AKCE VE ŠKOLNÍM ROCE 2016/2017

LITERÁRNÍ SOUTĚŽ K 115 VÝROČÍ NAROZENÍ JAROSLAVA SEIFERTA

U příležitosti 115. výročí narození Jaroslava Seiferta, nositele Nobelovy ceny za literaturu, vyhlásil Odbor školství - městská část Prahy 3 celostátní literární soutěž Seifertův Žižkov. Do této soutěže jsme se s děvčaty z literárního kroužku také zapojily. Konkrétně jsme poslaly tři příspěvky, které zde prezentujeme. Na stránkách www.seifertuvzizkov.cz je také možné těmto příspěvkům dát své hlasy a podpořit literární činnost našich spolužaček.

Soňa Houdková, vychovatelka

Pavlína Vozková
ZA VŠECHNO MŮŽE OBÁLKA

Za svitu slunce a rudých červánků
dýcháme mělce, chystáme přeháňku?
Bouřka se blíží, stejně tak válka
co když ti, můj milý, přijde obálka?

Obálka se vzkazem, že máš jít s nimi
opustíš mne a mou lásku, můj milý?
O pár dní později, loučil ses se mnou
políbils mne, už pro tebe si jdou.

Po měsících samoty přišla mi zpráva
že prý jsi zemřel, obrovská ztráta.
Tvůj konec byl brzký, stejně tak můj,
umírám. Zachraň mne.
Prosím tě, stůj!


Marie Dvořáková
VE SVĚTLE VZPOMÍNEK

Ve světle pouličních lamp, v tom městě nadějí, budu ti šeptat potají báseň, již ostatní neznají.
Když zřím tvé oči, jako bych u nohou měl celý svět. Nechci být omámen krásou jiných žen, stačí mi krása tvá, ach půvabná česká krásko.
Rád toulám se sám v ulicích tvých hustých vlasů. Kde strávil jsem tehdy velikou spoustu času. Nemohu uniknout rozkoši, jež srší z pouliční tmy, nemohu uniknout pokušení, jež nabízeno je mi.
Tvůj úsměv rozesmál lidí moc, někdy i rozplakal. Za oponou skrývá se noc, jež plno hvězd ukázala nám. Když ke spánku ulehám, myslím jen na dívku, které zanechal jsem stovky polibků.
Tvá ňadra dlouho mi byla zahalena, když ale zřel jsem jejích krás, byl jsem zamilován. Jako bych uviděl veliký most, po němž se procházím rád a po němž prochází se tisíce lidí. Mnozí však zdáli neuvidí, jak moc jsem tě miloval. Mohou jen listovat mezi řádky a pročítat veršů pár, které jen tobě jsem věnoval.
To tělo, jež jsem objímal, ta krása, do níž jsem pronikal. Ach, netřeba říci více slov, já vydal jsem se na nesnadný lov. Přecudná byla milá má, když objevil jsem jejich krás. Cudnosti byla zbavena a na oknech už vidět první mráz.
Když viděl jsem tvé bílé šaty a ty tančila ve vločkách, okouzlen byl jsem ladným krokem a vím, že tobě lásko, nedokázal bych dáti sbohem.
Dočkat nemohl jsem se více, až červencem rozkvetlé budou tvé líce. Život svůj zasvětil jsem tobě, ať už v jakékoliv době. Kde narodil jsem se, tam také dožiji a tyto řádky pouze a jen tobě věnuji.
Ach, Praho!


Studentka 1. ročníku
VÝKŘIK

Hluk, střelba, bahno a krev,
Tohle je způsob jak vyjádřit čest?
Zdá se, že národ zhroutí se,
Ale hrdá krev stále v jeho žilách koluje.

Rány se obvážou rouchem padlých andělů,
Naděje žije, nenecháme ji napospas uchvatitelům!
Vezměte syny, jde se do boje!
To dítě v náručích, už matičko, není jen tvoje.

Prodlužující se stín, nade mnou vztyčí se,
Můj milý živote, s hořkostí loučím se.
Prý že mě potřebuje, pro slávu a čest,
Už dlouho se šířila ta špatná zvěst.

Opouštím rodinu, opouštím přátele,
Již nepatřím sobě, musím určit vítěze.
Nebo snad poražen budu, neutnu hlavu příšeře?
Nebudu první, pořád budu jen jeden z tisíce.

V zákopech uvězněn, z každé strany je cítit smrt,
Ta, která rozkazuje všem živým bolest nést,
Sama bez bolesti, do tváře se nám směje krutá Smrt,
A z jejích spárů nám nepomůže ani ta nejchytřejší lest.

Dýchá se mi těžce, hlavou zní mi poplašný křik,
Smrt plíží se po špičkách, bude to jen mžik,
Vím, co znamená tento zvuk, ještě se můžu zachránit,
Stačí si masku nasadit…

Nestihl to, byl jeden z mnoha,
Nepomohl mu výkřik varovný.
Teď bude se zpovídat u samotného Boha,
Jestli byl dost pokorný.

Co zabilo dítě mé, matička se ptá?
Proč musím zakopávat ho do hlín?
Její smutné oči se ptají, zemřel jako hrdina?
Odpověď zní; byl to plyn.