SUPŠ Bechyně

Ty bechyňské zvony,
to jsou krásné zvony,
to jsou zvony ze zlata.
Ty jejich srdcata
ze stříbra, ze zlata
vábějí tam děvčata.

Nevím, kolikrát jsem je slyšel, ty bechyňské zvony…

Když jsem putoval k Bechyni z Týna po břehu Lužnice, byl jsem v zajetí něžné melodie řeky, tichounce plynoucí v nepostižitelných rytmech mezi loukami a lesy, kde pod olšemi seděli mlčenliví rybáři, břehulky, ty tanečnice hladin, namáčely svá křídla do stříbra vod i modři nebeské a pod vysokými smrky sjížděly do vln užovky. Tato zrcadlivá krása vzrušovala svou barevnou hrou i proměnami nálad krajináře Otakara Lebedu, který se jí nemohl dosytit, jako by tušil, že už jen málo času mu zbývá, aby ji zachytil v jemném ladění svých pláten. Ze skalnatých strání se dívával dolů na  uplývající řeku a čekal, až ze zákrutu připlynu vory, nad nimiž stoupaly rozplývavé, modré chocholy dýmů, ztrácejíce se v dálkách. Uplynula léta, uplynuly vory, a my jsme stále dlužni tomuto Mařákovu žákovi větší díl vděčnosti, než jsme mu dali, a jež mu právem náleží. S těmito myšlenkami jsem došel až k bechyňským mlýnům, nad nimiž strmí město se starým zámkem, svítícím žlutými zdmi za sytého blankytu nebes. Chcete-li spatřit nejúchvatnější krásu Bechyně, vyberte si pro svoji návštěvu slunečný den. (…)

V zelené roklině mezi lesy leží Sudoměřice. Nevím už, byla-li to hospoda na konci vsi, kde pamětní deska připomínala na stavení, že se tu narodil K. H. Hilar, „jenž tvůrčí prací povznesl české divadlo na úroveň světovou“. Vystřídav ještě jednou lesní stín, vešel jsem do aleje lipové, odkud byl krásný pohled na měděnku bechyňského farního chrámu, jehož báň ustaluje siluetu Bechyně našemu pohledu z této strany, podobu, která víc naznačuje, než říká.

Od Příběnic šel jsem zase jindy zadumaným stínem lužnického údolí až k Dobronicům, kde osamělý kostelík nad řekou vystřídají zříceniny dobronického hradu s okrouhlou věží „hladomornou“, strmějící nad doškovými střechami nizoučkých chalup. Na levém břehu řeky zvedají se mírné vlny mohylných pahorečků a nalezené zlaté mince z časů římských císařů Tiberia a Augusta napovídají o staré obchodní cestě, vedoucí tady podle řeky. (…)

Naposledy jsem kráčel k Bechyni od Bernartic v podmračeném, pršlavém dni. (…) Na radětické návsi jsme si kreslili selské prolamované štíty a dále šli po táhlé cestě mezi poli až do samé Bechyně. Z této strany přijdete nejdřív ke kostelu hřbitovnímu; proto jsem vám radil na první návštěvu Bechyně slunečný den, a ke slunečnému dni patří přece modrá obloha se svítivou hladinou řeky.

Tato sytá modř nebes zdůraznila bechyňské panoráma i tehdy, když před ně usedl Václav Špála, aby je sevřel do své hutné, trojbarevné akvarelové zkratky. Antonína Slavíčka více zaujalo barevné ladění klášterního štítu a jeho prejzových střech a potom ještě jeden pohled od schodů na celý klášter v přitlumeném světle podmraku. Otakar Lebeda maloval celkový pohled na město, Viktor Stretti stráň se zámkem a Karel Štěch si nakreslil na motiv bechyňského panoramatu několik větších kreseb. Richarda Laudu přilákal námět stavby velikého železobetonového mostu k tvorbě celého leptového cyklu a jeden lept s tímto motivem známe i od A. J. Alexe. Všichni tito umělci byli hosté, kteří neměli k Bechyni citový vztah rodácký.

Karel Postl kreslil svou litografickou vedutu rodného města se všemi podrobnostmi, které důvěrně znal už odmalička. Ansicht der Krais Stadt Bechin in Böhmen nazval a podepsal svou práci s pýchou rodáka, jenž v, že vytváří dílo k potěše svých rostenců a přátel. Tento malíř byl profesorem první krajinářské školy na pražské akademii, kde byl jeho žákem i otec Josefa Mánesa, Antonín Mánes, který později po Postlově smrti tuto krajinářskou školu, na čas zrušenou, zase obnovil.(…) Postlovo dílo má pro počátky české krajinomalby význam celonárodní.

Na jedné pouti se zastavil v Bechyni i Josef Mánes, aby si svou citlivou kresbou poznamenal do náčrtníku renesanční věž farního chrámu, kupoli klášterní kaple i opěrné pilíře kostela františkánského. I zámecká okna a římsoví ho tehdy zaujala.

Já vzpomínal však nejvíc na Rudolfa Krajce, předčasně zemřelého, který už od dětství vídával na zdejších březích opálená dívčí těla a zjitřenou citovostí souchotináře si zalidňoval zcela po svém snové prostředí domova. Zde, v prastarých lázních, se koupávala podle pověsti už kněžna Libuše. I renesanční období hradu se rozhořívalo v jeho očích mnohými nápověďmi a horká obraznost si zabydlovala erótem i jeden ostrov této krajiny, nazvaný po adamitech. (…)

Ostrožny se nezmocníme naráz, neboť několikeré časy a osudy popsaly její zdi i skály písmem leckde už stěží čitelným.

Základy nejstaršího zdiva tkví v mýtu, jehož clonu jen malinko poodhaluje Kosmas stručnou zprávou ve své kronice, pozdější kvádry patří dvanáctému století, kdy tu bylo sídlo župy i rozsáhlejšího arcijáhenství, a teprve Čertovu zeď můžeme připsat stavbě Zlatého krále, který přirozenou fortifikaci zpevnil ještě hrazením a věžemi. Po jeho smrti uvádí biskup Tobiáš z Bechyně do nového kláštera bratry „minores et observantia“ a Jan Lucemburský povyšuje podhradí na město. Bylo později po čtyřměsíčním odporu dobyto husity, a potom na padesát let zůstal klášter pouhou zříceninou. (…)

Nejkrásnější pohled na město je jistě od řeky. Stráň rozvoněná na jaře stovkami rozkvetlých šeříků patří milencům, které už dávno neděsí hláska Kohout, bývalé obydlí katovo. Půvabu této bechyňské veduty s řekou, renesančním zámkem a klášterem na skalnaté stráni, plné zeleně a ptačího zpěvu, musíme hledat obdobu buď jen v Jindřichově Hradci nebo v Krumlově. Ve farním chrámu svatého Matěje spatříme mistrovskou práci Brandlovu, obraz svatých Tří králů, na náměstí starou hospodu U Šašků, na jejímž barokním štítě je boží oko, a křivé zdi vyvolávají představu života ve starých měšťanských šencích. Jiná hospoda, U Karasů, nás přenáší pamětní deskou do doby Mozartovy. Zde se narodil v roce 1741 Václav Pichl, hudební skladatel, který se dostal až do Itálie a po léta působil jako komorní virtuos arciknížete Ferdinanda v Miláně, kde velmi podstatně zasahoval do uměleckého života tamní opery. On to byl, kdo pořídil český text k Mozartově Kouzelné flétně a pro krajany napsal životopisy českých muzikantů, které k naší veliké škodě byly zničeny za vpádu Napoleonova do Milána. Sochař Bohumil Dobiáš; žel, byla poškozena německou střelou v květnových dnech roku pětačtyřicátého. Projděme pozorně staré město od starých hradeb u Plechamru, kde je bývalý židovský hřbitov a bašty nad údolím potoka Smutného, až k městskému hřbitovu (…)

Pod barokními kostelními báněmi odpočívá na zdejším hřbitově Jana Pujmanová, sestra Karla Havlíčka Borovského, i loučovický statkář dr. Gabriel, přítel Havlíčkův a nakladatel her Tylových, který se svou vlasteneckou činností tak zadlužil, že přišel o všechen majetek a otevřel si potom v Bechyni notářskou kancelář. Jeho tragický skon způsobil velký rozruch v českém kulturním světě a Jan Neruda věnoval mu posmrtnou vzpomínku, vzpomněv jeho ryzího charakteru. Nad jiným hrobem mě zaujala jedna sochařská práce Františka Hoška, zdejšího rodáka a žáka Myslbekova, který se dožil jen čtyřiadvaceti let. Je autorem Kozinova pomníku na Hrádku u Domažlic a jeho poslední prací je „Loučení“, až symbolicky napovídající blízkou smrt. U tohoto jména jsem si uvědomil i starou tradici bechyňské keramické školy.

Staré bechyňské hrnčířství i cihlářství, po němž se zachoval název „háky“ pro zvláštní druh zdejších prejzů, bylo přirozenou podmínkou pro založení školy, jejíž práce už dávno byla po zásluze uznána. Profesor Bohumil Dobiáš mě zasvěcoval nejen do všech fines řemesla, jako je tajemství lazur při vypalování a jiné fortele, ale ukázal mi i výstavku žákovských prací, seznamoval mě s dějinami školy i k vypalovacím pecím mě zavedl. Zůstal ve mně výsledný dojem, že tato pracovní tradice profesorů i žáků má právo na uznání a chválu. Já jsem vzpomínal nejvíc na Karla Boháčka, jednoho z vůdčích zjevů poválečné Umělecké besedy, malíře dodnes ještě nedoceněného, který na této škole strávil několik studijních let. Bechyňské škole patří svým mládím i jiný malíř, Jan Kojan, který nebyl tenkráte ještě rozhodnut, stane-li se sochařem nebo malířem.

I bechyňský rodák Ladislav Pichl prošel touto školou, než se dostal na akademii k profesoru Janu Laudovi. Vytvořil celou řadu podobizen, z níž bysta malíře Františka Zikmunda stojí u jeho hrobu na vyšehradském hřbitově, a portrét básníka Jana Nohy, Pichlova důvěrného přítele, je ve sbírkách státní galerie.

Procházel jsem starými uličkami až ke klášteru a jeden starý dům mě okouzlil dávným nápisem, švabachem psaným, jehož jadrná moudrost má platnost i pro naše dny:

Kdo se chceš nyní na světě živiti,
hleď mnoho dělat a málo mluviti.

Dvouštíté barokní průčelí jiného domu, stojícího proti klášteru, má takovou architektonickou spanilost v členění a římsách, že jsem neodolal, abych si je pozorně a zbožně nenakreslil. Co kouzla musí mít tento kout, když sytého modra rozkvétají staré kaštany!

Viděl jsem v jižních Čechách mnohé chrámové dvoulodí i trojlodí, ale málokde jsem měl tak kouzelný dojem jako při pohledu na sklípkové klenby v bechyňském klášteře. Nejen dvoulodí chrámu, ale i křížová chodba, sakristie, kapitulní síň, kaple, západní průchod kláštera jsou tu ve výšce zčeřena a rafinovaně rozehrána malebnými sklípky jako nějaká rozvlněná hladina. Síťová klenba presbytáře spíš ruší ten celkový dojem, než aby jej znásobovala, a ani rokoko kaple šternberské s půvabnými anděly, štuka-turou, freskami a jemnou barevnou vyladěností stěn se nevyrovná dojmům předchozím.

Karel Škréta namaloval pro tento chrám dva oltářní obrazy, svatého Františka z Assisi a Antonína Paduánského, obraz svatého Ludvíka vyšel však z dílny Michaela Halwachse. Staré fresky rozněcovaly obraznost poutníků halucinovaným zobrazením pekla, kde čert odnáší nahou ženu a zároveň tahá ještě jiného muže, další ďábel vyplazuje jazyk, a tak je tento ďábelský svět vyvolán opravdu dramaticky. K bechyňské gotické Pietě býval takový nával poutníků, „že až těhotným ženám plod z těla býval vytlačen“, jak nás poučují staré anály…

Ráno, když jsem stál na převysokém betonovém mostě, svítilo slunce nad propustí jezu. Jeho melodie byla už klidná, a já se díval přes vysoké smrky zpátky k zámku, který měl jasnou červenou čepičku. Na straně příběnické byla ještě v údolí mlha, tichost a stín.

Nepojedeme elektrickou drahou, ale nastoupíme zas pěšky svoje putování proti proudu Lužnice až k městu Žižkovu, které je naším cílem konečným.

Na shledanou, krásná Bechyně, na shledanou… ale jenom v slunečném dni!

(Ladislav Stehlík: Země zamyšlená, díl druhý, str. 314 - 320, ČS Praha, 1975)