SUPS logo SUPŠ Bechyně

vlajka CZ vlajka CZ vlajka CZ

NOVINKY


TŘÍDNÍ SCHŮZKY 27. 4. 2019

  • Sobota 27. 4. 2019, 9.00 - 12.00
    Více ZDE

SBÍRKA PRO ROLNIČKU

  • Bechyně 8. 4. 2019
    Vybráno krásných 9.051,- Kč

135. VÝROČÍ ZALOŽENÍ ŠKOLY


LETNÍ KURZY PRO VEŘEJNOST 2019


OBOR TECHNOLOGIE SILIKÁTŮ NA NAŠÍ ŠKOLE

  • Více ZDE
  • Soubory PDF Přihláška ke studiu
  • Přihlášky ke studiu ve školním roce 2019/2020 přijímáme do 31. 8. 2019
  • Rozpis konzultací ve školním roce 2018/2019 ZDE
  • Více ZDE
  • Přijatí ZDE

ZVEME NA VÝSTAVY 

  • Blanka Bohdanová - herečka, malířka, výtvarnice
    Galerie Galvína Bechyně, 6. 4. - 31. 5. 2019
  • Výstava Střepy a střípky
    Městské muzeum Bechyně 7. 3.- 16. 6. 2019
  • Miroslav Oliva a Dana Malá
    Muzeum berounské keramiky 7. 3. - 28. 4. 2019


AKCE VE ŠKOLNÍM ROCE 2018/19


PŘIPRAVUJEME


PRÁVĚ PROBÍHÁ

  • DOPORUČUJEME:
    Aktuální výtvarné a kulturní akce

    Více ZDE

DOPLŇKOVÁ ČINNOST ŠKOLY


NAŠI PARTNEŘI

e na adresu LAUFEN CZ s.r.o. 
Podrobnosti ZDE

www.jika.cz  www.laufen.com/cz

LAUFEN

LASSELSBERGER s. r. o.
Podrobnosti ZDE

NAŠI PARTNEŘI
O firmě: www.rako.cz


 

AKCE VE ŠKOLNÍM ROCE 2016/2017

ÚĆAST ŠKOLY V LITERÁRNÍ SOUTĚŽI PAMÁTNÍK TEREZÍN 2017

Opět jsme se zapojili do literární soutěže Památník Terezín. Přinášíme dvě práce, které v rámci soutěže vznikly.

VČERA, DNES I ZÍTRA

Když v mír tvé oči zaplanou, nevěřím jim, jistě klamou. Chtějí mi ukázat bezpečí, které však změníš v davové šílenství. Použiješ mě, jako ovečku, jíž daroval jsi pít, ostatní půjdou za smečkou ve stopách tvých. Však vody je málo a spotřeby moc. V životech lidských spočívá tvá moc?

Na hrbu krev a v mysli vztek, to všechno že tě neposlech? Tobě těžké je vzdorovat, když druhými chceš manipulovat. Ti, jež nepomůžou tvému dílu, na ně pak svedeš všechnu vinu a vyženeš je do šedého splínu?

To říkáš si člověk, ne-spíš zrůda! Mám z tebe nechuť a vztek, včera, dnes i zítra. Rodině mé namlouváš blaho, přátelům mým slibuješ mír. I mně nabízíš své dlaně, ani okem však nepohlédnu na ně. Má mysl nebude v okovech. Nejprv bys ukázal slunný den, pak ale přijde bouře jen, v níž pomalu utápíš všechny kolem.

Prosit mě můžeš horem dolem, chléb nabízet. Čekáš, až dostanu žízeň a obrátím se ve tvou přízeň? Ach, jak chybná je tvá snaha, dopřát iluzi blaha. Tebou dál nenechám se zmást, život můj nebudeš krást.

Pravíš, že špatná je má cesta, podlehnout tobě byla bych zcela šťastná. Já však raději budu prachem, než jedním z vás. Davem fanatickým vrahem.

Tak usedám až dole pod všechnou tou hanbou lidstva. Hanbím se – ne však vlastním studem, ale zkázou lidstva. Už nenabízíš přízeň svou, už pouze hlínu mám nad hlavou.

Marie Dvořáková 17 let, literární soutěž - II. kategorie
vedoucí pedagog - Soňa Houdková, konzultant - Ludmila Krůčková

DOPIS

Drahá Evo,

chybíš mi. Chybí mi tvá utěšující náruč, tvé vždy pomáhající rady. Právě teď bych tě potřeboval nejvíc, ale jsi tak daleko… Chtěl bych za tebou přijet, znovu vidět tvou tvář i tvář našeho syna. Psala jsi, že má oči po tobě a nos po mě. Musí být nádherný. Tak rád bych za tebou přijel, ale mé pracovní povinnosti mi to nedovolí.

A právě má práce mi dělá tolik starostí. Jak jistě víš, nedávno mě můj velitel převelel do stanoviště v Terezíně, jelikož čtvrtina zdejšího personálu byla poslána na frontu. Strávil jsem zde již několik měsíců… A mám obavy. Uvnitř mě začala hlodat nejistota a pochybnosti. Neber si to špatně, stále věřím v našeho Vůdce a už vůbec jsem se nezačal přiklánět na stranu těch, kteří se snaží náš národ zničit. Lidé, co jsou zde, se museli však prohřešit něčím příšerným, jelikož se tu dějí kruté věci. Když jsem před třemi měsíci nastupoval, přišlo mi to jako každý jiný tábor. Nechovali se tu k nikomu v rukavičkách, stejně jako já. Věřil jsem, že to nejsou lidé, a to mi umožnilo dělat to, co jsem dělal. Kopat do nich, křičet na ně a čas od času někomu ani nedat najíst. Jenže poté jsem to vše viděl… A mohu ti říci, že pracovní tábor, ve kterém jsem byl předtím, byl oproti tomuto celkem hezké místo. Jsou zde tisíce hladových lidí, podvyživených, mohl bych jim spočítat každou kost v těle, kdybych chtěl. Jsou zde nemocní, kteří své nemoci šíří dál, jelikož jsou natěsnáni v malých pokojích, bez kousku prostoru navíc. V těchto pokojích to neuvěřitelně zapáchá lidskými výkaly i močí. A jsou tu i děti, ach Evo, děti! Pokaždé, když mám obchůzku a vidím ty propadlé oči a tváře dětí, které prosí o kousek jídla, vzpomenu si na našeho syna. Co mohly udělat, čím se mohly provinit, že skončily tady? Nevím, jak dlouho to zde ještě vydržím. Nechci ohrozit mou rodinu tím, že odejdu. Možná by mě ani nenechali, po tom, co jsem tu viděl, co tu dnes a denně zažívám. Dějí se tu příšerná zvěrstva, která nemají obdoby. Ztrácím se, ztrácím se sám sobě. Vím, že to co se tu děje není správné, vím, že bych to měl nějak zastavit. Nebo se alespoň pokusit pomoct… Ale jak? Přiznávám, že mám strach. Bojím se, že když se těm lidem pokusím pomoct, tak skončím jako oni, nebo hůř, že tak skončíte i vy. Cítím, že bych měl něco dělat, že je to má křesťanská povinnost, ale nevím jak. Co zmůžu já sám oproti celé Říši, oproti našemu Vůdci? A ještě s něčím se ti musím svěřit… Jsem slaboch. Nikdy jsem si to o sobě nemyslel, ale zdá se, že je to pravda. Nejen že těm ubohým lidem nedokážu pomoct, já bych od nich i nejraději utekl. Každým dnem cítím, jak ze mě vysávají život, přestože jim samotným ho moc nezbývá. Jsem tak zlý a sobecký člověk, oproti nim se mám královsky! Kdybys to tady viděla… Přestože žijí v bídě, mají hlad, trpí různými nemoci, a přesto všechno se mi zdá, že jsou lepšími lidmi, než jsem kdy byl já, nebo kterýkoliv jiný dozorce zde. Pomáhají si, dělí se i o poslední kousíček chleba co dostanou i o tu malou sklenici vody.

Nepovažuj to však za projev neposlušnosti vůči Říši. Stále věřím v ideály, ve které věří i náš Vůdce. Stále pevně věřím v nás - v tebe, v našeho syna, naši rodinu. Věřím, že se k tobě jednou vrátím, že tě znovu sevřu v náruči, stejně tak našeho syna. Vrátím se domů, Evo, slibuji.

Tvůj milující manžel,Walter

Studentka 1. ročníku