na bedně s vavřínem na hlavě. Mně už loď nedal a Fab pak jezdil single. A bylo po poezii. Už jsem se po řece neplavil, nýbrž jen v řece plaval.

     A jak tak plavu, začal ve mně hlodat červík pomsty. Když závodit, tak závodit. Můj kamarád Vašek byl z Týna nad Vltavou. Na tělocvik nebyl nic moc, často se omlouval, výmyk na hrazdě neuměl, na kruzích visel jak zralá hruška, do výšky i do dálky skákal tak flegmaticky, že ho Lencík degradoval na sportovního outsidera. A ještě k tomu kouřil. Ale co ovšem Vašek uměl perfektně, bylo plavání. Plaval rychle a všechny styly. Všichni kluci z Týna uměli dobře plavat, snad to bylo tou národní řekou. Lencík ani v nejmenším netušil o Vaškově plaveckém umění, o tom jsem věděl jenom já a to byla voda na můj mlýn. Když závodit, tak závodit.

     Poslední hodina tělocviku se tradičně konala na plovárně. Lencík měřil čas, bylo to na známky a plavalo se vždy po dvou. Mým přičiněním se Vašek ocitl „plonkovej“. „Pane profesore, ukažte nám, jak se správně plave. Vašek zůstal sám. Dejte si spolu závod,“ ozvalo se mohutné škemrání. Škodolibost nás nedospělých bývá někdy hodně zlomyslná. Pan profesor se nechyl vyprovokovat a ještě měl něco málo poznámek na Vaškovo sportovní outsiderství, jako například: levou zadní, kolik chce fóra a podobně. Ovšem to neměl dělat. Vyrazili ze stejného místa a Vašek to napálil, jak nejlíp uměl. O dobrých šest, sedm metrů pana profesora v cíli předstihl.

     Po závodě bylo podivné ticho. Lencík nám dal rozchod už na plovárně. Odešel tak nenápadně, že jsme si toho všichni všimli. „Von mi dá snad čtyřku, pokazí mi průměr,“ pocítil Vašek obavu o svou ustálenou trojku. Satisfakce jaksi vyzněla naprázdno. Všechno to bylo rozpačité a jenom blízké prázdniny nás hřály.

     A jak to všechno dopadlo? S Vaškem i se mnou dobře. Z místo předpokládané čtyřky a ustálené trojky byla nakonec nečekaná dvojka. S otevřenou pusou kouká Vašek na ten zázrak, když se k němu nápadně či nenápadně přitočí Lencík: „To máš za to plavání. A kdybys uměl vejmyk, měl bys jedničku.“ Ač malé postavy, tenkrát v našich očích pan profesor Lenc hodně povyrostl. A já? Já jsem sice do kanou už vícekrát nevlezl, ale tuhle řeku jsem nikdy nepřestal mít rád.

DIPTYCHY A TRIPTYCHY: GUSTAV FIFKA V GALVÍNĚDIPTYCHY A TRIPTYCHY: GUSTAV FIFKA V GALVÍNĚDIPTYCHY A TRIPTYCHY: GUSTAV FIFKA V GALVÍNĚDIPTYCHY A TRIPTYCHY: GUSTAV FIFKA V GALVÍNĚ
DIPTYCHY A TRIPTYCHY: GUSTAV FIFKA V GALVÍNĚDIPTYCHY A TRIPTYCHY: GUSTAV FIFKA V GALVÍNĚDIPTYCHY A TRIPTYCHY: GUSTAV FIFKA V GALVÍNĚ
DIPTYCHY A TRIPTYCHY: GUSTAV FIFKA V GALVÍNĚDIPTYCHY A TRIPTYCHY: GUSTAV FIFKA V GALVÍNĚDIPTYCHY A TRIPTYCHY: GUSTAV FIFKA V GALVÍNĚ
DIPTYCHY A TRIPTYCHY: GUSTAV FIFKA V GALVÍNĚDIPTYCHY A TRIPTYCHY: GUSTAV FIFKA V GALVÍNĚDIPTYCHY A TRIPTYCHY: GUSTAV FIFKA V GALVÍNĚDIPTYCHY A TRIPTYCHY: GUSTAV FIFKA V GALVÍNĚ
Výstava Gustava Fifky v galerii Galvína v Bechyni 11. 4. 2015. (Foto: Archiv školy)

Dalibor Říhánek

Akademický malíř Dalibor Říhánek se narodil 8. března 1946 v Plzni. Od svých devíti let trávil pravidelně prázdniny u svého strýce Vojtěcha, amatérského výtvarníka, v Písku ve čtvrti u Svatého Václava, kde ve stejném domě v současné době žije a tvoří a volně navazuje na rodinnou tradici. V Bechyni vystudoval keramickou školu a v roce 1965 se stal posluchačem přípravky na Akademii výtvarných umění v Praze a pak přešel k profesoru Františku Jiroudkovi na figurální a krajinářskou malbu. První výstavu měl v Písku. Tehdy mladý začínající malíř zaplnil čtyři sály muzea obrazy, kresbami a návrhy kartonových plastik pro divadelní scény.

Dalibor Říhánek je stejně jako fauvisté nadšen a okouzlen barvou. Říká: "Letos mi tak nádherně kvetla zahrada, že to samo evokovalo k tomu, abych si dělal kresby nebo akvarely." Cykly či řady jeho obrazů se také neustále vyvíjejí a mění. Prvotní forma, první obraz řady je základním, téměř realistickým pohledem na danou tematiku, následující obrazy, z nichž vyčteme, jak umělec mění svůj názor, a vrcholnou fází je téměř abstraktní vidění skutečnosti.

Při ročním studijním pobytu v Itálii nemohl tak citlivý autor zůstat nedotčen díly italských mistrů: počínaje Giottem a Massaciem a přes Michelangela po současníky, jakými jsou Renato Guttuso, Giacomo Manzú a Emilio Greco. Právě u posledně jmenovaného Dalibor Říhánek pobýval. V přímém kontaktu se zemí, kde "šly dějiny" (Cézar, Livie, Boriové) si autor uvědomil nutnost filozofie, filozofie života. Setkání s mistrovskými díly ve vatikánských muzeích ho podnítilo k hledání pravdy. Pravda v hlubším slova smyslu tkví v tom, že objektivita je totožná s pojmem. O tento hlubší smysl pravdy jde, když se například mluví o pravdivém uměleckém díle. Tyto předměty jsou pravdivé, jsou-li tím, čím mají být – odpovídá-li jejich realita pojmu. Takto pojato je nepravdivé totéž, co jinak označujeme jako špatné. Autor si to uvědomuje a jeho dílo je zralé na základě vědomostí, zkušeností, bible i viděného.

Dalibor Říhánek nepociťuje jako prvotní formové problémy, ale v popředí jeho zájmu se objevují především významové zřetele usilující o sdělení osobního poselství a prožitku. Lyricko-expresívní ladění obrazů, údernost a síla výrazu, ovládání dramatické režie koloritu v pevných liniích, to jsou malířské hodnoty Říhánkovy tvorby. Jeho výtvarný zájem není soustředěn jen na atraktivní situace člověka, ale i na zachycení nejvšednějších zážitků (například v kresbách). Všednost se tak někdy dostává do dramatické podoby a naopak drama je vřazeno do běžného života. Malíř střídá otevřený a vzrušený rukopis se zvučnou barvou a tlumenějšími a lyričtěji laděnými odstíny. Výtvarné přeměny v tematice malby nebo její formě, stylu a barevnosti nejsou důkazem toho, že by si autor nenašel dosud svůj osobní výtvarný výraz, ale důkazem vážnosti, s jakou hledá vyjádření nového sdělení, kterému musí odpovídat nová forma. Dalibor Říhánek zaznamenává život kolem sebe, vybral si sféru zájmů, která je blízká jeho osobnímu vyznání, maluje po svém tak, jak problémy cítí, tak jak sní, žije a uvažuje.

(Pozn. red.: Dalibor Říhánek samostatně vystavoval v dlouhé řadě českých měst. Uveďme alespoň: Malá galerie, Praha-Žižkov 1970; Hudební divadlo v Karlíně, Praha 1972; Galerie Mánes, Praha 1973; Muzeum středního Pootaví, Strakonice 1975; Muzeum – zámek, Kladno 1977; Galerie Kotnov, Tábor 1978; Výstavní síň – knihovna, Milevsko 1985; Galerie Díla, Mariánské Lázně 1986 atp. Písecké kulturní jaro roku 2001 zahájilo kromě jiného Říhánkovou výstavou v Galerii Portyč.)

Zdroj: Karel Šmíd (z archivu V-ART)
 

Z umělcových názorů a myšlenek:

"V oblasti výtvarného umění nevěřím na tzv. lásku na první pohled. Věřím, že milovaný obraz nejprve dráždí. Specielně myslím na obrazy Fillovy či Picassovy. Moderní umění není vůbec pohodlná záležitost, která přijde k lidem a oni jej pochopí. Je to jako s počítačem nebo novým strojem. Koukám, svádějí mi všechny páčky, ale nerozumím tomu. Je třeba o tom něco vědět.

Totéž platí o umění. V základních školách se přestala učit poctivá výtvarná výchova. Je to jen hraní a bohužel to pokračuje i na středních výtvarných školách. Studenti ani nechtějí solidní základ, vše je jen o efektu, a být co nejdříve slavný.

Malíř musí mít jistotu kresby, musí znát barvy a její účinky, jak s ní zacházet. Musí vědět a znát jak vypadá předmět a vše o něm vědět, předmět který zobrazuje. Nakonec musí, než vidět, víc vědět a s pomocí toho všeho o něm říci celou obsažnou pravdu, která se jenom neshoduje s viděnou pravdou a skutečností. A ani to nestačí.

Člověk před plátnem je zatížen jako dědičným hříchem, svým Nebem, pod kterým žije. Celým národem a dobou ve které žije. Toto vše už je v ruce, která se blíží k plátnu v celém pohybu ruky než udělá první čáru. Mám předem nedůvěru k tomu, co zavání rychlým uděláním a povrchností. Zásadně nevěřím v malbě nějakým rafinovaným postupům a metodám, kterými se vyrábějí finty. Jsem prostě řemeslník, který vychází i ze starých letitých receptů na šeps – podklad pod malbu. Různé nalepeniny a stříkané zázraky mě nezajímají. Vždy jsem toužil vytvořit na obraze krásnou pleť, dbám na to, aby obraz byl symfonií – prostě hudební skladbou. Správný obraz má mít podle mě, nejen lazuru, ale i pastu, prostě jako hudební opus má piano i forte. Vždy žasnu nad povrchem díla, umělců jako byl Courbet, Delacroix, nebo náš Kremlička, Slavíček nebo Bauch.

Jak se ten povrch dělá? Usilovnou prací. Ze smyslového opojení, když před malbou zkypřím barevnou hmotu špachtlí, rozliji a rozválím požadovaný tón štětcem a napojím lazurovacími laky.

Malovat růži podle pravítka nelze. Maluji růži jako ženu, musí vonět nahotou a otvírat plátky jako, jako žena náruč, musí s ní lomcovat horký a prudký vítr, jako dech ženy v obětí.

Vždy snáším raději obrazy - děti usmrkané a zdravé, než umělé a studené, ty dokonale řemeslné naturalistické - mumie bez života. Nemohl jsem nikdy propadnout prázdné, byť virtuózní abstrakci. K abstrakci se pochopitelně můžete dopracovat, ale vždy bude znát jestli ovládáte kresbu a malířské řemeslo. Velkým příkladem jsou naši Kupka nebo Šíma."

"Výtvarník vlastně nedělá nic jiného, než že se celým svým komplikovaným dílem desítky let namáhavě prodírá k sobě samému. Chodit k nedokončenému plátnu je stejné jako chodit do arény, někdy zvítězit, ale většinou prohrávat. Jsou chvíle, okamžiky, kdy před plátnem člověk zažívá meditaci, vrcholné okamžiky života, ale také bezmoc, hrůzu a nejistotu. To vše k tvorbě patří, je to asi trochu prokletí, sobecká samota a přílišné zahledění do sebe, ale jinak to prostě nejde. Jsme pro okolí asi divní lidé, protože neustále číháme svými smysly-anténami na život. Cit a rozum a honem do své dílny kde zkoumáme co se nám ze zážitku hodí. Člověk nikdy nemůže říct, že našel co hledal a teď je to konečně ono. Ví jak na to. Neví to nikdy a věčně hledá a přesto musí umět i nevidět a neslyšet a hledat sebe. Ze své práce udělat dobrodružství, jinak by z obrazu či celého díla byla pouhá zpráva ze života o povrchu věcí."

"
Obraz není popisem něčeho co malíř vidí a přenáší na plátno, ale je umělou skladbou, kde je všechno vázáno myšlenkami a logikou výtvarných vztahů."

"
Proč maluji nejvíce akty? Myslím, že namalovat ženský akt je jedna z nejtěžších malířských disciplin. Cítím nahou ženu jako prazáklad všech tvarů a jako nikdy nekončící drama. Nechci ztratit nic z animálnosti, z magické erotické přitažlivosti tvarů ženského těla. Ale pochopitelně cítím éros jako zdroj všech lidských energií. Žena plodí neustále život. Je v ní mohutnost aktu plození i rození. Je hmotná a těžká, je i útlá a křehká a nedosažitelně krásná. Zároveň však i tragická. V jejím mateřství se opakují všechny základní děje světa. Největší oddanost, jaké je člověk schopen, je v matce tisknoucí dítě k hrudi. Je v tom zároveň obava a strach z vraždění neviňátek. Zároveň je v ženě krása i hrůza lásky. Nejde mi o popis, ale o zápas hmot a dějů - vlastně o život sám."

Dalibor Říhánek, 2010

Egon Ivan Werner (1931 - 2013)

Narodil se 14. 5. 1931 v Bratislavě, je absolventem školy z roku 1950. Žil a pracoval v Novém Drahově u Chebu. Kromě výroby umělecké keramiky zde pořádal jazzové festivaly Hrnčířský swing. Koncerty, které mají skvělou atmosféru, jsou vzpomínkou na jeho bratra, jazzového muzikanta. Podstatnou část publika, které evidentně rozumí jazzu, tvoří skalní účastníci. Jsou tu lidé, kteří nevynechali ani jediný ročník a dost možná ani jediný koncert. 

Hrnčířský swing má své rituály. Vstupné je dobrovolné. Účastník si může koupit kalíšek z rukodělné dílny. Do něj se potom rozlévá celý večer zadarmo víno přivezené z jižní Moravy. A další rituál - keramik a pořadatel Ivan Egon Werner zval jenom kapely, které mají ve svém repertoáru kultovní skladbu festivalu. Jde o kompozici slavného jazzmana Duka Ellingtona Mood Indigo. Na statek se naučila jezdit špička českého jazzu, například Revival Swing Band, Memory Jazz Band, hrál tu i Láďa Kerndl nebo Ladislav Gerendáš.

Pan Egon Ivan Werner byl dlouhodobým sponzorem točířské soutěže, kterou pořádá naše škola. K naší velké lítosti pan Werner zemřel v červnu 2013.

Bratři Růžičkové

V jubilejním 20. ročníku udílení cen Akademie populární hudby Anděl 2010, které se uskutečnilo ve středu 23. 2. 2011 v pražské Incheba aréně na výstavišti v Praze-Holešovicích, zvítězila v kategorii Objev roku skupina Republic of Two. Její základ tvoří  kytaristé a zpěváci Jiří Burian a Mikoláš Růžička, který je absolventem SUPŠ v Bechyni z roku 1997. Mikoláš Růžička je také autorem či spoluautorem hudby i textu písní z jejich debutového alba Raising the Flag. Při živých vystoupeních doprovází oba muzikanty ještě cellistka a vokalistka Terezie Kovalová a baskytarista Štěpán Růžička (absolvent SUPŠ v Bechyni z roku 2003). Vystoupení skupiny bývají ozvláštněna i spojením s výtvarníkem Alešem Růžičkou (absolvent SUPŠ v Bechyni z roku 1995), který přímo na pódiu reaguje na hudbu svojí malbou.

Evžen Illín (1924 - 1985)

Český hudební skladatel, narozen 2. 11. 1924 v Biskupicích při Dunaji, zemřel 12. 3. 1985 v Berlíně. Studoval na keramické škole v Bechyni, hudbě se učil na hudební škole v Táboře. Na pražské konzervatoři studoval hru na fagot u O. Vebera, skladbu u E. Hlobila (1945 - 1948), pak na AMU u J. Řídkého (1948 - 1952). Zprvu hudebník z povolání, pak skladatel taneční a scénické hudby.

Z jeho významných skladeb zaslouží připomenout Scherzo pro velký orchestr (1. cena v rozhlasové soutěži 1947), I. symfonii, Symfoniettu, suitu Karneval, Koncert pro orchestr (proveden 13. 11. 1958), Rapsódii pro flétnu a orchestr (provedena 1958), dechový kvintet, 2 smyčcové kvartety, 225 taktů kytary aj. Je také autorem mnoha úprav lidových písní.

(Zdroj: Česko-slovenský hudební slovník osob a institucí. Sv. 1. A-L. P., SHVP 1963)

Ze vzpomínek přítele Majky Čecha:

Evžen Illín

"Pro jeho tmavé vlasy a snědou pleť dostal mezi námi přezdívku Pedro. Řeka, potok, lesy, rybníky, skály, na kterých stojí Bechyně, jako pro nás všechny, byly terénem jeho klukovských let. Zlej Vír, kde na vyhřátých skalách s námi trávil celé léto i Pedrův otec, Evžen starší, byl naším nejmilejším koutem. Pan Illín se zabýval bylinkařením a muzikou, hrával s lázeňskou kapelou, naučil Evžena na housle a bral ho s sebou i do kapely. Když Pedro vyšel keramickou školu, rozhodl se jít do Prahy na konzervatoř. Jeho otec jako důchodce neměl na takovou školu dost peněz, ale hudebního vzdělání chtivý Evžen řešil potíž tak, že od začátku studií si přivydělával. Nejdřív jako houslista v divadelním souboru, když se naučil na saxofon, polepšil si, a když se dostal do špičkové kapely Karla Vlacha, měl dobrý výdělek zajištěn. Po dostudování konzervatoře obor komposice začal psát hudbu pro rozhlasové hry, pak pro filmy a později i televizi. Často jsme tedy slyšeli nebo četli titulek: hudbu složil Evžen Illín.

V poválečných letech byl vedoucím našeho druhého skautského oddílu, tehdy nám také složil naši hymnu začínající slovy: „Slyšte volání dálek, volnosti hlas.“ Jak mohl, byl z Prahy v Bechyni, každé léto jsme byli na táboře, poprvé v Březnici, pak na Šumavě a po zrušení skautingu jsme spolu velmi často jezdili na vodu. Vášnivě hrál nohejbal na plovárně, chodil na tenis a posiloval i Matějkovu kapelu. Jako kytarista doprovázel velmi často naše zpívání u táboráku, ať už skautské či později s plovárensko-tenisovou-lázeňskou partou.

Přestože byl v Praze na škole a později zde byl vázán svou skladatelskou činností, nikdy si na Prahu nezvykl, a často mi napsal, kdy přijede a kam vyrazíme. Byly to výlety a procházky okolo Bechyně, a pokud to šlo, jelo se na vodu. Naše první plavba byla po Váhu. Bylo to ve 49. roce. Dva roky předtím jsme byli v Tatrách a viděli jsme vodáky na Váhu. Pedro koupil v Praze starší kanoi a poslal ji vlakem napřed. Pak jsme tam dojeli stopem, udělali si výlet do Nízkých Tater a pak jsme si došli na nádraží pro naši první kanoi. Léto bylo tenkrát deštivé, ve Váhu plno vody a my zabalili bagáž do lodního pytle a spustili kanoi na vodu. Byla to stará rozeschlá loď, takže po několika stech metrů prudké plavby jsme šli ke dnu. Keňa plná vody. Vymysleli jsme tedy mezi borty provazovou síť, přivázali na ni bagáž, aby to nebylo ve vodě a pokaždé, když nám nateklo vody, až jsme se potápěli, zajeli jsme ke břehu a loď i s bagáží zdvihli a vylili, naskočili a zase popojeli pár set metrů. Ale loď se pomalu zatahovala a sjeté úseky se prodlužovaly až na celou hodinu. Když jsme končili plavbu, najali jsme nákladní auto k odvozu na nádraží. Auto bylo krátké a keňa velký kus přečnívala a při jízdě od řeky přes výmoly na břehu se přelomila. Pak Pedro koupil novou kanoi a s tou jsme jezdili všechny naše řeky. Tyto výlety držely Pedra naživu. Když už to nemohl v Praze vydržet, přijel a někam jsme vyrazili.

Oženili jsme se, přišly děti, ubíhaly roky studenoválečného světa, ale ty bohužel zklamaly všechny naše veliké naděje po konci války. Evžen Illín byl velmi známý skladatel především svou filmovou, později televizní tvorbou. V šedesátých letech se natáčelo dost často v koprodukci se zahraničními tvůrci a Evžen navázal přátelství se švýcarskými a německými filmaři. Pak přišel 21. srpen v 68. roce a Evžen emigroval do Švýcarska se svou druhou ženou. Zpočátku mu pomohly styky a známosti navázané v předešlých letech, ale trvalo patnáct let, než se dostavil úspěch. Po několika letech se mezi námi ustálil zvyk, že jsme si psali k Vánocům a vylíčili si, co se během roku s námi dělo. V roce 1983 byl dopis plný vzrušení.

Evžen Illín dostal nečekanou výzvu od jedné hollywoodské společnosti, aby okamžitě přijel napsat a natočit hudbu k filmu. Evžen byl znám svou pohotovostí, dokázal bleskově napsat a oddirigovat scénickou muziku, a proto byl pozván, neboť u dotyčného filmu vypadl skladatel. A pak o rok později psal Evžen ještě nadšeněji. Jeho pohotové zaskočení v Hollywoodu vedlo k nabídce od americké televizní společnosti napsat a natočit hudbu k padesátidílnému seriálu Ferda Mravenec. Budu citovat: „Nikdy v životě jsem nenašel náhradu za Bechyni. V Kalifornii jsem však našel řeku, která mi připomíná Lužnici. Odstěhuji se tam a pošlu ti letenku a tu řeku si sjedem.“

To tedy bylo k Vánocům 1984. V březnu 1985 jsem dostal z Prahy telegram: „Táta umřel v Mnichově." Pak se ukázalo, že to bylo v západním Berlíně, kam jel Evžen podepsat smlouvu na Ferdu Mravence. Měl už napsanou hudbu pro půl celého padesátidílného seriálu a šlo o formální uzavření celého jednání. Když po jednání odcházel na hotelový pokoj, prohlásil, že je unaven a bude ráno spát trochu déle. Ale ráno se neprobudil. Tak 12. března 1985 ukončil v jednašedesáti letech život začínající 2. listopadu 1924. Jedna z největších ironií osudu, jak smrt nečekaně přijde pokazit závěr celoživotního díla."

Z dopisů Majkovi Čechovi:

20. dubna 1971: "Ptáš se na moje pocity a vztah k tomu, co dělám. Problém od začátku asi půl roku byl, že jsem neměl vůbec práci, to jsi holt jak ve vzduchoprázdnu. Pak to pomalu začlo a není to vůbec sranda sám a v jiném uměleckém oboru zapustit kořeny."

14.12.1984: "...od dob Bechyně našeho mládí jsem vlastně nenašel domov, jenom více méně příjemná místa, která jsou určitě lepší než dnešní Bechyně, ale co je to platné, poletování a pojíždění po světě mě jenom znepokojovalo věčným otazníkem, mám zůstat tady nebo tam? To je holt ta možnost volby konsumní společnosti, vždycky můžeš mít něco lepšího, než zrovna máš. Až ale letos, kdy jsem se dvakrát ocitl v Los Angeles na řadu týdnů, se poprvé dostavil pocit, tady jsem doma, tady bych chtěl žít, tady je slunce, které miluju, tady omývá břehy nekonečné moře, jehož dálky slibují splnění všech snů, přesně ten pocit, když někam přijdeš a všechno víš předem, protože jsi tam určitě žil v některém ze svých předchozích životů. Takže až dokutám těch 52 dílů mravenčího seriálu a pekelně zbohatnu, odebéřu se na zbytek života do slunné Kalifornie a počkám si na poslední zemětřesení. Do té doby se budu dívat na palmy čeřené vlahým vánkem, hádat se se svým šachovým kompjůtrem a trochu brnkat na kytaru, koupat se v bazénu a popíjet kalifornské červené.Tak mi drž palce, pošlu Ti pak letenku."

Všechno nejlepší, Tvůj Pedro.

(Zdroj: Web Města Bechyně - významné osobnosti)

 

 

Václav Karel (1902 - 1969)

Malíř a ilustrátor Václav Karel se narodil 21. 10. 1902 v Dobříči u Plzně, bechyňskou školu absolvoval v roce 1919. Dále studoval na UMPRUM v Praze u V. Maška a F. Kysely (1927) a na AVU u M. Švabinského a T. F. Šimona (1927 - 1929). V roce 1929 absolvoval stipendijní pobyt v Paříži.

Umělec byl povahově velmi skromný. Celý život těžce snášel fyzický handicap po úrazu v dětství a nerad se ukazoval na veřejnosti. Pracoval zejména v oblasti dřevorytu a olejomalby; poprvé samostatně vystavoval v roce 1933. Při bombardování Prahy v únoru 1945 byl zničen jeho ateliér i dům, ve kterém bydlel (dnes zde stojí Tančící dům). Celé jeho dosavadní dílo bylo zničeno; díky jeho přátelství s fotografem Josefem Sudkem se zachovala alespoň částečná fotodokumentace obrazů a kreseb.

Existenčně tedy začínal znovu. Tentokrát upřednostnil ilustrační práci pro Mateřídoušku, ilustroval školní tabule Živé abecedy, čítanky, kalendáře, pohlednice, leporela. V 50. a 60. letech vycházely jím ilustrované pohádky K. J. Erbena, B. Němcové, básně, říkadla, knihy od J. V. Sládka, J. Kožíška a dalších. K malování se vrátil v posledních letech svého života.

Adriena Šimotová o Václavu Karlovi:

"Naše ateliéry byly blízko a náš vzájemný styk byl velmi častý. Václav Karel byl člověk neobyčejně plachý a zranitelný, ale dokázal jakousi vnitřní silou překonat všechny své nejistoty sebe sama. Dojímala ne míra poetického vidění jeho světa: motýli, květiny, pohled na intimní úsek přírody, skoro pohádková symbolika. Karlovy nejlepší práce připomínají lyrickou fantaskností obrazy francouzského malíře, otce symbolismu Odillona Redona. Zvláště malé kresby - dekalky - jsou nekonvenční a velmi poetické. Mezi nimi dva takové cykly nazval Opuštěné trůny a Osamělé ostrovy..."

(Zdroj: Jiří Jón: materiál k výstavě Václav Karel, malíř známý i neznámý, 2009, Bohemia Sekt Centrum ve Starém Plzenci;
o autorovi více na
www.vaclavkarel.sweb.cz/cvcz.htm)

VÁCLAV KAREL (1902 - 1969)
Bechyně - Zářečí, kresba Václava Karla, 1919
(originál - archiv Jiřího Jóna)

akad. soch. Jan Kolář (1920 - 1998)

Bechyňský rodák, absolvent školy z roku 1938. Dále studoval na VŠUP v Praze u profesora Karla Dvořáka. Po uzavření českých vysokých škol (1939) byl totálně nasazen na práci v Německu. Při nelegálním návatu do Prahy za ženou a dcerou byl zatčen a vězněn v Ruzyni. Po válce dostudoval a stal se členem Jednoty výtvarných umělců.

Po absolutoriu se věnoval hlavně sochařskému portrétu např. podobizna otce, podobizna Jindřicha Plachty – foyer Vinohradského divadla v Praze, hudebního skladatele Evžena IIIína, Jana Masaryka aj.).

Ve své sochařské tvorbě se věnoval zpodobnění dívčího a ženského půvabu, pojatému intimně, lyricky a básnicky, a ztvárnění přírody, především světa ryb. Vedle sochařské práce byl i významným restaurátorem (restauroval např. sgrafita na domech v Prachaticích, sgrafita v Nelahozevsi, Ješovicích na Moravě, na zámku v Bechyni; restauroval i řadu kamenných a dřevěných plastik). 

(Zdroj: www.mestobechyne.cz/prakticke-informace/osobnosti; rodinný archiv, Anna Plachtová)

Radko Plachta (1928 - 2011)

Bechyňský rodák, absolvent školy z roku 1947. Po škole pracoval rok v Kerasu v Bechyni, v letech 1948 – 1951 studoval u profesora Eckerta v ateliéru pro keramiku a porcelán, v letech 1953 - 1954 (po vojně) se na UMPRUM vrátil, ale do ateliéru užitého sochařství profesora Jana Kavana. Po absolutoriu tam ještě jeden rok zůstal jako čestný student a potom tři roky jako aspirant.

V roce 1957 vstoupil do nově se tvořící skupiny M 57, což bylo významným mezníkem v jeho osobním i uměleckém životě. Skupina měla označení M podle ulice Makarská a 57 podle roku vzniku. Jejími členy byli kromě Radko Plachty malíři Josef Jíra, Ladislav Karoušek, malíři a grafici Jiří Rada, Jaroslav Šerých a Vladimír Tesař a sochaři Valerián Karoušek, Jiří Novák a Mojmír Preclík; některých výstav skupiny se účastnil i malíř Vladimír Komárek.

Od roku 1964 se věnoval kromě volné sochařské práce (realizace soch pro veřejná prostranství v mnoha městech v Čechách i na Moravě) i práci restaurátorské (Zvíkov, Praha, Bechyně - Jan Nepomucký v Zářečí a na náměstí).

V Bechyni měl soubornou výstavu v roce 2005. Byla na ní vystavena i "Hlava O. Š." (1958). Jaroslav Šerých o ní napsal: "Je třeba připomenout, že existuje velmi krásný sochařský portrét Olgy Šplíchalové. Svědčí nejen o dovednosti autora, svědčí též o Radkově přirozené skromnosti. Olga Šplíchalová je totiž naše první dáma Olga Havlová v 60. letech. Dovedete si představit, kolik rozruchu by s takovým portrétem udělal leckdo jiný?"

„…jeho tvorba je a byla ve své většině vázána ke světu ženy. Radkovy sochy, které poetickým způsobem vyjadřují i tajemná vrstvení erotického světa, jsou dedukce výtvarně umělecké čistoty. Ani jeho kresby nejsou nikdy plytké a bezúčelné vulgarity, jaké přinesl gulášovitý a většinou naturalistický postmodernismus. Radko Plachta hledá a nachází sumární jednoduchou linii, věčnou a neměnnou, jako je ve své podstatě i neměnný zdroj jeho tvorby…“ (Jaroslav Šerých) 

(Zdroj: Radko Plachta: Sochy, Bechyně 2005; sborník k výstavě R. Plachty v AJG Bechyně)

 

"Můj táta měl výtvarné nadání. Ale v jeho době (narozen 1898) byl umělec pro ostatní jen komediant bez jistého výdělku a nastoupit uměleckou dráhu znamenalo mít také odvahu, což můj otec ani jeho rodiče neměli, proto pokračoval v rodinné ševcovské tradici.

Nezůstal však pouhým ševcem, byl i výrobcem nové, hlavně dámské obuvi, kterou dodával převážně do Prahy. Pamatuji si na jeho cesty do Prahy, dvakrát týdně, se zbožím a na nákup materiálu; hlavně jsem se však těšil, jaké nápady a návrhy přiveze. Vždy to bylo po průzkumu u konkurence něco nového, módního, a do týdne byly nové vzory realizovány. Nebylo to jednoduché, rozkresy třeba dámských páskových lodiček byly takřka uměleckou prací.

Když se rozhodovalo o mém vzdělání a povolání, měl táta pro mě pochopení a fandil mi oproti maminčině záměru vystudovat gymnázium nebo zemědělskou školu, „hnojárnu“, jak se u nás říkalo. Šel jsem tehdy po čtvrté třídě měšťanské školy na Státní odbornou školu keramickou v Bechyni v roce 1943. Než jsem začal do této báječné školy chodit, navštěvoval jsem kurzy kreslení a modelování, které vedl profesor Bohumil Dobiáš a profesor Antonín Smíšek. Bohužel byla škola od listopadu 1944 do května 1945 uzavřena. V té době místo totálního nasazení jsem se tehdy u táty učil ševcovskému řemeslu a po válce jsem pokračoval ve škole, kterou jsem absolvoval v roce 1947. S láskou a úctou vzpomínám na mnohé učitele, z jejichž výuky jsem čerpal ve svém dalším uměleckém úsilí (Bohumil Dobiáš, Antonín Smíšek, Josef Šimák, Bohuslav Burian, Miroslav Petrů, Luboš Kopáč, František Kyncl, ti především).

V dětství byl mým kamarádem i Mirek Valoušek, kterého jmenuji proto, že jeho otec, akademický malíř Karel Valoušek učil kreslení na keramické škole. Jeho práce mě u nich doma fascinovaly, a tak jsem na otázky dospělých, čím chci být, odpovídal: „Chci být panem Valouškem“.

Ta touha být malířem mě neopustila, po keramické škole jsem se hlásil na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze k profesoru Karlu Svolinskému. Na moji žádost škola odpověděla, že nemám požadované vzdělání s maturitou (tehdejší keramická škola byla tříletá bez maturity). Byl jsem velmi zklamán; nastoupil jsem do akciové společnosti Keras v Bechyni, kde jsem se mnohému přiučil a poznal fajnové lidi.

Maminka mezitím zjistila, že na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze byl založen ateliér keramiky a porcelánu profesora Otto Eckerta, který do svého ateliéru přijímá přednostně žáky s odborným vzděláním. Koncem roku 1947 jsem udělal dodatečné zkoušky a byl jsem přijat.

Mé studium na této škole začalo 12. 1. 1948, což bylo „na poslední chvíli“, protože po „únoru“ bych se jako syn živnostníka a „vykořisťovatele“ nikdy na školu nedostal.

Byl jsem v tomto novém začínajícím ročníku ateliéru jediný keramik, k tomu ještě malíř. Profesor Otto Eckert si mě oblíbil, počítal se mnou jako se svým asistentem, ale podmínkou byl vstup do KSČ. Na to jsem nepřistoupil, navíc jsem cítil, že s v jeho ateliéru už nic nového nenaučím. Také jsem v té době chtěl být sochařem, studium jsem raději přerušil a šel na vojnu, kde jsem strávil dva roky, hlavně ve „slavných“ Milovicích.

Po návratu mě čekalo nepříjemné jednání s profesorem Eckertem. Mezitím jsem hovořil i s profesorem Janem Kavanem, který vedl speciální ateliér užitého sochařství, a ten mi nabídl, že bych k němu mohl přestoupit, ale s podmínkou, že si přestup zařídím sám. Podařilo se a jsem dodnes rád a přesvědčen o svém správném rozhodnutí. Čas strávený v tomto ateliéru mi přinesl mnoho uměleckých a lidských zážitků, mnoho kamarádů, známostí. Po absolutoriu v roce 1954 jsem ještě absolvoval čestný rok 1954/1955.

Pak jsem se protloukal všelijak, mnohokrát jsem si vzpomněl na to „jisté“ od táty a od dědečka, ale nepolevil jsem. Pan profesor Jan Kavan mi nabídl také aspiranturu (1958 – 1961). Na profesora Jana Kavana vzpomínám rád, s úctou k jeho sochařině i lidskému přístupu k nám studentům, později ke kolegovi výtvarníkovi a celé mé rodině. Však nám také vzájemné přátelství vydrželo až do jeho smrti.

V roce 1957 vznikla tvůrčí skupina M 57, které jsem se stal členem. Byl to velký mezník v mém životě. V povídání mých kamarádů je vše obsaženo, takže se nebudu opakovat.

V roce 1964 jsem se díky sochaři M. Kolářovi dostal k restaurátorské práci, a tak kromě vlastní tvorby jsem dělal tuto časově a fyzicky náročnou práci, ale můžu říct, že rád. To bylo svatých, co mi prošlo rukama! Mnohokrát mi i pomohli, alespoň tomu věřím.

Byl jsem vždy na tomto světě rád a měl jsem štěstí na prímové lidi, na kamarády. Asi proto, že jsem nenapravitelný optimista. Když jsem se potkal se zlem, brzy jsem na ně zapomněl, nebo jak říká moje žena, strčil jsem hlavu do písku jako pštros a neviděl to zlé a nepříjemné.

Děkuji všem přátelům a blízkým za jejich kamarádství a pomoc ve svém dosavadním životě.

Věnuji mé Andulce."

Radko Plachta, Bechyně 2005

VÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚVÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚVÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚVÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚVÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚ
 VÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚVÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚVÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚVÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚVÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚ
 Ukázka prací Radko Plachty (výstava ve škole 14. 11. - 14. 12. 2012; celý článek
ZDE)


SKUPINA M 57

"Předkládáme soubor své práce v době, která jeví nesporné známky otřesenostiuměleckých kritérií. Souvislý vývoj českého moderního výtvarného umění byl porušen. Mnozí umělci reagovali na předchozí výtvarné údobí protikladným, často neodůvodněným a nedostatečně zažitým modernistickým projevem. Cítíme naléhavou potřebu upřímnosti a pravdivosti jak obsahové, tak i formální. Upřímnost za těchto okolností stává se pro nás kritériem. Nechceme iluzi, ale pravdu. Nechceme vytvářet díla zakrývající svou formálníd okonalostí prázdnotu nebo vypočítavé pokrytectví.

Hlásíme se k odkazu naší i světové moderny a chceme se tudy dobrat principu českého výtvarného projevu, jehož nejvyšší kvality v historii představuje naše gotika.

Moderní umění je pro nás záležitostí slohovou. Nebudeme nalézat nové formy jenom proto, aby byly nové, ale po příkladu zakladatelů moderního umění a v logickém navázání na ně hledat tvar pro vyjádření nového obsahu. Tak, aby barva a tvar, hmota i sen, byly odrazem myšlení dnešních lidí, lidí dvacátého století. Jsme přesvědčeni, že jedině prožitek a vlastní poznání opravňuje umělce k hledání novotvaru. Tento přístup k věci vylučuje úzce intelektuálské stanovisko, exkluzívnost formy, povrchní došenost a neodůvodněnou výbojnost.

Nikdy nelze odloučit občanský život od tvoření nebo naopak. Jsme přesvědčeni, že umění je a vždy zůstane především otázkou charakteru. Neuzavírejte naši práci do předem připravených škatulek výtvarných názorů a nezavírejte tím obrazům a sochám ústa dříve, než k vám promluví. Nechtějte býti vždy jen účastníky senzací.

Stavíme se svou prací tváří k lidem, s nimiž sdílíme dny a vteřiny našeho života."

(Z katalogu 1. výstavy M 57 v Nové síni v Praze, duben 1959)
 

VÝSTAVY SKUPINY M 57

  • 1959 - Praha (Nová síň)
  • 1960 - Praha (Galerie Václava Špály), Liberec (Oblastní galerie)
  • 1961 - Cheb (Chebské muzeum)
  • 1962 - Praha (Nová síň), Mladá Boleslav (muzeum)
  • 1965 - Praha (Nová síň)
  • 1969 - Praha (Nová síň)
  • 1970 - Bratislava (Galéria M. Bzovského)
  • 1997 - Malá Skála (Galerie Boučkova statku)
  • 1998 - Trutnov (Galerie města Trutnova)

Radko Plachta (1928 - 2011)
Výtvarná skupina M 57; Radko Plachta ve druhé řadě vpravo.


VÝSTAVA SKUPINY M 57 V TRUTNOVĚ 1998

"Generace umělců, která končila své odborné vzdělání a vstupovala do výtvarného života na počátku 50. let, byla poznamenána osudovými společenskými proměnami více než kterákoliv jiná. Okupace, pak krátké období pokusů o navázání na umění české meziválečné avantgardy a opětovné přerušení v letech tuhé "sorely". Oficiálně vyžadované dogmatické přehodnocování české výtvarné tradice a vynucovaná služebnost umění totalitnímu režimu nalomily charakter mnohých tvůrců, kteří se přizpůsobili a přešli na pozice existenčně výhodnější.

Pro mladé autory, kterým navíc nebylo záměrnou izolací ani dopřáno poznat soudobé umění světové, to byla situace nepřijatelná: "Věděli jsme přesně, co nechceme, ale nevěděli jsme dost jasně, co chceme.". Názorově spříznění tvůrci se sdružovali v uměleckých skupinách (např. MÁJ, ETAPA, TRASA, UB 12 aj.). V nich, v prostředí dostatečné umělecké svobody a vzjemné tolerance, mohli jednak o něco lépe čelit mocenským tlakům, jednak se vzájemně inspirovali vlastní tvorbou.

Jedenáct (později jen deset) malířů a sochařů, kteří se před čtyřiceti lety začali scházet v Makarské vinárně na Malé Straně, dalo vznik skupině MAKARSKÁ 1957 - M 57. Pod tímto symbolem vystavovali až do roku 1970, kdy byla činnost skupiny "normalizačně" zlikvidována.

Od prvních výstav bylo zřejmé, že jsou to vyhraněné osobnosti, a tak se jejich výtvarný projev vývojem a zráním během dalších let ještě více rozrůznil. Od děl víceméně popisně zobrazujících skutečnou podobu světa až po díla, v nichž se přímá souvislost s realitou ztrácí a kde hlavní sdělení přinášejí vztahy barev a tvarů. Od poloh lyrických k meditativním či silně expresivním v barevné i tvarové nadsázce a deformaci. Cílem jejich tvorby nebylo (většinou) dílo jako tržní zboží, ale dílo jako prostředek osobité výpovědi autora o jeho vlastním vidění a chpání světa, v němž žijeme."

(Jindřich Eliášek: Katalog výstavy M 57, Galerie města Trutnova, 1998)

 

 

 

Miroslav Páral (1955)

Narodil se v Praze, je absolventem školy z roku 1974. V roce 1991 založil Agenturu českého keramického designu. V roce 1993 byl oceněn Kulturní cenou města Český Krumlov, v letech 1993 – 1996 byl komisařem Mezinárodní výstavy keramické tvorby. V roce 1996 se stal předsedou mezinárodního keramického sdružení Manifest keramické tvorby 1996.

Kromě keramiky a sochařské práce se zabývá i kresbou a fotografií. Organizuje výstavy ve Václavských sklepích a v Máselnici na zámku v Českém Krumlově, pořádá sympozia ve svém krumlovském ateliéru, při nichž usiluje o propojování různých druhů výtvarné práce a o mezioborové přesahy. Je také mj. autorem kontroverzního projektu Světlo pro Prahu (2002), kdy byli v NM v Praze „vystaveni“ ve skleněných „akváriích“ ptáci zranění elektřinou na sloupech vysokého napětí.

Miroslav Páral působil dvakrát jako předseda točířské soutěže v SUPŠ Bechyně.

(Adresa: Příkrá 246, 381 01 Český Krumlov; www.paral.cz)

gen. Antonín Mikuláš Číla (1883 – 1983)

Rodák z Nové Paky, odbojář v obou světových válkách, ruský legionář a československý generál. Také ale učitel kreslení a tělocviku a malíř porcelánu. Jméno Mikuláš si dal za pobytu na Rusi, když přestoupil k pravoslaví.
 
Vyučil se malířem porcelánu u V. Jandáka. V letech 1900 – 1903 studoval keramickou školu v Bechyni, v letech 1903 – 1909 dekorativní malířství u profesora Maška na UMPRUM v Praze.
 
V době vypuknutí 1. světové války působil jako učitel kreslení a tělocviku v Oděse, kam nastoupil na žádost sokolské obce. Vstoupil do České družiny a působil zde jako rozvědčík; mimo jiné zakresloval postavení nepřátelských vojsk. Jako velitel roty bojoval u Zborova, za občanské války hájil jako velitel 10. pluku transsibiřskou magistrálu. V Irkutsku předal ruský státní poklad zástupcům místní vlády. V roce 1919 odplul jako velitel transportu z Vladivostoku. V nové republice působil v hodnosti generála jako zemský velitel v Brně, v roce 1923 byl povýšen na generála. 1. 1. 1938 odešel do výslužby. Za 2. světové války se účastnil protinacistického odboje, v Pražském povstání velel dejvické oblasti. V roce 1998 obdržel od prezidenta Havla in memoriam Řád bílého lva II. stupně.
 
Jeho výtvarná práce spočívá v malířské činnosti a v navrhování diplomů a plakátů pro Sokol.

(Zdroj: www.artmuseum.cz, encyklopedie.brna.cz, www.ceskatelevize.cz/program/10134543307-neznami-hrdinove.html, www.ledecns.cz)

ak. mal. Josef Šimák (1888 – 1959)

Rodák z Mělníka, vystudoval UMPRUM u profesorů Lišky, Hynaise a Maška, věnoval se dekorativní malbě a grafice, spolupracoval s architekty Dušanem Jurkovičem, Janem Kotěrou a Antonínem Balšánkem. Pracoval pro grafický závod J. Štence a vytvořil řadu diplomů, programů a adres.
 
V roce 1911 nastoupil na keramickou školu v Bechyni jako učitel průmětnictví, dekorativního kreslení a nauky o uměleckých tvarech. V roce 1931 byl jmenován ředitelem školy. Byla to doba tvdého konkurenčního boje s nově založenou pražskou školou, dokonce již byl předložen návrh na zrušení bechyňské keramické školy. Spolu s celým profesorským sborem a zejména s Josefem Haškovcem se Josefu Šimákovi podařilo školu v Bechyni uhájit.
 
Profesor Šimák byl členem mnoha bechyňských spolků (muzejní, okrašlovací a jiné). Neúnavně pracoval v oblasti grafiky, malby (lunety Múz v divadle v Táboře, Husova síň v táborském muzeu, návrhy mozaiky pro chrám sv. Víta v Praze, sgrafita na bechyňských domech, na poště a pojišťovně atd.) i sochařství (plastiky pro Keras, restaurování sochy Jana Nepomuckého v Zářečí). Restauroval také Škrétovy malby v zámecké sbírce a rovněž malby a fresky v klášterním kostele. Publikoval články v technickém naučném slovníku i v odborných časopisech. Do důchodu definitivně odešel v roce 1948.
 
Profesor Šimák byl pro své okolí příkladem nezištné pracovitosti, vzorem čestnosti, slušnosti a tvůrčího zanícení. Jeho působení na keramické škole v Bechyni patří k vrcholům jejího rozkvětu.

(Zdroj: web Města Bechyně,
paní A. Plachtová)

Ak. soch. Jaroslav Podmol (1925 – 1995)

Narodil se na Moravě, studoval na gymnáziu v Lipníku nad Bečvou, v letech 1945 – 1948 na Škole umění ve Zlíně a v letech 1948 – 1953 v ateliéru Jana Kavana na VŠUP v Praze, kde působil do roku 1956 jako aspirant.
 
V letech 1956 – 1959 pracoval jako výtvarník v Horní Bříze, v letech 1959 – 1969 v Ústředí uměleckých řemesel v Praze jako vedoucí keramické hutě ve Štěchovicích, kde spolupracoval s hrnčířem Františkem Davidem.

Na bechyňské škole učil v letech 1969 – 1985 kreslení a modelování. Svým žákům zůstal v paměti jako učitel vzdělaný, zručný, tolerantní. Mimořádně citlivě dokázal předat lásku k hlíně, k řemeslu, úctu k práci. V nejlepším slova smyslu poznamenal celou generaci keramiků, kteří prošli Bechyní a jeho rukama.
 
Jaroslav Podmol často vystavoval v cizině i doma, v roce 1986 se zúčastnil XII. ročníku Mezinárodního keramického sympozia v Bechyni.

Z úvah Jaroslava Podmola: 

Jaroslav Podmol

„Hrnčířské řemeslo je skromné a nehlučné. Je však veliké. Je žádoucí, ale tiché. Při dnešním hluku a shonu přetechnizovaného světa se přece jen najdou místa, kde se tiše roztočí hrnčířský kruh a vybízí člověka, aby si zkusil svou dovednost na tvarech, které obměňovaly a přizpůsobovaly své potřebě a chuti stovky generací před námi. Po nás je budou obměňovat dále. Jen, proboha, aby to byli lidé…“
 
„Hrnek je předmět každodenní potřeby, se kterým se člověk nejčastěji setkává během celého života. Neexistuje v lidském životě předmět, který by člověk několikrát za den vzal tolikrát do rukou, jako hrnek. Od prvních krůčků až po poslední lůžko. Udrží-li děcko samo hrnek, je to chápáno jako určitý projev samostatnosti. Ztratí-li pak člověk tuto schopnost, je už odkázán na soucit nebo injekční jehlu. Každý z nás měl svůj oblíbený hrnek, nebo má dosud. Člověk si vytvořil předmět hrnek a on zpětně utváří lidi po staletí. Nevím, co bylo potřebnějším objevem v historii, jestli kolo, nebo to byl hrnec.“


(Zdroj: web Města Bechyně,
Katalogy Jaroslava Podmola, publikace Podmol Jaroslav: Úvahy, dopisy, vzpomínky, Mnichovice, 1996)

ak. soch. Leopold Christ (1906 – 1985)

Pocházel z Krásné u Valašského Meziříčí, absolvoval Státní odbornou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích (profesoři Quido Kocian, V. Suchomel aj.). Poté studoval v ateliéru Josefa Mařatky na UMPRUM v Praze. Krátce učil v Uherském Hradišti a od roku 1945 do roku 1951 na keramické škole v Karlových Varech . Díky Ing. Petrů pak přešel do Bechyně a zde učil až do důchodu (1966).
 
Na důchod se vrátil do Valašského Meziříčí a učil na zdejší lidové škole umění. Ve vzpomínkách kolegů je zapsán jako příjemný člověk s hlubokým smyslem pro rodinu a také pro humor.

(Zdroj: web Města Bechyně)

ak.soch. Bohumil Dobiáš st. (1905 – 1964)

Narodil se v Úročnici, v letech 1926 – 1933 studoval na UMPRUM v Praze, od roku 1935 až do své smrti učil modelování na keramické škole v Bechyni, v letech 1960 - 1964 byl zástupcem ředitele.

Jeho vlastní umělecká práce navazovala na staré techniky hrnčířské práce. Nejprve se zabýval převážně keramickou plastikou, později se zaměřil na keramiku užitkovou a na nové, technicky dokonalé a umělecky působivé zpracování povrchu keramického střepu. I zde byla živnou půdou jeho tvorby lidová keramika a respekt k materiálu a účelu výrobků. Pro inspiraci se vždy obracel k přírodě, kterou považoval za nevyčerpatelnou zásobnici formy i krásy.
 
Jako pedagog byl Bohumil Dobiáš mimořádný. Vychoval řadu výrazných osobností, kterým dokázal dát poctivý řemeslný i umělecký základ. Zároveň uměl prokázat toleranci k mladé generaci. „Dobiášova škola“ rozhodně neznamená řadu keramiků, kteří by se k nerozeznání podobali svému učiteli. I při své vyhraněné individuálnosti ponechával svým žákům dostatečnou míru volnosti k tomu, aby se mohli samostatně umělecky vyvíjet. V Bechyni tak vznikla skutečná škola, která měla základní význam pro rozvoj keramického umění a pro keramickou tradici.

Z myšlenek Bohumila Dobiáše st.:

Bohumil Dobiáš st.

 „Často se mluví o talentu, o „Bohem nadaném“ nebo o „zázračném dítěti“. Nám postačí záliba nebo vrozený sklon jako odkaz předků. Inteligence, živelnost, řemeslné schopnosti a kvality předků vypučí v jedinci jako nádherný květ. Na svět si musí přinést rychlost a bystrost v myšlení, ohromnou píli a nevyčerpatelnou chuť k práci, neboť umění jest cesta dlouhá a svízelná.“
 
„…Skutečný sochař nefixluje, nepodvádí, nehledá ve struktuře falešné efekty, které stejně špatné dílo nezachrání. Sochař hněte hlínu s nervním chvěním. Vyvolává tak v život lidskou práci, lidské boly a vášně, lásku, radosti! Nic nemá zadarmo. Opírá se o zkušenosti své i tradici národa. Na té staví a věří jí.“
 

„Keramiku jest třeba navrhovati v souladu s povahou hlíny. Její plastičnost a tvárnost musí být i v pohybu modelované plastiky. Jen ta keramika je dobrá, která hovoří hliněnou řečí, řečí svého vzniku. Ideálním typem keramiky jest ručně vytočená nádoba. To je hudba hrnčířského kruhu!"

(Zdroj: web Města Bechyně,
Výňatky B. Dobiáš: Jak vzniká socha; předneseno v Literárním kroužku v Táboře, listopad 1940)

 

 

 

Antonín Smíšek (1898 – 1957)

Rodák z Bechyně, absolvent školy z roku 1911. V roce 1912 začal studovat malířský obor UMPRUM v Praze. Studia byla přerušena 1. světovou válkou; Smíšek narukoval na vojnu, padl do ruského zajetí a strávil tam čtyři roky. Po návratu domů pokračoval ve studiu, které ukončil absolvováním speciální školy architektury v roce 1922.
 
V roce 1935 nastoupil jako učitel na bechyňskou keramickou školu a působil zde až do odchodu do důchodu v roce 1955. Vychoval celou řadu žáků, kteří se prosadili jako umělci i technici. Byl také dlouholetým správcem muzejních sbírek, předsedou Klubu československých turistů a turistického odboru Sokola Bechyně.

(Zdroj: web Města Bechyně)

Eduard Hauptman (1860 – 1925)

Rodák z Klatov, na keramické škole v Bechyni učil od roku 1886 a byl oporou tehdejšímu řediteli Maškovi. Učil zde kreslení a modelování třicet let, až do roku 1916.

Eduard HauptmanVe svém aktivním věku i později v důchodu se věnoval mnoha dalším činnostem. Stál jako spoluzakladatel při zrodu Klubu československých turistů, byla po něm nazvána lávka v Židově strouze. Byl také dobrým zpěvákem, působil v pěveckém spolku Lužničan, jehož členové si jej zvolili předsedou. Byl i spoluzakladatelem Spolku střeleckého, kde také zastával předsednickou funkci. Zvlášť záslužnou činnost projevil jako spoluzakladatel Tělovýchovné jednoty Sokol v Bechyni; zde byl prvním a dlouholetým náčelníkem. Spolu se starostou Karlem Plaňanským, prof. Václavem Mařanem a Františkem Kopeckým založil Muzejní spolek a zasloužil se o zbudování Městského muzea. Byl s Václavem Mařanem správcem sbírek, zachránili společně mnoho krásných sbírkových předmětů. Pracoval také při obnově hradu Dobronice a účastnil se odkrývání pravěkých mohyl v okolí Bechyně.
 

(Zdroj: web Města Bechyně)

František Kopecký (zemřel 1923)

Rodák z Kladna, na škole v Bechyni působil od roku 1888 jako učitel modelování. Strávil zde 35 let až do své smrti. Skvěle se věnoval žákům, vytvořil také mnoho kvalitních modelů pro bechyňský Keras, u jehož založení v roce 1903 stál a který vedl i v obtížné době 1. světové války.
 
František Kopecký stál také u zrodu bechyňského muzea a významně se podílel na jeho chodu.

(Zdroj: web Města Bechyně)

František Kyncl (1907 – 1970)

Narodil se ve Svratouchu u Hlinska a od útlého dětství prokazoval kreslířský a malířský talent. Absolvoval bechyňskou keramickou školu, pracoval v Horní Bříze a po válce se vrátil jako učitel keramické malby na školu v Bechyni, kde učil 25 let.
 
Při oslavách 90. výročí školy byl vyznamenán za zásluhy o rozvoj školství - bohužel již „in memoriam“.

(Zdroj: web Města Bechyně)

Hana Purkrábková (1936 - 2019)

Významná osobnost české figurální plastiky. Narodila se 19.8.1936 v Táboře, v letech 1951 – 1955 studovala na keramické škole v Bechyni a v letech 1955 – 1961 na VŠUP v Praze v ateliéru Jana Kavana.

Typickým materiálem plastik Hany Purkrábkové je režná šamotová hlína, patinovaná či jemně polychromovaná. Své figury zvládá mistrně a s velkým citem pro vystižení povahových vlastností i nálady. Sochy Hany Purkrábkové vždy vyvolávají emoce, jsou plné vtipu, nadhledu i lidského porozumění.

Hana Purkrábková uspořádala mnoho samostatných výstav doma i v zahraničí. Za všechny uveďme výstavy v Praze, Bechyni (Alšova jihočeská galerie), Chrudimi, Chebu, Příbrami, v Lovani (Belgie), v Morristownu a Filadelfii (USA) aj.

(Zdroj: www.galerieart.cz/prodej-purkrabkova.htm.;
více na
http://cs.wikipedia.org/wiki/Hana_Purkr%C3%A1bkov%C3%A1)

Ing. Miroslav Petrů (1896 – 1967)

Rodák z Dražic u Tábora. Vystudoval chemickotechnologické inženýrství na Českém vysokém učení v Praze. V roce 1920 nastoupil na keramickou školu v Bechyni a učil zde chemické a technologické předměty, geologii a technické kreslení. Brzy se stal vzorem vynikajícího pedagoga. Využíval své bohaté zkušenosti, měl vysoké nároky na studenty a protože byl spravedlivý, měl také jejich důvěru a respekt.

Miroslav PetrůV roce 1945 byl přeložen na keramickou školu do Karlových Varů, která byla až do té doby německá. Po únorovém puči (1948) zůstal z místních ředitelů jediným nestraníkem. Po uvolnění ředitelského místa v Bechyni požádal o přeložení zpátky a funkci ředitele zde vykonával v letech 1948 - 1954, poté zde učil až do roku 1965.

Ing. Petrů byl členem Vědecko technické společnosti, přednášel, recenzoval učebnice, byl soudním znalcem porcelánu a keramiky. V roce 1926 byl na odborné praxi v porcelánce v Sévres (Francie). 

Ale nejen odborné aktivity byly jeho doménou, byl to i společenský a spolkový život v Bechyni. To bylo ostatně tehdy příznačné pro všechny profesory keramické školy, kteří se zasloužili o specifickou atmosféru zdejšího lázeňského městečka. Ing. Petrů byl člověk velmi společenský se smyslem pro humor a pracoval aktivně v mnoha místních spolcích (Sokol, pěvecký spolek Lužničan, vedoucí místního biografu, myslivecký spolek, šachový spolek atd.).


(Zdroj: web Města Bechyně)

Jan Kačer (1936)

Vynikající český herec a režisér, absolvent školy z roku 1955. V roce 1959 ukončil studium režie na pražské DAMU, potom odešel do Divadla petra Bezruče v Ostravě. Zde se vytvořila skupina herců a dramatických umělců, která později založila pražský Činoherní klub. Zde Kačer působil také jako režisér (1965 – 1974), jako herec pak souběžně ostravském státním divadle (do roku 1986), v pražském Divadle E. F. Buriana (1976 – 1981) a v Divadle na Vinohradech (1986 – 1990).
 
Od roku 1959 hraje ve filmech (např. Smrt si říká Engelchen, 1963, Údolí včel, 1967, Flirt se slečnou Stříbrnou, 1969, Operace mé dcery, 1986, Výchova dívek v Čechách, 1997 a další), v televizních seriálech, pracuje jako divadelní i filmový režisér. V letech 1990 – 1992 byl poslancem Federálního shromáždění ČSFR za Občanské fórum.

Dne 29. 3. 2012 navštívil Jan Kačer školu a studenty (více ZDE).
 
Přinášíme jeho osobní vzpomínky na Bechyni a školu v úvodním slově k výstavě 125 let bechyňské keramické školy v brněnské Redutě, které přečetla herečka ND Brno paní Marie Turnová na vernisáži 9. 9. 2009:
 
„Sousedka paní Zemanová si vyšla na nákup. Lehce vyběhla těch dvě stě padesát schodů vedoucích od řeky a já ji potkal, něžně zrůžovělou, na bechyňském náměstí. Celá vymydlená, v hnědých šatečkách, šla sehnat něco k obědu „svejm mužskejm“, kteří budou celý den řezat dříví, co vytáhli z Lužnice. Voněla čistotou a „jelenem“. Ten odér na mne zapůsobil a rozhodl jsem se, že si vyperu košiličku v jádrovém mýdle.

Košilku jsem pověsil na plot domku a přemýšlel o městečku mých studií.

Někdy v červnu jednapadesátého roku mě maminka přivezla na zkoušky na „keramiku“. V předvečer rozhodujícího dne jsme seděli na náměstí tichounkém, poklidném, kterým za několik hodin neprojelo jediné auto, a maminku zachvátila obava, jestli v tom zapadlém koutě jižních Čech nepřijdu zkrátka. Městem mého dětství byla Praha, přímo před domem, kde jsme bydleli, vedla hlavní silnice Praha – Brno a dávno před dálnicí čilý ruch neustával. Idylická Bechyně. Stmívalo se a nad barokním kostelem osvíceným odcházejícím sluncem se klenula obloha temně modrá, hluboká, tajemná, a nám se chtělo plakat. Plakat ze smutku loučení, z obav, co bude, co nám přinese studium v tomto zdánlivě poklidném městě. V tichém pláči jsme usnuli. Vzbudil nás chlad a odbíjení hodin. Bylo po půlnoci. Šli jsme spát k dobrým lidem na Parkány a ráno se rozhodlo, že budu přijat.
 
Tedy, rozhodl to inženýr Petrů, ředitel ústavu, když velkoryse přehlédl, že jsem na studium neměl doporučení z rodných Holic, které, poslušny dobových tendencí, považovaly mého dávno mrtvého tatínka za kádrovou překážku. Ředitel, nezapomenutelný Zeus a vládce školy, umožnil studium i jiným „pošramoceným“. Mé zdánlivé neštěstí – nemožnost studovat gymnázium – se zázrakem obrátilo v celoživotní výhru. Keramická škola v Bechyni nebyla tehdy jen skvěle vedenou odbornou dílnou, ale do jisté míry i pozoruhodným životním stylem.

Chodil jsem do bechyňské školy mezi lety 1951 až 1955 a to byla doba složitá. Několik let po dlouhé válce se rodily naděje na nové uspořádání světa. Vesmír se pohnul doleva a nikdo pořádně nevěděl kam. Některé jistoty padaly velmi bolestně – těsně před začátkem školního roku vystěhovali mnichy z kláštera, kde zanedlouho byla jídelna nás, hladových puberťáků. V kůlnách ještě zůstaly pozůstatky práce odešlých. Vyřezávané figurky z betléma, perníkové formičky, svaté obrázky na skle. Nový režim občas překvapil snižováním cen. Zpívaly se budovatelské písně, kvetl národopis, „Mládí, vpřed!“. Bylo nám patnáct a chodili jsme s děvčaty na výběrovou školu v městě postiženém krásou. Teplá, úrodná řeka, romantické skály, lesní zákoutí, obůrka s daňky, zámecký park, most. Ale hlavně – skvělí pedagogové. Vládnoucí ředitel, skvělý a nekompromisní chemik, spravedlivý a přísný, vedl sbor tvořivých lidí a na slovo vzatých odborníků. Ve škole se učilo, pracovalo a činnost těch báječných učitelů se rozlévala i v celém městě. Všechny oslavy, divadla, koncerty se neobešly bez aktivní účasti keramiků. Malíři, vedeni vynikajícím Procházkou, malovali plakáty, dobiášovci spolupracovali s místním Kerasem, Milota učil skvěle točit na kruhu, Ševčík dokonale ovládal pece, Soldát vévodil sádrovně. Geniální matematik dr. Stašek okouzloval hrou s čísly. O hlavních přestávkách se tu a tam ozval školní rozhlas a inženýr Petrů oznámil, že se bude vysílat klasická hudba. A my s úžasem přibiti v lavicích jsme tiše poslouchali Smetanu Z mého života, Dvořáka. Kolem městečka pádila doba plná zvratů i zmarněných nadějí, ale Bechyně jako sebevědomá loď v rozbouřeném moři plula a existovala jako tvůrčí dílna nejen jakéhosi dobrého řemesla, ale i životního stylu. Stylu úcty k práci, kreativitě, slušnosti. Škola byla samozřejmě středem dění, ale byla pevně spojena s městem. Keramické plesy byly událostí, i všemožné nápady keramického dorostu – divadelní večery, taneční soubor, atletika, volejbal. Vytvářel se silný proud společného prožitku, času naplněného od časného rána k večerům plným hvězd a snů. Zásluhou vedení školy, těch báječných učitelů, kteří viděli ve své práci poslání, se v Bechyni rodili nejen odborníci a profesionálové, ale osobnosti vyzbrojené skvělou zkušeností Dobiáše, Christa, Procházky, Kolihy, Peška, Staška. Bechyňská škola byla v těch letech a doufám, že i teď, čímsi jako Florencie. Malá, ale skvělá a nezapomenutelná. Vivat akademia, vivat profesores!
 
Rozpálené slunce odrazem o teplem sálající řeku usušilo moji košiličku. Voněla jádrovým mýdlem jako voněly vlasy mé mámy, když si je umyla a usušila před odchodem „do zpěvu“. Zářečí červených střech se skvělou sochou Jana Nepomuckého naslouchalo zámeckým hodinám, které stejně jako za mého dětství odbíjely dvanáct. Z domku u Zemanů lehce zavonělo cosi uzeného, kachny se nehlučně proháněly Lužnicí a přičinlivý pejsek u splavu hlásil, že je poledne a že je třeba zasednout a děkovat. „Bůh milostivě shlíží na dobrého učitele.“

Pane inženýre Petrů, Bohumile Dobiáši, školo, děkuju! Je nový školní rok 3. září 2009.
 
P.S. K pětasedmdesátinám školy jsem modeloval „Malířku“ a Hanička Purkrábková „Hrnčíře“. Je to padesát let a ty figurky jsou jako nové.“

(Zdroj: cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kacer
Kačer Jan: dopis Vzpomínka na keramickou školu, Praha, září 2009)

Kačer nepopírá, že poslední dobou se cítí hrozně

Jan Kačer (foto: Jiří Rubeš, Blesk)

Jan Kojan (1886 – 1951)

Rodák z Kojákovic u Třeboně studoval na bechyňské škole v letech 1901 - 1903. V letech 1906 - 1912 pokračoval na pražské UMPRUM (Mašek, Dítě, Hofbauer), v letech 1912 - 1914 a 1919 - 1922 na AVU (V. Hynais, krátce L. Šaloun, K. Krattner). V roce 1926 absolvoval studijní pobyt v Paříži.

V době 1. světové války padl v Haliči do ruského zajetí a záhy získal jako malíř klientelu mezi ruskými důstojníky. Dostal se do služeb knížete Vjazemského a úspěšně působil na carském dvoře. Po válce a po studijním pobytu v Paříži se zcela věnoval malbě jihočeských motivů z Třeboňska (rybníky, rybáři při práci, volavky) a tvorbě portrétů. Z výtvarných směrů měl nejblíže k sociálnímu civilismu. Pro jeho styl je typická osobitá stylizace, tlumené, zemité, pastózně použité barvy. Během 30. let také osvědčil smysl pro monumentalizaci.

(Zdroj: Dějiny českého výtvarného umění 1890 / 1938, IV/2, Academia, Praha 1998; Nová encyklopedie českého výtvarného umění – Dodatky, Academia, Praha, 2006; www.trebonsko.cz)

Jan Simota (1920 – 2007)

Český sochař, medailér a vysokoškolský pedagog, absolvent školy z roku 1937. Dále studoval na pražské UMPRUM u profesorů Mařatky a Laudy, absolvoval v roce 1941.
 
Následně působil na UMPRUM jako asistent, od roku 1950 jako odborný asistent u profesora Kavana v ateliéru užitého sochařství. V roce 1952 se stal profesorem (obor modelování pro architektonickou tvorbu a plošné obory), v roce 1963 jmenován docentem, poté prorektorem (1966 – 1972) a nakonec rektorem VŠUP (1972 – 1985).

(Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Simota)

Josef Haškovec (1879 – 1950)

Rodák ze Senožat u Bechyně, absolvent bechyňské keramické školy z roku 1896. Ve studiu pokračoval na UMPRUM v Praze, ale po roce studium ukončil, patrně z finančních důvodů. Pracoval pak v keramických závodech v Praze, Vysokém Mýtě, ve Vídni a ve Výrobním družstvu keramickém v Bechyni. V roce 1909 získal živnostenský list a otevřel si keramickou dílnu v Bráníku u Prahy. Vyráběly se tam keramické kachle a formy na ně.

Josef Haškovec

Při mobilizaci v r. 1914 nastoupil do rakouské armády. Dostal se na ruskou frontu a začátkem r. 1915 přešel do zajetí. Za 1. světové války byl zajat v Rusku, účastnil se náboru do legií a sám do nich také vstoupil. Po skončení války organizoval odjezd nemocných a starších legionářů do vlasti a sám se vrátil až se čtvrtým transportem v roce 1919.
 
Od roku 1921 byl dílovedoucím na keramické škole v Bechyni, a to až do svého odchodu do důchodu v roce 1939. Aktivně se podílel na obhajobě existence školy v letech 1921 – 1923 a hlavně pak v letech 1933 – 1935, kdy měla být bechyňská škola zrušena a přeložena do Prahy. Lze říci, že právě díky jemu a profesoru Šimákovi zůstala škola v Bechyni (v roce 1934 byla v Praze velikým nákladem vybudována nová keramická škola a někteří profesoři bechyňské školy velmi toužili po působení v Praze a využívali k prosazení těchto záměrů i své příbuzenské vztahy na ministerstvuů nově založené škole se říkalo „Trucbechyně“…).
 
Ve spolupráci s Výrobním družstvem keramiků v Zářečí navrhoval různé typy stáložárných kachlových kamen (např. kamna značky Meta, přenosná stáložárná kamínka atd.), psal odborné články, účastnil se spolkového života.

(Zdroj: web Města Bechyně)

Josef Mašek (1856 – 1931)

Rodák z Klatov, absolvent architektury na České technice v Praze a Umělecko-průmyslové školy ve Vídni. Po státních zkouškách z kreslení a modelování byl na praxi na české reálce v Plzni a v ateliéru profesora Seidana v Praze.
 
Od února 1884 byl ustanoven správcem a po roce ředitelem c.k. odborné školy keramické v Bechyni. Škola se potýkala s prostorovými problémy i s nedostatečným vybavením. Po třech letech od založení (září 1887) se přestěhovala do nové budovy upravené z bývalého špýcharu. Ke kamnářskému a hrnčířskému oboru mohla přibýt i keramická malba.
 
V roce 1899 byl Josef Mašek povolán na ředitelské místo státní odborné školy šperkařské v Turnově, kde se postaral o reorganizaci školy a o stavbu nové budovy. Působil zde až do odchodu do důchodu v roce 1921.
 
Na Bechyni stále vzpomínal a v penzi zde pravidelně trávil celé léto. Základy, které zdejší škole dal, mu zajistily čestné místo v odborném školství i v keramické praxi.
 
Ze vzpomínek Josefa Maška:
„…ministerstvo… ke konci února 1884 ustanovilo mne správcem jejím, nařídivší, abych se postaral, aby 1. března započalo se vyučovati. 27. února přijel jsem z Chrudimě do bechyně, úplně zaujat činoplodnými myšlenkami. Na opatření školních pomůcek, knih, předloh, modelů a jiných předmětů pro dílnu, postavení mufle atd. poukázalo ministerstvo vyučování pro dobu od 1. března do 31. prosince 1884 obnos celých 500 zlatých. To byl obnos věru obdiv vzbuzující, nikoli ale výší, nýbrž nepatrností. Obec něco nábytku dodala a něco zapůjčila… ostatní jsem dodal na úvěr. …Hned den nato zahájeno bylo vyučování žactva, přijatého do 1. ročníku odboru kamnářského.

Učebnic odborných nebylo, škola keramická s odborem kamnářským v celé Evropě tenkráte také nebyla, neměli jsme tudíž vzoru, a tak jsme museli sestaviti jednak učebnou osnovu, pro níž také vzoru nebylo, a učivo, pro něž odborná literatura keramická soustředěna také nebyla, a museli jsme látku shledávati a žactvu ji diktovati.
Různými pracemi takového druhu byli jsme od vlastní působnosti odborně školské oddalováni a zdržováni, ale vše jsme rádi vykonali, uvědomujíce sobě, že pracujeme pro školu výhradně českou…“
 
I z těchto vzpomínek je patrné, že založení keramické školy v Bechyni mělo také význam politický: škola měla posílit českou keramickou výrobu v konkurenčním zápase s průmyslem německým.

(Zdroj: web Města Bechyně)

Karel Kryl (1944 – 1994)

Narodil se 12. 4. 1944 v Kroměříži v rodině knihtiskaře Karla Kryla st.. Rodina se do Kroměříže přestěhovala po záboru Sudet v roce 1938 z Nového Jičína. Tiskárna, kterou vlastnil již Krylův dědeček, byla v roce 1950 komunisty zničena.

Bechyňskou školu, kde studovala i jeho o rok starší sestra, navštěvoval Karel Kryl v letech 1958 – 1962. V Bechyni začal hrát divadlo a skládat první písně;  je autorem celkem170 písní a 10 básnických sbírek. Za vůbec první považoval sám Kryl píseň Potkal jsem svou tchyni („Potkal jsem svou tchyni na mostě v Bechyni, vítr jí rozcuchal drdol…“). Po maturitě nastoupil na umístěnku do Teplic do závodu na výrobu sanitární keramiky. Mimo své zaměstnání píše písně a hraje divadlo.

Karel Kryl (1944 –
Karel Kryl (uprostřed) v technologické laboratoři
ve školním roce 1959/1960 (foto: archiv školy)


Karel Kryl vzpomíná:

Karek Kryl

„Měl jsem ohromné štěstí na profesory. Především vzpomínám na profesora Staška, to byl fantastický člověk, který patřil na univerzitu, ale protože byl politicky nepohodlný, tak skončil na keramičce… Jak sám říkal, byl jsem zámožný, a proto zločinec. Po vítězství dělnické třídy ho posadili do basy, pak dělal krátce zedníka a nakonec učil matematiku na keramičce. A aby nemusel do partaje, tak se ujal školního divadla. Pro mne je ctí, že takového člověka znám. On má naprosto fenomenální paměť, vždycky si pamatoval jména a adresy všech svých studentů. A když jsme se teď po letech potkali, tak jenom řekl: ,Á, Karel Kryl, Nový Jičín, Máchova 18…´“
„Keramická škola měla dva internáty rozdělené zahradou: jeden ve starém klášteře, s nádhernou kaplí a refektářem. Tam spaly holky. Na druhé straně jsme spali my (vila Elektra a Slavie). A mezi oběma budovami byla zahrada vzdechů, jak jsme jí říkali. Vůbec, v Bechyni jsme si užívali spousty radostí. Hráli jsme fotbal (dokonce já za Jiskru Bechyně), jezdili jsme na vodu. Rád na to vzpomínám. Tenkrát byla doba velkých trampingů, na keramičce vznikl klub Demižon, jehož členy byli třeba Miki Ryvola nebo Petr Heřman. Později společně jezdili do osady Zlatý klíč. Mělo to v sobě velikánské kouzlo. Získal jsem k Bechyni krásný vztah.“
 

Na vojně (1963 – 1965) se Karel Kryl definitivně stal kritikem zvůle a hlouposti. Po vojně se nakrátko vrací do Teplic, píše a skládá písně (Anděl, Salome, Pieta a další).
 
V roce 1966 se stěhuje do Olomouce a pracuje jako nakrátko jako textař ve skupině The Bluesman. Kromě toho spolupracuje s Hanou Ulrychovou a vydává první EP desku Nevidomá dívka.
 
Od roku 1967 žil v Novém Jičíně. Je v podstatě nezaměstnaný a skládá významné písně (Morituri te salutant, Veličenstvo Kat, Píseň Neznámého vojína); začíná nahrávat v ostravském rozhlase a tyto písně se stanou základem LP desky Bratříčku, zavírej vrátka.

V roce 1968 se Karel Kryl přestěhoval do Prahy, pracoval v České televizi, koncertoval, objížděl kluby. V této činnosti pokračoval i po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy (20. – 21. 8. 1968). Jeho píseň Bratříčku, zavírej vrátka byla jednou z nejpopulárnějších v hitparádách let 1968 – 1969. V lednu 1969 dostal Karel Kryl angažmá v Semaforu a ve Viole, zajíždí na Slovensko, kde často a rád koncertuje. Ještě v tomto roce vyšla LP deska Bratříčku, zavírej vrátka; kromě toho Kryl píše Rakovinu a Bílou Horu.
 
9. 9. 1969 odjel Karel Kryl na folkový festival do německého Burg Waldecku a do Československa se už nevrátil: v říjnu 1969 jsou uzavřeny hranice a Kryl požádal o politický azyl. Stává se spolupracovníkem Radia Svobodná Evropa a vydává LP Rakovina jako reakci na okupaci Československa a postupující normalizaci. V exilu Kryl vydává písně a desky, koncertuje pro krajany v Rakousku, Německu, Francii, Švédsku, USA, Kanadě, Austrálii, píše články, poezii, naplno pracuje ve Svobodné Evropě.
V roce 1989 koncertoval ve Vídni s Jaroslavem Nohavicou a Josefem Streichlem. Na počátku listopadu 1989 na koncertu v polské Wroclavi v rámci festivalu československé nezávislé kultury dává komunistickému režimu maximálně rok života - a rád se v tom mýlí.
 
Do Československa se vrátil 30. 11. 1989. První koncert ve vlasti měl 3. 12. 1989 (Koncert pro všechny slušný lidi). 4. 12. 1989 zazpíval z balkónu Melantrichu na Václavském náměstí hymnu společně s Karlem Gottem a nikdy se s tím nevyrovnal… Do konce roku 1989 měl desítky koncertů po celém Československu. Jeho kritičnost k polistopadovému vývoji rostla, nesmířil se s rozpadem Československa 1. 1. 1993), jeho rozladění a zklamání je stále větší. Důkazem toho je i kniha Půlkacíř (rozhovory s Miroslavem Čermákem, 1993). 3. 3. 1994 umírá na infarkt v nemocnici v Mnichově.
 
U příležitosti 110. výročí školy byla odhalena Krylova busta v 1. patře budovy keramické školy školy v Bechyni. Věnovali ji Krylovi spolužáci z Bechyně a jejím autorem je syn jednoho z nich a rovněž absolvent školy z roku 1993 Patrik Proško.

(Zdroj: Život Karla Kryla, www.kryl.kat.cz. web Města Bechyně)

Karel Roden (1962)

Patrně nejúspěšnější současný český herec v zahraničí, absolvent školy z roku 1981. Pochází z českobudějovické herecké rodiny (dědeček, otec i bratr Marian). Po keramické škole studoval pražskou DAMU, kde se sešel v ročníku např. s Evou Holubovou, Vilmou Cibulkovou, Jitkou Asterovou, Veronikou Žilkovou a dalšími budoucími výbornými herci a herečkami.
 
Po DAMU působil v Divadle na Vinohradech, od roku 1986 v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, poté působil v Národním divadle v Praze, v Divadle na Zábradlí, v Labyrintu a v Divadle na Starém Městě. Začal rolemi sebevědomých mužů, postupně začíná dominovat v rolích psychologicky náročných. Hrál v desítkách českých filmů (např. Čas sluhů, Corpus Delicti, Hrad z písku, Král Ubu, Pasti, pasti, pastičky, Kuře melancholik aj.), v zahraničních filmech (jeho hollywoodská kariéra začala v roce 2001 filmem 15 minut, do něhož si ho vybral Robert de Niro; z dalších filmů např. Hellboy aj.), v seriálech (Rodáci, Malý pitaval z velkého města).
 
Karel Roden získal cenu Alfréda Radoka a třikrát nominaci na Českého lva.

(Zdroj: www.televizeonline.cz/?sekce=herci&clanek=karel-roden)

Soubor:Karel Roden.jpg
Karel Roden (foto: Wikipedie)

Ladislav Zívr (1909 – 1980)

Rodák z Nové Paky. Studoval na škole v Bechyni v mistrovském kurzu (1927 - 1929) a poté na pražské UMPRUM (1928 - 1931). Byl členem Skupiny 42 (1942 - 1948).
 
Jako vyučený hrnčíř spojil svou tvorbu s pálenou hlínou. Na počátku byl ovlivněn Gutfreundovým civilismem a kubismem, obdivoval také Hanse Arpa, Jacquese Lipchitze a Henryho Moora. Věřil ve výmluvnost čisté formy a v přírodě viděl hlavně dárkyni dokonalých modelů.
 
Lze říci, že poznávacím znakem Zívrovy tvorby je hrnčířsky cítěná forma směřující k zaoblenosti a vyváženosti: „Hrnek, můj učitel, z kterého vycházím, není antiformalistický. Technika hrnčířského kruhu nedovoluje beztvarosti.“ (Zívr: Konfese). Zívr nikdy nezradil řemeslo a až do konce života zůstal věrný hrnčířskému instinktu.

(Zdroj: Encyklopedie českého výtvarného umění, Academia, Praha, 1975
Typlt, Jaromír: Sochař z kraje červené hlíny, LN, 30.5.2009; www.typlt.cz)

Ludvík Sovák (1862 – 1932)

Rodák z Třebíče, studoval na právnické fakultě Karlovy univerzity. Na bechyňskou školu nastoupil jako učitel češtiny, němčiny a počtů v roce 1900 a učil zde až do odchodu do penze v roce 1927.
 
Byl činný v mnoha spolcích, přednášel a psal o živnostech, literatuře, historii, překládal odborné články o keramice. Sestavil početnici, upravil praktické příklady z účetnictví a kalkulaci, vyučoval na kurzech pro mistry a pomocníky keramických odvětví. Byl živnostenským komisařem místních živnostenských společenstev, spoluzakladatelem Podpůrného spolku žáků, byl činný v Musejním spolku, v Sokole, starosta hasičské župy atd.

(Zdroj: web Města Bechyně,
Časopis Lázně Bechyně, č. 9, červenec 1932)

Mirko „Miki“ Ryvola (1942)

Hudebník, písničkář, absolvent školy z roku 1960. Se svým bratrem Wabim založil osadu Zlatý klíč a skupinu Hoboes, která u nás patřila mezi nejpopulárnější folkové a countryové skupiny 70. a 80. let (patně nejznámější písně jsou Bedna vod whisky, Bál v lapáku, Cesta na Island, Já jsem tak línej, Dům smutný víly, Jarní kurýr a jiné).

Po smrti bratra Wabiho (1995) téměř přestal vystupovat; občas hraje s českobudějovickou skupinou Nezmaři. V roce 2008 vydal v nakladatelství Avalon knihu Listí aneb Co zbejvá.

(Zdroj: www.muzikus.cz/miki-ryvola)

Otto Gutfreund (1889 – 1927)

Jedním z nejvýznamnějších absolventů bechyňské školy je bezpochyby Otto Gutfreund, rodák ze Dvora Králové, který zde studoval v letech 1903 – 1906. Po absolvování keramické školy vystudoval v letech 1906 – 1909 uměleckoprůmyslovou školu v Praze u profesora Josefa Drahoňovského. Zvláště významně jej ovlivnil roční pobyt v soukromé škole Grand Chaumiére v Paříži, jejíž sochařské oddělení vedl Emille-Antoine Bourdelle. V Paříži docházel do ateliéru Františka Kupky a patrně se osobně znal s Raymondem Duchampem-Villonem a dalšími významnými umělci té doby.

Otto GutfreundPo návratu do Čech se Gutfreund stal členem Skupiny výtvarných umělců (1911) a začal rozpracovávat podněty francouzského kubismu. Roku 1914 přesídlil do Paříže a po vyhlášení 1. světové války se zapojil do československého odboje. Zúčastnil se například bojů v Alsasku v letech 1914 a 1915; omylem strávil i nějaký čas v zajateckém táboře v Provenci, kde v obtížných podmínkách tvořil dřevěné plastiky.
 
Roku 1920 se Gutfreund vrátil do vlasti a stal se členem SVU Mánes. V té době nastal v jeho tvorbě výrazný obrat od kubismu k sociálnímu civilismu. Roku 1926 byl Gutfreund jmenován profesorem dekorativního sochařství na UMPRUM v Praze. Zde působil do své tragické smrti - roku 1927 utonul ve Vltavě.
 
Za nejvýznamnější Gutfreundovy přínosy pro české sochařství lze označit radikální deformaci tvarů v duchu picassovského kubismu (začal s ní dokonce jako jeden z prvních sochařů vůbec) a sociální civilismus (zahájil jej autoportrétem z roku 1919). Jím se Gutfreund obracel k všednímu životu a k oslavě lidské práce – vytvářel zejména žánrové motivy a alegorie řemesel. Základem tohoto nového stylu byl oblý tvar a výstavba figur jako stylizovaná sestava válců, koulí a hranolů. Plastiky vytvářel hlavně z pálené hlíny jakoby na hrnčířském kruhu a jejich povrch polychromoval. Od roku 1927 se Gutfreund vracel ke kubistické problematice a lyrizoval volně pojaté kubistické tvarosloví.
 
Otto Gutfreund byl výjimečný proto, že uvedl české sochařství do nejživějších vývojových proudů sochařství světového. Aplikoval principy kubistické malby a reliéfní tvorby na volnou sochu a po 1. světové válce se pokusil o to, aby sochařství sloužilo oslavě života a lidské práce. Jeho dílo lze řadit k nejlepším kapitolám českého umění 20. století.

Otto Gutfreund (1889 –
Tělocvičné sdružení žáků c.k. odborné školy keramické v Bechyni 1904;
v třetí řadě zdola druhý zleva je Otto Gutfreund (foto: archiv školy)


Gutfreundův dopis mamince z počátku jeho studií v Bechyni

já nevím, kolikátého dnes je (Bechyně, počátek podzimu 1903)

Milá maminko!
Ani nevíš, jak je to doma hezké. Je to tu sice hezké, ale s doma není ani žádného přirovnání. Byl jsem doprovodit tatínka na nádraží a celou cestu zpět jsem plakal. Když jsem šel po náměstí, díval se pan ředitel Porges s paní z okna, já jsem je pozdravil a on na mě volal, že mám přijít zítra do ředitelny. Mám tady na pokoji devatenáct svatých obrázků a fůru fotografií, když se na ně podívám, vzpomenu si na svůj pokojíček, dám se do pláče. K večeři jsem dostal dva řízky, jeden velký a jeden malý, ten malý jsem snědl, ale ten velký jsem už nemohl; po večeři jsem dostal hrníček čaje. Před večeří tu byla nějaká „teta shora“ a teď tu sedí zas a mele hubou až bůh brání. Mladá mně tu sedí u stolu a čumí mně do psaní. Píšu a za podložku mám pražské noviny. Musíš mi poslat ten knoflík od haveloku, je v neetischlu v šuplátku. „Tetička shora“ mě těší, že její synovec musel už od šesti let být pryč. Když jsem šel pro známky, šel jsem nejdřív k nějakému schnittvorákovi, celou cestu jsem se motal jako opilý a v trafice jsem se dal do pláče. Odpusť, že tak špatně píšu, mám pořád kalné oči.

Všechny zdraví Tvůj Otto

(Zdroj: Encyklopedie českého výtvarného umění, Academia, Praha, 1975
Otto Gutfreund, zázemí tvorby, Odeon, Praha, 1989)

RNDr. Pavel Stašek (1908 – 2002)

Narodil se v Záboří nad Labem. Jeho otec působil v letech 1909 – 1931 na keramické škole v Bechyni, v letech 1922 – 1931 jako ředitel.
 
Pavel StašekDr. Stašek studoval na táborské reálce, posléze na Karlově univerzitě a ČVUT matematiku a deskriptivní geometrii. Tyto předměty pak vyučoval na Vysoké škole obchodní při ČVUT v Praze. Pro své přímé názory byl perzekuován v obou totalitních režimech,

Pavel Stašek studoval na táborské reálce a poté na Karlově univerzitě a ČVUT matematiku a deskriptivní geometrii. Tyto předměty pak vyučoval na Vysoké škole obchodní při ČVUT v Praze. V 50. letech byl dva roky vězněn na Borech, zbaven profesorského místa na vysoké škole. Pracoval jako pomocný dělník, po nějaké době se do školství vrátil.
 
Nastoupil na keramickou školu do Bechyně, kde učil matematiku. Vášnivě se věnoval divadlu s bechyňskými ochotníky i studenty. V roce 1955 režíroval Langrovu hru Velbloud uchem jehly, kde poprvé hrál pozdější herec a režisér Jan Kačer a v epizodní roli i Karel Kryl. Jeho velkou láskou byl i tenis.
 
Mezi studenty školy i bechyňskými občany proslul fenomenální pamětí, která mu sloužila téměř do konce jeho dlouhého života.

(Zdroj: web Města Bechyně,
paní A. Plachtová)

Václav Mařan (1879 – 1962)

Rodák ze Svijanského Újezda na Turnovsku, žák Stanislava Suchardy. Ze Suchardova ateliéru, kam vstoupil v roce 1893, si odnesl směřování k lyrické drobnější plastice s určitým zaměřením na keramiku. Suchardova škola byla školou na tehdejší dobu moderní, v níž se realismus měnil ve francouzskou impresi. V roce 1896 nastoupil Mařan do ateliéru profesora Celdy Kloučka, kde studoval staré slohy a přírodní motivy. V letech 1900 – 1901 pobýval a pracoval v Německu, v roce 1902 odjel do Paříže. Pracoval pod vlivem francouzského impresionismu, kubismus a expresionismus ho nezasáhl. Seznámil se zde s Františkem Kupkou, Alfonsem Muchou i se Sarah Bernhardtovou. Ve Francii Mařan studoval nejen umění, ale i keramické řemeslo a vážně se zabýval plánem zřídit keramickou továrnu.
Václav Mařan

V roce 1903 si doplnil pedagogické vzdělání u profesora Breitnera v Korutanech a byl přijat na uvolněné místo učitele modelování na Státní keramické odborné škole v Bechyni. Ve svém učitelském působení podle zpráv současníků nikdy nevnucoval žákům svůj způsob vyjádření, vyučoval individuálně a byl velmi oblíben žáky i kolegy.

Ve své vlastní sochařské práci vycházel z poznávání jižních Čech, Moravy i Slovenska. Ztvárnil řadu studií krojů, ale i rokových figurek (vliv Míšně), figury s patrnými vlivy Japonska a Číny a rovněž ilustroval plastickými studiemi zážitky z 1. světové války.

Profesor Mařan byl rovněž zakladatelskou osobností bechyňského muzea, byl zapáleným průvodcem a vyhledavačem muzejních exponátů. Zasloužil se o bohaté zastoupení keramiky v muzejních sbírkách. Rovněž se organizačně podílel na vzniku a rozvoji bechyňského keramického družstva Keras. Byl nezapomenutelnou osobností bechyňského kulturního života a jedním z těch, kteří bez nadsázky tvořili školu.  

(Použit text Bohumila Dobiáš st. k šedesátinám profesora Mařana z roku 1939; celý text naleznete ZDE)

Viktor Sodoma

Hudebník a zpěvák, absolvent školy z roku 1963 Jeho otec byl renomovaný výtvarník a spolu se svou ženou Vlastou patříl k zakladatelům pražské Reduty.
 
Viktor Sodoma brzy po absolvování keramické školy zcela propadl hudbě. Jeho otec se přátelil se Suchým a Šlitrem a Viktor měl možnost uchytit se v Semaforu. V letech 1975 – 1980 ho Miloslav Šimek opravdu do Semaforu vzal (Sodoma byl s ním a s J. Grossmanem v letech 1964 – 1966 na vojně). Dal však přednost rocku, vystupoval se skupinou Flamengo a potom s hudebníky kolem skupiny Matadors. Nakonec však přece jenom v Semaforu skončil, a to v kapele Františka Ringo Čecha a začal zpívat česky (Parní stroj, Papoušek Kakadu, Ježek se má atd.).
 
V 90. letech začal podnikat a v Roztokách u Prahy si otevřel penzion s cukrárnou. Příležitostně vystupuje se starými rockery v obnovené formaci Mefisto a také s Cadillakem Pavla Sedláčka.

(Zdroj: www.televize.cz, www.aviso.cz/archiv/sodoma.html)

ak. soch. Bohumil Dobiáš ml. (1929 – 2001)

Rodák z Nemanic u Českých Budějovic. Vyučil se v hrnčířské dílně bratří Štěpánků v Hrdějovicích a v keramické továrně Keras v Bechyni. V roce 1948 absolvoval bechyňskou školu a dále studoval u profesora Eckerta na UMPRUM v Praze. V letech 1953 – 1964 pracoval jako výtvarník v Keramických závodech v Bechyni, kde vytvářel modely figurální keramiky.

Bohumil Dobiáš ml.V letech 1964 – 1985 pracoval na keramické škole v Bechyni jako učitel kreslení a modelování, od roku 1967 zastával funkci ředitele školy. V roce 1985 byl jmenován profesorem pro keramiku a porcelán na VŠUP v Praze, kde působil do roku 1990.
 
Byl jedním ze zakládajících členů mezinárodních keramických sympozií v Bechyni (účastník v letech 1966 – 1971). Pracoval také jako sekretář nadace Mezinárodního sympozia keramiky v Bechyni, v roce 1972 byl přijat za řádného člena Mezinárodní keramické akademie v Ženevě. Mnohokrát vystavoval doma i v zahraničí, zabýval se také využitím keramiky v architektuře (plastiky, fontány, dekorativní stěny).

(Zdroj: Sklář a keramik 99, číslo 7 – 8/1999, str. 233, J. D.)

ak. soch. Bohuslav Burian (1913 – 1981)

Narodil se v Kněževsi u Rakovníka, v letech 1931 - 1936 studoval na UMPRUM v Praze v ateliéru profesora Karla Dvořáka. Byl talentovaný, již jako student v roce 1934 vystavil návrh pomníku M. R. Štefánika. 15. 6. 1934 byla v Praze v Masarykově studentské koleji výstava výtvarných prací, kde byli zastoupeni i dva Bechyňáci, Rudolf Krajc a Bohuslav Burian, který vystavoval návrh památníku k označení místa letecké katastrofy M. R. Štefánika. Bohuslav absolvoval studia na Uměleckoprůmyslové škole v roce 1936. V té době mimo jiné vytvořil bustu Julie Havlíčkové, která byla odhalena 21. 6. 1936 ve Svoješticích na Železných Horách. V roce 1936 nastoupil vojenskou základní službu v Praze, byl jako vojín i při pohřbu prezidenta T. G. Masaryka, při přípravách pohřbu se zúčastnil vítání předsedy francouzské vlády Leona Bluma na Wilsonově nádraží a dalších cizích vládních delegací. Na pohřbu byla i delegace z Bechyně, a tak se setkal nenadále s otcem a starostou Homérem.

V roce 1939 odešel z Československa do Francie s úmyslem vstoupit do zahraniční československé armády. Pracoval v keramických závodech v Le Comte. Protože mu nebylo umožněno vstoupit do armády, uprchl do Anglie. Bojoval u Marny, účastnil se formování Československé samostatné obrněné armády. Na přelomu srpna a září 1944 se tato jednotka vylodila v Normandii a zúčastnila se obléhání Dunkerque. 12. května 1945 začal přesun jednotky, která byla přidělena k III. americké armádě generála Pattona, do vlasti. 21. května byli vojáci triumfálně uvítáni v Plzni. Burian skončil válku v hodnosti nadporučíka.
 
Na keramickou školu v Bechyni nastoupil Bohuslav Burian v roce 1946 a rok zde učil kreslení a modelování. Přestože jeho působení zde bylo krátké, žáci na něho vděčně vzpomínali.

Přestěhoval se do Prahy a založil rodinu. Byl však nařčen z vlastizrady - z úmyslu emigrovat do Anglie. Obtížně pak sháněl zaměstnání, k velké škodě rezignoval na výtvarnou práci. Zúčastnil se zakládání Vojenského muzea a pracoval v Armádním vojenském studiu.

Bohuslav Burian

Z kroniky otce:

„21.č ervence 1939 tak jako sta jiných mladých i starších mužů, opouští dnes vlast i můj syn Bohuslav Burian a přejíždí hranice směrem přes Německo do Francie, kde hodlá vstoupit do zaměstnání po tu dobu, než se bude tvořit v zahraničí čsl. armáda. Za pomoci bechyňského rodáka Františka Drdáka, usazeného v La Comte ve Francii, nalezne syn zaměstnání v keramických závodech.“

Dopis rodičům:

21.5.1945

"Drazí rodiče.
Nevím zdali tento dopis dostanete, proto Vám jen stručně oznamuji, že jsem se vrátil s Čs. sam. obrněnou brigádou od Dunkerku. Jsem zdráv a doufám, že Vás brzy uvidím. Až dostanem přesnou naší adresu, tak Vám ji napíši abyste mi mohli Vy napsat, co je nového u Vás. Za nějaký čas dostaneme dovolenou, tak přijedu. Jsem teď v šarži nadporučíka a vede se mi velmi dobře. Včera jsem navštívil Dobřany. V Plzni se nám dostalo vřelého přivítání. Vůbec lidi zde jsou k nám tak hodní, že je to až dojemné. Teď zde vytloukáme
z lesů Němce, kteří se ještě nevzdali. Když jsme byli u Dunkerku navštívil jsem Frantu Drdáka, jeho ženu a děcko. Jsou zdrávi a štastně přežili válku. Myslím, že jste o mě, jako já o Vás, neměli žádnou zprávu po celých 6 let. Vstoupil jsem do armády čs. v lednu 1940, pak po boji ve Francii odejel do Anglie a pak po invasi zas do Francie. Doufám, že jste živi a zdrávi.

Na shledanou Boža!

Akad. sochař Radko Plachta o pedagogickém působení B. Buriana:

"Měl jsem to štěstí, že mě B. Burian učil kreslení. Jednak byl pro mladé vzorem hrdiny z války, jednak pro ty, kteří se zajímali nejen o řemeslo, ale o umění vůbec, dovedl podnítit a vysvětlit podstatné věci o kumštu. Např. mi poprvé tento kantor vysvětlil zásady abstrahování přírody, chodili jsme s ním malovat do plenéru. Vzpomínám také na jeho plastiku v gutfreudovském duchu „Cihláři“: Cihlářská pec v podobě kopce, na jejíchž bocích se pohybovaly postavy cihlářů v různých fázích výroby…“

Radko Plachta

(Zdroj: Anna Plachtová, web Města Bechyně)