SUPŠ Bechyně

Narodil se v roce 1944, školu absolvoval v roce 1963. Po vojně složil zkoušky na AVU a začal studovat sochařinu u docenta Jiřího Bradáčka, kamenosochařské řemeslné postupy si osvojoval v dílně Josefa Špačka. Od roku 1971 soustavně spolupracoval s Jindřichem Wielgusem, který jako vyučený řezbář nechával realizovat své sochy v kameni, ale často také ve dřevě. V roce 1980 získal možnost pobývat na Akademii di belle arti v Perugii u profesora Bruna Orfeiho, což mělo pro jeho tvorbu zásadní význam a vytvořil řadu svých stěžejních děl.

Ladislav Janouch je účastníkem četných sochařských sympozií, realizoval řadu veřejných zakázek (např. socha tenisty na pražské Štvanici aj.). Jeho dílo je živé, Ladislav Janouch je aktivní i v současné době.

Ze vzpomínek Ladislava Janoucha:

"...První ročník v Bechyni měl své zvláštní kouzlo. Bylo to mnoho nových dojmů najednou. Trochu strach, trochu napětí a hlavně atmosféra, která díky studentům na škole panovala. Bydleli jsme na internátu ve vile Slávii, odděleni od starších ročníků, ubytovaných v bývalém penzionu Elektra, a od děvčat bydlících v bývalém klášteře. Celé to spojovala společná zahrada s nádherným výhledem na Lužnici, na bechyňský most a na Zářečí. Z romantického opojení jsme bývali vytrhováni staršími ročníky. Dnes by se pravděpodobně řeklo, že to byla šikana, ale my jsme to brali jako hru, do které patříme a ve které samozřejmě jako starší budeme pokračovat také. Silně ovlivněni čtvrťáky z osady Zlatý klíč, především Miky Ryvolou, založili jsme rovněž osadu. Z našeho ročníku v ní byl Karel Brom, Pepa Havlíček a já.

Nechápu, jakým způsobem se nám podařilo k této činnosti získat nejhezčí děvčata z ročníku druhého (Zdenu Bustovou, Alenu Lorencovou či Evu Bočkovou). Přiznávám, že je mi to záhadou dodnes. Pravděpodobně to bylo kouzlo oněch dvou zmíněných  mladíků. Chodili jsme do přírody v okolí Bechyně (do Židovy strouhy, ke Smutnému potoku a jinam). Naše osada neměla dlouhé trvání. Rozpadla se vyloučením Karla Broma ze školy."

Z učitelů si nejvíce váží doktora Staška:

"...Doktorova vitalita a paměť byly vždy fenomenální. Několika generacím studentů dokázal i po mnoha letech, když někoho z nich potkal, říci jeho jméno, bydliště a datum narození. Stašek prostě byl jakýsi otec všech keramiků."

(Zdroj: Zoubek Václav: Sochař Ladislav Janouch, Rabasova galerie Rakovník, 2002)

VITÁLNÍ SEDMDESÁTNÍK NEODPOČÍVÁ

To, že se bude věnovat umělecké profesi, věděl modřanský rodák a patriot Ladislav Janouch vlastně již odmala. Výtvarné umění ho podvědomě přitahovalo, a tak studium na střední keramické škole v Bechyni (1959 - 1963) bylo logickou volbou. Po vojně v roce 1967 byl na druhý pokus přijat na Akademii výtvarných umění. Po přípravce vstoupil do nové sochařské školy docenta Jiřího Bradáčka. Akademický sochař Ladislav Janouch vystavuje samostatně a od roku 1973 se účastní řady kolektivních výstav doma i v zahraničí. Stejně tak je svými pracemi zastoupen v mnoha soukromých sbírkách po celém světě. 14. června 2014 se v plné tvůrčí síle dožívá sedmdesáti let. K jeho význačnému životnímu jubileu mu gratulujeme.

Vynikající český sochař dostal nabídky letos vystavovat v Rakovníku (Rabasova galerie) - od 17. dubna do 18. května, v Praze (Galerie ABF na Václavském náměstí 31) - od 29. dubna do 30. května a na Hluboké (Galerie Knížecí dvůr) - od 13. září do 3. října. „A teď jsem domluvil s ředitelem SUPŠ v Bechyni Jiřím Novotným malou výstavu v rámci 130 let školy. Jsem rád, že se tam mohu prezentovat. Bechyňská škola, kterou jsem vystudoval, letos slaví 130 let od svého založení a já mám také výročí,“ s úsměvem říká vitální jubilant. „Přestože jsem klasický sochař, který dělá s kamenem, dřevem a bronzem, do Rakovníku jsem mimořádně připravil keramické práce. Z celého tvůrčího období jsem převedl do keramiky asi dvacet soch, které jsem tam vystavil. Obě výstavy jsou taková moje pocta bechyňské škole. Pražská výstava je zaměřená hlavně na kámen a na Hluboké představím průřez svojí tvorbou. Takže každá expozice má svůj specifický charakter.“

Co pro vás osobně bechyňské působení znamenalo?
Byla to nejúžasnější léta mého mládí. Bechyně sama o sobě je krásné městečko vysoko nad Lužnicí. Holky byly ubytované přímo v klášteře, kluci v hotelu Elektra a mezi tím byla klášterní zahrada. Setkávali jsme se v zahradním altánku a hráli na kytary a zpívali. Bylo to kouzelné období. Genius loci Bechyně na nás zapůsobil fantasticky.

Navíc na tamní vyhlášené škole studovala řada zajímavých lidí. Můžete zavzpomínat na některé spolužáky?
Mě třeba na kytaru učil Miki Ryvola, známý trampský skladatel a hudebník, který byl ve čtvrtáku, zatímco my jsme byli v prváku. Nemohu opomenout ani Karla Kryla, který byl o rok výš. S Karlem jsme záhy navázali přátelský vztah. Oba jsme rádi sportovali, přesto, že on byl poměrně malý, hrál velmi dobře basketbal a volejbal. Karel se mi svěřil, že jeho táta měl tiskárnu a tiskl pro význačného prvorepublikového nakladatele a filozofa Josefa Floriána. Shodou okolností pro tohoto nakladatele můj otec překládal polské básníky. Porozuměli jsme si, Karel mi důvěřoval a dával mi číst svoje básně. To byly texty jeho pozdějších písní. Byla to sice výtvarná škola, ale bylo zajímavé, že všichni jsme tam nějak tíhli k hudbě, poslouchali jsme Radio Luxembourg, lidově zvané Laxík. Toužil jsem založit kytarovou skupinu, takže jsem později učil mladší kluky na kytaru. Nakonec se to podařilo a dokonce v roce 1961 jsme v Pikovicích vyhráli - byla to taková první Porta, jmenovalo se to Zpívající Pikovice. Dokonce jsme vystupovali i v Modřanech. Tenkrát mi nabídl jeden člověk, jestli bychom nechtěli hrát v Semaforu, kde hledali skupinu mladých lidí. To se později podařilo spolužáku Viktoru Sodomovi. Jenže já to odmítl, protože jsem chtěl studovat sochařinu. Už od třeťáku jsem přestal hrát na kytaru a soustředil jsem se na svoji budoucí profesi. Jenže jsem se napoprvé na vysokou školu nedostal. Tenkrát to bylo běžné. Zájem byl velký a jenom dvě školy - UMPRUM a Akadenie. To nebylo jako dnes, kdy pomalu v každém krajském městě je vysoká škola, která produkuje výtvarníky.

Proč jste nakonec opustil keramiku a začal se věnovat hlavně sochařině?
Od keramiky jsem k sochařině utekl proto, že keramika má přeci jen blíž k dekoraci. No a mně více vyhovovala práce v tvrdých materiálech, jakými jsou kámen a dřevo.

Často pořádáte společné výstavy. Jak se vám spolupracuje s dalšími kumštýři?
Rád pořádám výstavy s malíři, protože pro sochaře se to velmi dobře doplňuje. Třeba s Josefem Velčovským jsme uspořádali již sedm výstav. Konvenujeme si, každý máme svoji vlastní tvorbu, vysloveně se neovlivňujeme. Ale jaksi to ladí dohromady. Totéž platí i o Aleši Knotkovi, s nímž právě vystavuji v centru Prahy. Vždycky, když se to nainstaluje, tvoří to kompaktní celek. Aleš má oblíbené pastelové barvy a zvláštní filozofii, kterou do svých obrazů ukládá. Pepa je zase poetický surrealista s erotickými náměty. A výjimečný fotograf Ivan Král zase úžasně ztvárnil Prahu a Šumavu, kterou dokáže barevně zvýraznit. Právě s ním budu mít výstavu na Hluboké. No a s Pepou Velčovským plánujeme společnou akci příští rok na Chodovské tvrzi, kdy on pro změnu bude mít 70 let.

Jaroslav Kňap (rozhovor s L. Janouchem pro noviny MČ Praha 12, květen 2014)