SUPŠ Bechyně

V úterý 21. 3. 2017 se konala exkurze žáků čtvrtých ročníků do Veletržního paláce v Praze. Žáci absolvovali dvě komentované prohlídky, které se týkaly moderního umění. Poděkování za zorganizování exkurze patří Mgr. Miroslavě Bočanové.

Stalo se již pěknou tradicí, že se studenti předmětu seminář o moderním umění vypravují do Veletržního paláce, aby si zde při poutavě komentovaných prohlídkách upevnili své poznatky ze školních lavic. V březnu 2017 jsme si vybrali dvě aktuálně probíraná témata: v první prohlídce na téma  Avantgardní směry 1. poloviny 20. století jsme si rozšířili obzory o české představitele směrů,  jako byly  orfismus, expresionismus , kubismus nebo surrealismus… Pro nás méně pochopitelným tématem byly potom směry druhé komentované prohlídky, např. informel, akční a konceptuální umění, neokonstruktivismus, nebo land a body art.  Jsou to většinou nefigurativní tendence v umění, a tak nám kurátor na konkrétních příkladech pomohl, abychom jejich principy lépe chápali.

Dne 21. 3. 2017 jsme navštívili pražský Veletržní palác. Hned při vstupu jsme mohli zahlédnout ohromující instalaci Magdaleny Jetelové s názvem Dotek doby, která mě velice ohromila svou monumentalitou a konceptem. Magdalena Jetelová vypráví ve Veletržním paláci o křehkosti světa. Poprvé za dobu, kdy Veletržní palác patří umění, zaplnilo jediné dílo celou jeho Malou dvoranu. Česká umělkyně Magdalena Jetelová ji proměnila v kaskádovitá rýžová políčka zaplněná kapalinou, která může být vodou i ropou a jíž protínají barevné laserové paprsky. Celou situaci, pojmenovanou Dotek doby, odrážejí dvě vibrující zrcadlové stěny. Výstava, kterou doplňují autorčiny sochy, kresby a světelné obrazy, začala vernisáží 16. března 2017. Je to prostor, který je bičovaný laserem, je uzavřený, je vlastně trochu nebezpečný. Instalace se skládá z obrazu, který je roztřesený, celý obraz této stavby se tak stává nejistým. Myslím, že to je silná výpověď evropské řeči," řekla autorka. Přeneseně by podle ní mělo chvění instalace vyjadřovat pocit, že se lidem všechno "hýbe pod nohama", že si uvědomujeme, že se všechno v digitálním světě, v současnosti, mění. Dále nás čekaly dvě komentované prohlídky moderního umění, které se mi velice  líbily, jen jsem  očekávala  podrobněji rozebraný děj obrazů.

Ale co mě nejvíce ohromilo, byla instalace 70ti metrového člunu od umělce jménem Aj Wej-Wej. Velice mě zaujal jeho názor na uprchlickou krizi a to, že při současném přístupu k uprchlíkům ztrácíme své základní hodnoty: Aj Wej-wej pluje palácem. Národní galerie umí své projekty „ prodat“.

Monumentální černý člun obsazený 258 fiurami bez tváří zavěsil Číňan, jenž sám zažil politické příkoří, do haly, již před časem opustila Muchova Slovanská epopej. Jeho Zákon cesty lemují stěny polepené políčky filmových záběrů nejrůznějších uprchlických osudů a na zemi pak symbolická torza plavců s kruhem. „Je to má cesta k tomu, jak pochopit život uprchlíků na celém světě. Čím víc se snažím, tím větší mám pocit, že toho vím míň," svěřil se umělec, který svým pojetím ukazuje migranty očima západní civilizace - jako hmotu bez identity a životního příběhu. S jeho pocity koresponduje i citát z Havlových Dopisů Olze umístěný na zemi: „Tragédie dnešního člověka není v tom, že toho ví méně a méně o smyslu vlastního života, ale v tom, že mu to stále méně vadí." Aj Wej-wejův projekt završuje jeho tříletou práci tematizující globální uprchlickou krizi a její následky a navazující na instalace v Aténách, Berlíně, Vídni či New Yorku. Je také jeho zatím největším uměleckým dílem a v paláci ji provází i umělcova starší díla: Hadí strop, Prádelna a jiná.

Mgr. Drahomíra Bočanová, Barbora Mouchová, studentka 4.M

Exkurze čtvrtých ročníků do Veletžního paláce 21. 3. 2017.
(Foto: Barbora Mouchová, studentka 4.M, Arleta Jánská, studentka 4.D)

JETELOVÁ DÁVÁ LEKCI Z POKORY

Magdaléna Jetelová se proslavila svými masívními dřevěnými židlemi a stoly, které vytvřela od 80. let 20. století a umisťovala do veřejného prostoru jak v interiéru, tak v krajině. Známé jsou také její "kresby světlem", kdy za použití laserů vznikají díla ještě mnohem větší, jako například cyklus Atlantic Wall (1994). Zde autorka promítala úryvky z textů filozofa Paula Virilia na bunkry atlantického opevnění. V jiných projektech bývají světelnými liniemi propojovány celé kontinenty, jindy umělecká akce probíhá ve dvou místech na opačných stranách světa.

Autorka měla možnost už během studia na pražské Akademii výtvarných umění a krátce po něm vycestovat do zahraničí na stáže do Milána či Mnichova. Totalitní Československo opustila definitivně v roce 1985. Jejím druhým domovem se stalo Německo, v letech 1990 až 2004 působila coby profesorka Akademie v Düsseldorfu, později také v Mnichově či Berlíně. Nyní žije střídavě v Düsseldorfu, Mnichově a v Praze. Coby autorka pocházející z východního bloku se neubránila interpretaci svých děl jako výpovědi o životě v totalitním režimu, její poselství však přesahuje rozměry jednoho historicky vymezeného období.

Motiv propojování vzdáleného, prolínání forem a monumentální pojetí artefaktu jsou pro Magdalénu Jetelovou typické. V projektu Domestikace pyramid (1992) nechala nakloněnou stěnu pyramidy prolnout prostorem zdobného historizujícího sálu vídeňského Uměleckoprůmyslového muzea. Stejně jako v případě dnešní instalace ve Veletržním paláci šlo o umělecký experiment, který relativizuje tradiční pojetí výstavního prostoru. Do veřejné instituce vstupuje umělkyně jako do svého ateliéru, přichází s jasně promyšlenou, radikální vizí, kterou bez kompromisů zhmotňuje, aby vyprovokovala dialog jak samotných forem v prostoru, tak mezi diváky, kteří se v něm nacházejí.

Dotek doby je dílo, které chce na diváka působit znepokojivě. Zvlněné černé vrstevnice vytvářejí po celé ploše Malé dvorany fiktivní krajinu, jejíž povrch tvoří stojatá voda. Zároveň má divák stále potřebu snažit se v liniích najít odkaz na konkrétní místo, objevit tvar, který mu bude povědomý. Vnímání je však neustále atakováno chvějícími se nakloněnými zrcadlovými stěnami, v nichž se stejně jako v hladině odráží celý prostor kolem, šest bílých ochozů nad námi i přilehlé prostory paláce. Navíc nad černou hladinou chvílemi probleskují modré paprsky jako vizualizace bleskového přenosu dat, zpráv nebo jako zaměřovače neviditelné zbraně. Není to dílo stejně formálně vyčištěné jako hladká stěna pyramidy ve Vídni, podobně jako dnešní doba není tak jednoznačná jako před pětadvaceti lety. Bílé horizontální zábradlí stoupají do výšky a připomínají paluby zaoceánského parníku, pod nimi neustále vibruje jako nafta černá, tekoucí krajina. Prostředí, ve kterém ztrácíte pojem o tom, co je velké a co malé, co je vevnitř a co vně.

Veletržní palác nabízí jedinečnou příležitost spatřit zároveň s dílem Magdalény Jetelové také instalaci čínského umělce Aj Wej-weje Zákon cesty, umístěnou o pár metrů vedle ve Velké dvoraně, dílo rovněž gigantických rozměrů. Naklánějící se nafukovací člun plně obsazený postavami v záchranných vestách míří svou zvednutou přídí na prosklený předěl mezi dvoranou a mezaninem, kde se výstava Magdalény Jetelové nachází. Komu patří slova, která autorka umístila na panel nejblíže dílu svého kolegy, "Síla vyprázdnění"? Výrazný humanistický, politický apel děl obou autorů je u každého formulován naprosto odlišnými prostředky. S textem pracuje Magdaléna Jetelová i v obrazech, které vznikly v loňském i letošním roce. Jsou součástí výstavy na ochozu, která doplňuje Dotek doby o fotografie starších děl i několik objektů. Obrazy Recyklace minulosti nebo Digitální dadaismus, zpracované technikou kombinující uhel, stopy ohně, červenou či modrou barvu a vepsaná hesla, působí jako vizuální básně, rady či instrukce určené mladším generacím diváků a umělců.

Mezi objekty nechybí ani jeden z mahagonových Stolů (1986). Při pohledu na jeho desku zbrázděnou hlubokými rýhami divák opět ztrácí pojem o prostoru, pozoruje struktury desky jakoby nazvětšované mikroskopem. Prostředkem k vytvoření tohoto pocitu je měřítko coby další příznačný prvek tvorby Magdalény Jetelové. Obrovský stůl či židle dávají divákovi pocítit jeho vlastní malost, rozlehlá plocha umístěná ve výstavním prostoru je naopak zmenšeninou rozlehlé krajiny. Tělo diváka se vstupem do prostoru výstavy stává součástí této autorčiny hry s vnímáním hmoty a prostoru. Umělkyně uděluje divákům lekci z pokory s přesností a přímostí, která je jí vlastní.

(Zdroj: Pavla Černochová, LN 28. 3. 2017, str. 8)