SUPŠ Bechyně

Na prosinec 2017 a leden 2018 jsme připravili ve spolupráci s paní Janou Šibalovou, členkou spolku Šťastný úsměv, z.s. (http://stastny-usmev.cz/), ve školní Galerii Na chodbě výstavu fotografií s názvem Od rozštěpu k úsměvu. Jedná se o velkoformátové fotografie Lenky Hatašové (1969), portréty dětí i dospělých, kteří se narodili s touto vážnou vadou. Fotografie jsou doplněny texty - životními příběhy. Výstava je doplněna prostorovými objekty (nádobí, podlahové vázy a produktový design) z tvorby studentů naší školy. Instalace proběhla v úterý 21. 11. 2017. Srdečně zveme!

LENKA HATAŠOVÁ (1969)

Lenka Hatašová je známá především tím, že portrétuje známé osobnosti našeho šoubyznysu. V deníku Metropolitan, kde začínala, vyfasovala, jako nejmladší členka fotografického týmu, fotografování společenských akcí. Díky tomu poznala mnoho známých osobností, se kterými se spřátelila a započala svou kariéru portrétní fotografky slavných. Více už v rozhovoru.

Lenko, chtěla jste být odjakživa fotografkou?

Vlastně ano. Můj tatínek byl fotograf, takže jsem s ním už od útlého dětství trávila spoustu času v temné komoře. To on mi poprvé ukázal ten zázrak, kdy se na citlivém papíře ve vývojce začíná zjevovat obraz. Bavilo mne ale i psaní, takže jsem zprvu koketovala mezi novinařinou a fotografií. Když jsem pak ale úplnou náhodou získala své první místo fotoreportérky v porevolučním deníku Metropolitan, bylo rozhodnuto. Přivedl mne tam tehdy fotograf David Kraus, který dával dohromady nově vznikající fotooddělení. I on začínal jako fotoreportér.

Jaké žánry fotografie jste si vyzkoušela?

Zpočátku mne bavilo vše akční, obdivovala jsem slavné dokumentaristy ze světových agentur, chtěla jsem prožívat a zachycovat to, co oni. Fotila jsem reportáže, takzvanou street photography, a od toho byl pak už jen krůček ke sportu, tam je také dost akce, ale jiné. Několik let jsem se věnovala i vrcholovému tenisu, a fotografovala pro deník velké grandslamové turnaje ve Wimbledonu nebo Roland Garros. Tam jsem se asi naučila pohotovosti. Když v několika sekundách musíte pořídit zajímavý záběr, a ještě pokud možno technicky dokonalý, měl byste mít všech 5P pohromadě. Byla to pro mne úžasná zkušenost, která mne dost zásadně pro moji profesi zformovala.

Proč jste nakonec zakotvila u portrétů?

Nevím, to asi přišlo s věkem, je to vývoj jako vše ostatní. Najednou mne přestalo bavit pořád někde běhat, chtěla jsem více klidu a možná i více tvořit, zobrazovat skrze to, co vidím, svoji duši, jak se říká. Našla jsem ten způsob v portrétování, v jiném vnímání světla. Jistě, světlo je důležité pro každou fotografii, skutečný význam slova fotografie je ostatně „malba světlem“, dříve jsem ho ale vnímala nějak jinak, možná povrchněji. Portrétování je přeci jen obor, kdy máte na vznik fotografie více času, můžete se světlu a jeho hledání věnovat podstatně více než u reportáže.

Po revoluci jste nějakou dobu žila v USA, živila jste se tam jako fotografka?

Vůbec ne. Živila jsem se tam mytím nádobí a uklízením domácností jako každý, kdo si chtěl přivydělat a neměl pracovní povolení. Do USA jsem vycestovala se svou výstavou fotografií z převratu v roce 1989, která byla nejdříve v Praze, a díky různým okolnostem jsem si tam pobyt prodloužila na necelý rok. Chtěla jsem Ameriku poznat víc, něco procestovat a také něco nafotografovat. Byla to fantastická doba, nejen kvůli Angličtině, kterou jsem si tam hezky procvičila, ale i kvůli fotkám, které jsem tam pořizovala s velkým nadšením a tak, jak se to líbilo mně. Uchvátili mne černoši, pořádala jsem za nimi výpravy do čtvrtí, kde žili, a fotila je ostošest.

Jak jste se dostala k fotografování slavných tváří?

Úplnou náhodou, nikdy to moje touha nebyla, chtěla jsem být dokumentaristkou. Když jsem ale nastoupila do zmíněného deníku Metropolitan, po čase jsem „vyfasovala“ pozici fotografa společenských rubrik. To byl tehdy úplně nový fenomén, do té doby prakticky u nás neznámý, zavedla ho tenkrát v našem deníku jistá dáma jménem Halina Pawlowská. Nikdo z kolegů to nechtěl dělat a volba tedy padla na mne, nejmladšího člena fotografického oddělení a jedinou ženu. Byla jsem zprvu dost zoufalá, vůbec mne nebavilo fotit různé vernisáže a společenské akce, a navíc používání blesku byla tehdy v našich očích úplná zvrhlost. Bez blesku to ale nešlo. Postupem času jsem se ale v prostředí právě vznikajícího českého šoubyznysu etablovala, navázala blízké vztahy se zpěváky, herci a dalšími osobnostmi, a tak jsem se stala jejich fotografkou. Byla jsem u jejich svateb, u toho, jak vyrůstaly jejich děti, navštěvovala jsem je a fotila v jejich domácím prostředí, prostě jsem si získala jakousi důvěru, která je tam asi dodnes. Myslím, že tohle je neopakovatelné, doba se změnila a nová fotografická generace už tuhle příležitost nejspíš mít nebude. Kvůli bulváru si známé osobnosti začaly soukromí přísně střežit, už do něj těžko pustí někoho nového. Navíc pracuji pětadvacet let pro společenská i lifestylová média, která jsou postavená především na známých osobnostech.

Co je zapotřebí k tomu fotografovat slavné? Známosti? Touha? Nebo určité povahové rysy?

Jak říkám, moje touha to nikdy nebyla, spíš náhoda, hra osudu, takže vlastně nevím. Fotím moc ráda kohokoliv, portrétovat známé lidi dělá spíš dobře vašemu egu, stanete se postupně taky tak trochu součástí jejich světa. Že by to ale obecně vypovídalo o extra fotografických kvalitách si vůbec nemyslím. Když si třeba vezmete takového Terryho Richardsona, světoznámého fotografa celebrit, jeho tvorba mi přijde občas legrační. Často působí amatérsky, fotí i foťáčkem s nasazeným bleskem, takže napálí své objekty, jak se říká, „napřímo“, nic moc práce se světlem… Ale jeho styl a zejména jeho osobnost očividně přitahuje slavné lidi, je tady něco důležitějšího, proč se k němu vrací, než jen technická dokonalost. To nejdůležitější se odehrává pod povrchem, nevidíte to, nesdělíte to. Zní to jako klišé, ale je to tak. Je úžasné dělat svou práci s co největší láskou bez ohledu na výsledek, případný „úspěch“ se dostaví pak sám. Co je ale úspěch je také velmi relativní. A pokud máte coby fotograf během své kariéry zabrousit i do světa hvězdného prachu, prostě se tak dříve nebo později stane. A když ne, tak tam být nemáte.

Kteří ze světových fotografů jsou vám blízcí?

Odjakživa mám ráda Annie Leibowitz, její hollywoodské kompozice jsou úchvatné. I ona byla původně dokumentaristkou, před pětadvaceti lety jsme se potkávaly na tiskovkách UNPROFOR v tehdy válkou sužovaném a od světa odříznutém bosenském Sarajevu. Helmut Newton je klasik, legenda, na kterou se vždy ráda podívám, ale absolutně nejbližší je mi Peter Linbergh. Možná pro jeho vnímání denního světla.

Co vás na portrétování baví nejvíc?

Takový ten moment napojení, je to vlastně nepřenosné. Poznám to podle toho, že přestávám dýchat a mám po těle mrazení. V tu chvíli se mezi mnou a mým objektem odehrává něco zázračného a já cítím, že nemůžou vzniknout nezajímavé fotky.

Napojíte se vždycky?

Většinou ano, těžší je to ale v případech velkých produkcí, kdy je kolem vás hodně lidí a nemám ten potřebný klid. Proto preferuji práci ve dvou, jen já a můj objekt, to je pak nádhera. Povídáme si o osobních věcech, a já jakoby mimochodem fotím, kolikrát si můj objekt ani nevšimne, že už je hotovo. Díky své průpravě z tenisových kurtů navíc fotím rychle, žádné zdržování, to je pro všechny únavné. Úhly, které chci zachytit, nacházím naštěstí poměrně rychle.

Slavní lidé mnohdy dobře znají etiketu společenského chování, učila jste se ji, abyste snadno zapadla mezi tuto společnost?

To jsem se tedy neučila, a myslím, že to ani není třeba. Okolo známých osobností panuje vůbec spousta legend a předsudků. Moje zjištění je takové, že jsou to úplně normální lidé jako my, se stejnými radostmi i bolestmi, jen si je úzkostlivěji střeží. A pravidlo, že čím víc jsi vidět, tím osamělejší ve skutečnosti jsi, platí v tomhle světě beze zbytku.

Setkávat se se slavnými lidmi není tak úplně všední a běžné, mnoho lidí trpí trémou a musejí si na toto prostředí zvyknout, jak jste to měla vy?

Pro mne bylo celkem přirozené splynout s tímhle prostředím, přišla jsem s ním do kontaktu v mých fotografických začátcích, prostě jsme se posouvali spolu, nijak dramatické to pro mne nebylo a není. Nelpím na fotografování známých tváří. Mám fotografování prostě ráda, to je celé.

Fotografujete i zahraniční osobnosti?

Během svého působení v deníkovém zpravodajství jsem měla možnost fotografovat i světové politiky, jako byli třeba Francois Mitterand, Margaret Thatcherová nebo třeba Bill Clinton. Později jsem se začala setkávat se slavnými zpěváky a kapelami, ve svých reportážních dobách jsem často fotografovala jejich pražské koncerty. Ocitla jsem se tak jednou sama se zpěvačkou Cher v jejím hotelovém apartmá, měla jsem pořídit její portréty a měla jsem na to jen pár minut. Nezapomenutelné bylo i setkání s členy kapely Kiss, když na sobě neměli masky, nebo s hercem Danny De Vitem, který pro mne kvůli zajímavé fotografii začal žonglovat s pomeranči. Tohle jsou ale spíš historky minulosti, dnes je setkání se zahraniční hvězdou jen výjimečné. Mimořádné a velmi silné bylo ale moje nedávné setkání s dalajlámou. Měla jsem možnost ho pár minut fotografovat a musím říct, že být Jeho svatosti nablízku, vydá za všechny celebrity světa.

Jak byste se připravila na fotografování anglické královny? Nebo už jste ji někdy fotografovala?

Fotografovala jsem jen její někdejší snachu Lady Dianu, když navštívila v Londýně tenisový Wimbledon. To byly ale spíše reportážní fotografie. Asi bych ji fotila úplně stejně jako třeba Lucii Bílou, záleželo by na okolnostech a na tom, kolik bych měla času. Něco extra pro tuhle příležitost ale v rukávu připraveného nemám, fotím všechny se stejným nasazením a svým stylem, který je i mým rukopisem. A rozhodně bych si s ní udělala selfie pro mou maminku, která miluje historie královských rodů.

Děkuji Lence za rozhovor (Soňa Lechnerová, www.fotoaparat.cz, 27. 3. 2017)

Vernisáž výstavy Od rozštěpu k úsměvu 21. 11. 2017. (Foto: Archiv školy)