SUPŠ Bechyně

V úterý 29. 11. 2016 proběhlo setkání našich studentů se světoznámým slovenským fotografem Tono Stanem. Tato akce byla určena studentům 3. a 4. ročníků multimediálního a grafického oboru. Od 10:40 se v učebně č. 74 konala přednáška a beseda pro studenty, na kterou jsme rovněž pozvali veřejnost. Poděkování za zprostředkování této akce patří Mgr. Štěpánce Janouškové.

Tono Stano - mistr světla a stínu - na SUPŠ Bechyně

V úterý 29. 11. 2016 jsme v naší škole hostili vzácnou návštěvu, světoznámého předního fotografa aktů a figurální fotografie, slovenského fotografa Tona Stana. Tono Stano svým výtvarným pojetím výrazně ovlivnil českou i slovenskou fotografii, patří do takzvané slovenské nové vlny, která v polovině 80. let nabourala zaběhnutá klišé ve fotografii. Jeho nejznámějším aktem je snímek Smysl z roku 1992. Své jméno spojil na dlouhá léta rovněž s karlovarským filmovým festivalem a s portréty známých osobností z MFF Karlovy Vary. Jeho dílo je rovněž k vidění v  galeriích po celém světě.

Pana Stana uvítali studenti především 3. a 4. ročníku grafického designu a multimediální tvorby SUPŠ Bechyně v přeplněném přednáškovém sále. Dveře byly rovněž otevřené veřejnosti.
Naše studenty pan fotograf zaujal svým osobitým, nenuceným projevem, kterým přirozeně komentoval své fotografie, okolnosti vzniku atd. V závěru besedy též inspiroval velmi silnými myšlenkami nejen studentské publikum, ale i učitele a veřejnost. Doufejme, že studenty podnítil k větší pracovitosti a k hodnotné výtvarné tvorbě. Přejme si více takových osobností na naší škole!

(Štěpánka Janošková; Odkaz na webové stránky Tona Stana: www.tonostano.com)

Přednáškas Tona Stana pro naše studenty 29. 11. 2016. (Foto: Monika Brkalová)

Tono Stano se narodil na Slovensku. V roce 1986 dostudoval v Praze na FAMU a od téhož roku se živí jako nezávislý umělecký fotograf. Jeho jméno patří mezi ty nejlepší světové značky aktů a figurální fotografie. Svým výtvarným pojetím výrazně ovlivnil českou i slovenskou fotografii, patří do takzvané slovenské nové vlny, která v polovině 80. let nabourala zaběhnutá klišé ve fotografii. Jeho nejznámějším aktem je snímek Smysl z roku 1992. Své jméno spojil na dlouhá léta rovněž s karlovarským filmovým festivalem a s portréty známých osobností z MFF Karlovy Vary. Jeho dílo je k vidění v  galeriích po celém světě. 

„Vždy mě zajímalo tajemství, které na fotografii zůstává i poté, co je vše fyzicky odhaleno“. (Tono Stano)

(Více na: www.tonostano.com)

TONO STANO: NECHME TĚLO VYPRÁVĚT

Tono Stano studoval na střední uměleckoprůmyslové škole v Bratislavě. Původně se tam přihlásil na grafiku, ale tento obor byl naprosto přeplněný. A tak byl Tono Stano nucen zvolit si cosi jiné. Rozhodl se pro užitou fotografii. "Bylo to i zásluhou Miloty Havránkové, která dokázala tento obor opravdu poutavě prezentovat," hodnotí. "Ona pro mne jako pedagog hodně znamenala - strávili jsme spolu dva roky, dokud ji nevyštvali ze školy. Byla vlastně v mém životě jediným skutečným učitelem. Pak už pro mne učitelé ztratili smysl. Byl jsem už tak rozeběhnutý, že jsem mohl pracovat sám." Už v průběhu střední školy se Tono Stano rozhodl, že chce pracovat jako fotograf na volné noze. To se však v té době dalo realizovat jen dvěma způsoby: "odkroutit" si někde deset let praxe nebo vystudovat FAMU. "Řekl jsem si, že raději budu čtyři roky studovat, než deset let pracovat v nějakém státním podniku."

Nakonec se ty čtyři roky protáhly. Na první pokus se Tono Stano na FAMU nedostal a tak strávil jeden rok v ateliérech na Kolibě. I samotné studium trvalo trochu déle... "Diplom jsem dostal snad až za šest let," říká. "Měl jsem rozdělané nějaké věci a věděl jsem, že po škole vstoupím do zcela jiného života, zcela jiného tempa, takže bych je už nikdy nedokončil..."

Pražská FAMU s profesorem Jánem Šmokem jako dominantní osobností, byla však o něčem jiném než střední škola... "Na umělecké vysoké škole musí člověk sám vědět, co chce dělat, a ten učitel mu v tom nemůže nějak výrazně pomoci. Mne lákala práce s tělem a čím dál tím víc i akty, vyjádření se touto formou." Protože na AMU se tehdy preferovalo trochu jiné pojetí, vznikla paradoxní situace: "Namísto toho, aby mi na škole někdo v mé práci pomáhal, pedagogové spíš zkoušeli, jestli to skutečně myslím vážně. Šmok mé fotky nazýval dokumentacemi divadelních výjevů. Je možné dokonce říci, že mi házeli klacky pod nohy. Ale to je v pořádku. Ono je to dokonce pro umělecký růst podle mne lepší, než kdyby byl člověk na škole hýčkaný."

S odstupem let lze říci, že pedagogové na škole nevědeli, zda je Stanova tvorba jakousi studentskou recesí, která pomine, nebo jestli jde o něco nového, ale životaschopného. Spor byl rozhodnutý, když se k tomuto uměleckému programu přihlásili i další mladí fotografové: Švolík, Župník, Varga, Stanko... Mimochodem, také Slováci, kteří zůstali po škole v Praze a vytvořili jakousi volnou skupinu spřízněnou umělecky, ale ne organizačně. Podle dat narození těchto fotografů se skupina zvykne nazývat Generace 60. Tím, co začal Tono Stano, se začali zabývat kritici, teoretici...

Slovenskému fotografovi se však mezitím splnil sen: byl na volné noze. V začátcích mu velmi pomohlo, že od něj větší sérii fotografií koupilo Uměleckoprůmyslové muzeum, něco si objednala i Moravská galerie v Brně... Měl tedy nezanedbatelný příjem i z volné tvorby. No a samozřejmě, fotografoval i komerční věci - módu, reklamy... "Musím ale říci, že jsem nikdy nic nefotil jenom kvůli honoráři," říká: "Vždy jsem dělal jen to, co mne nějakým způsobem zaujalo." [...]

O samotné volné tvorbě se s Tonem Stanem nemluví lehce, protože - jak se sám vyjádřil na počátku našeho rozhovoru na toto téma - teoretizování kolem svých fotografií přímo nesnáší. Nemá rád ani diskuse o technice - právě proto se i málo setkává s jinými fotografy a raději komunikuje s umělci odlišných profesí, se kterými nemusí hovořit o technice a může se věnovat výrazu. I tak jsem však z něj několik slov "vypáčil". Tono Stano je především zastáncem čisté fotografie - do svých snímků zásadně nedokresluje, nesmývá emulzi, nedělá počítačové zásahy. "Vyzkoušel jsem si to na škole, ale zjistil jsem, že to prostě pro svůj výraz nepotřebuji. V čisté fotografii vidím pro sebe dostatečné perspektivy. Myslím si, že každý umělec by měl být čímsi limitovaný." Tvorba Tona Stana se vyvíjí v několika souběžných sériích. Například známou sérii negativně-pozitivních portrétů doplňuje snad už dvacet let. Společným jmenovatelem Stanovy tvorby je lidské tělo. Nemohl jsem se nezeptat proč... "Protože lidské tělo mne naplňuje nesmírnou energií. Vidím, že stále je ještě mnoho poloh, ve kterých nebylo lidské tělo z různých důvodů nikdy zachycené. A mám pocit, že je ma mně, abych se to pokusil udělat, abych nechal tělo promluvit. Jednoduše, výraz těla mne zajímá. Zvlášť výraz ženského těla. Přistihl jsem se při tom, že s muži jsem kromě pár portrétů vlastně nic nanafotil. Akty už vůbec žádné... Mám pocit, že žena je tak nějak blíže bohu a že ona v sobě obsahuje jakýmsi způsobem i muže. A tak jsem v rámci stylizace a znakovosti svých fotografií muže vypustil. Ale příliš se netrápím otázkou proč. Nechávám to na své intuici." Tono Stano se vyjadřuje raději fotografiemi, než teoretickými rozbory. A je to tak dobře...

(zdroj: http://www.czsk.net/svet/clanky/osobnosti/stano.html)

TONO STANO: NA FOTOGRAFII MĚ VŽDY ZAJÍMALO TAJEMSTVÍ

[...] Veřejnost vás má spojeného hlavně s černobílou fotografií. Jaký je vlastně mezi ní a barevnou fotografií z vašeho pohledu rozdíl?
Je to hlavně o schopnosti dokázat se v dnešní záplavě možností omezit. Černobílá fotografie je vyloženě demonstrace vymezenosti, že zůstanete v černobílé škále. Jenže já jsem v poslední době objevil obrovský potenciál právě v barvě. Mnoho věcí stačí udělat barevně, aby měly správnou vizuální sdělnost. A tohle je můj přechod k nové výtvarné formě.

Připravujete si detailně kompozici budoucího snímku?
Koncept před focením je samozřejmý. Ovšem u barvy tohle ještě nemám dokonale nastudováno, právě na tom pracuji. Vždycky si předem představím sféru, ve které bych asi s barvou pracoval, a v ní se pohybuji. Dál už postupuji formou jakéhosi dokumentu.

Stává se, že je pak při realizaci vše jinak?
Samozřejmě. Proto je dobré mít předem daný koncept, aby člověk byl připraven i na improvizaci. Ta vám často přinese věci, které nevymyslíte. Díky jedinečnosti setkání připraveného a nepřipraveného tak vzniká nová a překvapivá realita.

Je důležité, jak se model u focení chová?
Jistě, protože model je vlastně nejdůležitější. Mě osobně vždy zajímalo tajemství, které na fotografii zůstává i poté, co je vše fyzicky odhaleno. Ale dílo začíná být zajímavé, až když si je divák vezme za své a vytváří si k němu svůj vlastní příběh. Pak už to začíná být víc jeho obraz než můj. Někdy se stane, že si lidé o věci myslí to co já, jindy zase vůbec ne. Věci mají mít více vrstev a já je chci nechat takto otevřené.

Upravujete následně své práce?
Ne, skoro vůbec do nich nevstupuji. Tak, jak je zvolené téma barevné v reálu, tak by mělo být i na výsledném obraze. Jedinou výjimku na mé pražské výstavě tvoří původně černobílá fotografie Smysl. Ta je dokolorovaná a je to vlastně hříčka počítače.

(zdroj: https://www.novinky.cz/kultura/300026-tono-stano-na-fotografii-me-vzdy-zajimalo-tajemstvi.html )