MĚSTO BECHYNĚ

VYPRÁVĚNÍ PROFESORA MAŘANA O HISTORII BECHYNĚ

Přinášíme úryvek z knihy pro děti Ivan Keramik autorky Jiřiny Havlové (vydalo nakladatelství Bratři Řimsové, Blatná, 1949) o historii Bechyně, kterou dětem svým vyprávěním přibližuje profesor Václav Mařan (od roku 1903 více než třicet let učil na bechyňské keramické škole a spoluzakládal bechyňské muzeum). Záměrně zachováváme jazyk i pravopis ze 40. let 20. století.

Vyprávění o historii BechyněVyprávění o historii BechyněVyprávění o historii Bechyně
Profesor Mařan s dětmi, bechyňský hrad a trh na náměstí 
v ilustracích Bohumila Dobiáše st. (Ivan Keramik, 1949)

Děd Vševěd má slovo

     “Mládenečkové, dneska půjdete na procházku se starým Mařanem”, zvolna a s úsměvem v šibalských očích povídal pán s bílým plnovousem. (...)
     Abyste tomu rozuměli. Tenhle starý pán byl tatínkem pana učitele Mařana a lidé mu říkali pane profesore. Víte, kde býval profesorem? Na keramické škole a učil tam kluky, jako je teď učí pan profesor Dobiáš. Na tuhle vlastivědnou procházku šel s kluky proto, poněvadž po dlouhá léta se také zabýval dějinami Bechyně. Zajímal se o to, jak lidé za starých časů v bechyňském kraji žili, jak pracovali, a proto se tak pečlivě staral i o bechyňské museum. (...)
    Pan profesor Mařan vypadal jako Krakonoš, ještě lépe, jako děd Vševěd. S tím pohádkovým dědem Vševědem měl dokonce tenhle starý pán něco společného. Slavní hosté Bechyně, které provázíval, mu totiž směli vytrhnout z jeho bílé brady tři vousy. Prý pro štěstí. Tomu pohádkovému Vševědu trhali zase lidé pro štěstí tři zlaté vlasy. To se rozumí, že jen moc vzácní hosté směli sáhnout na bradu pana profesora Mařana. Kdyby to dovolil každému, neměl by už dnes na bradě nic.
     Pan profesor Mařan vedl tedy kluky k zámku. Cestou si zazpívali a už tam byli. Mlčky starý pán ukázal na řeku a na krajinu kolem ní.
     “Jééé, to je krása,” začali se nejhlasitěji divit právě ti, kteří tady každý den dováděli a nikdy je ani nenapadlo podívat se kolem sebe a sledovat také něco jiného, než je kopací míč.
     Ale pan profesor se na kluky nezlobil. Spustil zase tak pomalu jako na začátku:
    “Tak se, mládenečkové, pěkně usaďte a starý Mařan vám bude vyprávět. Mnoha učeným pánům a vzácným hostům jsem takhle vyprávěl o našem krásném městě. Můžete tedy i vy poslouchat starého vysloužilce. Povídal mi také syn, jako váš učitel, rozumíme, že se o tom, co teď uslyšíte, bude psát úloha. Tak pozor!”
     Tohle na kluky platilo. Všichni hned způsobně usedli a poslouchali jako v kostele nebo ještě o něco lépe, když starý pán začal vyprávět:
     “Už za dávných a dávných časů se lidé rádi usazovali u řek. Mít vodu na dosah ruky byla vždycky výhoda. Nedivte se proto, že i naši praprapředkové přišli na to, že také u Lužnice by se dobře bydlilo a že by se jim tady dobře vedlo!”
     “Prosím, táta mi povídal, že o těch starých časech psal starý kronikář, který se jmenoval Kosmas,” vybafl Ivan na starého pána. Chtěl přijít se svou troškou do mlýna hned na začátku.
     “Správně, chlapče! Ano. Kosmas má nejstarší zprávy o našem kraji. Vypravuje ve své staré kronice, že naši předkové v pradávných časech navršili velkou mohylu u cesty, která vede z Prahy do bechyňské župy. Mohyla prý byla navršena na paměť jedné ze tří dcer Krokových, která se jmenovala Kazi. Jejími sestrami byly Libuše a Teta, to jistě víte.
     Uteklo moc vody od časů Kosmy, než zase jiný kronikář napsal něco o Bechyni. Ten se jmenoval František Beckovský a podle něho měla tady u nás hrad dokonce sama Libuše a prý občas tady i bydlila. Možná, že sem jezdila na letní byt,” zasmál se starý pán. “Kněžnu Libuši prý tady uctívali jako bohyni a ze slova bohyně prý vzniklo slovo Bechyně. Jistě všichni víte, že máme v Bechyni pole, kde se dodnes říká “Na Libuši”. Tady by mohla být nějaká souvislost.
     Na místě dnešního zámku stávalo hradiště a kolem něho vznikla osada, která byla důležitou stanicí na zemské stezce vedoucí do Rakous.
     Po založení pražského biskupství stala se Bechyně také důležitým církevním střediskem. Byla sídlem tak zvaného arcijáhenství. Takový arcijáhen byl velký pán a byl představeným pro sedm děkanství.”
     “O tom jsem už někde četl,” pochlubil se Ivan. “Vím,dokonce, jaká to byla: bechyňské, vltavské, chýnovské, doudlebské, volyňské, bozeňské a prácheňské.”
     "Moc dobře, chlapče. Ani bych je nebyl jmenoval, poněvadž myslím, že si je nebudete pamatovat. Ale když už je Ivan vyjmenoval, doplním to a řeknu vám ještě, že pod církevního hodnostáře, který sídlil v Bechyni, patřilo 265 far. Arcijáhenství zaniklo za husitských válek.
     Teď zase, mládenečkové, něco o světské minulosti našeho města. Bechyně byla založena českým králem Janem Lucemburským, který, jak víte, byl pořád ve světě a pořád válčil. Novou osadu Bechyňští důkladně zajistili proti nepřátelům. Opevnili ji a něco za starých hradeb se dochovalo až do dnešních dnů. Možná, že víte, že bašty na našich hradbách byly obydleny skoro donedávna. Šetřte tyto svědky dávné minulosti a neničte je!”
     Také bechyňský hrad měl slavnou minulost. Sám František Palacký, nejslavnější náš dějepisec, napsal, že již za nejdávnějších dob náležela Bechyně mezi přední a hlavní hrady královské v Čechách a že celá jižní část země se jmenovala Bechyňsko.”
     “Jééé, to jsme byli slavní, “ podivili se Ivan a Jirka Ambrož a ještě asi půl tuctu kluků.
     “Chlapci, časy se mění. Tenkrát za starých a dávných časů Bechyňsko bylo středem velkého kusu země a dnes je jen soudním okresem,” řekl pan profesor Mařan a vzdychl si. Teprve po chvilce pokračoval.
     “Ale teď jsme zase slavní něčím jiným. Zase se o nás ví.”
     “Keramikou,” zavolal Ivan.
     “Panáky,” vykřikl Ambrož.
     “Vázami a mísami,” doplnili ostatní.
     “Ano, mládenečkové. Na světě se to všelijak točí. Lecjak se může některá osada, město nebo kraj proslavit a nemusí ani být středem velkého kusu země,” moudře dodal starý pán. “Z té slávy nám zbyl tenhle zámek, který stojí, jak jsem už řekl, na místě župního hradu a který byl mnohokrát rozšířen a přestavěn a pamatujte si, že poslední přestavbu provedl pan Petr Vok, poslední Rožmberk. Jméno tohoto slavného šlechtice je na věky spojeno s naším městem. Proto pan profesor Dobiáš vytvořil krásnou podobiznu našeho pradávného spoluobčana. Kdo z vás ji viděl?”
     “Prosím, já,” přihlásil se jako vždy první Ivan.
     “Já,” vykřikl hrdě Jirka Ambrož.
     “Já”” – “já” – “já”. Pěkná řádka kluků se ještě přihlásila.
     "Dobrá. Jak vidím, všimli jste si hlavy pana Voka u pana profesora Dobiáše v keramické škole. Snad jednou u nás postavíme panu Vokovi i pomník,” přerušil kluky pan profesor a pokračoval:
     “Ale teď si povězme ještě něco málo o výsadách, které Bechyně v minulosti měla. Dostala znak a pečeť, což nebyly za starých časů malé věci. Pak bylo Bechyňským dovoleno, aby vybírali v obvodu čtyř mil mýta a cla a směli také konat výroční trhy. Z toho všeho plynuly do městské pokladnice pěkné peníze, za které naše město rostlo a krásnělo. Jen si je pozorně prohlédněte a uvidíte, kolik krásy tady máme. Klášter, chrám i to všechno ostatní jsou vzácné památky.
     Z novějších staveb je nejproslulejší náš překrásný most, který byl tenkrát, když jej stavěli, nejvyšší v Čechách. Právě z tohoto mostu je nejkrásnější pohled na Bechyni a nezapomeňte jej ukázat turistům a letním lázeňským hostům. Víte přece, že jsme lázeňským městem a že naše lázně mají dobrou pověst. K hostům buďte přívětiví a uctiví! Přinášejí do našeho města peníze, za něž nakupují u vašich otců a v rodině havíře.”
     “Pane profesore, prý se tady také dobývala ruda, je to pravda?” chtěl vědět Tonda Šebela, poněvadž jeho tatínek často říkával, že měli známých.
     “Dobře jsi se přihlásil. Byl bych na to dočista zapomněl. Bechyně bývala v minulosti skutečně slavná i dobýváním železné rudy. Nasvědčují tomu jména některých našich obcí jako Hutě nebo Plechhamr. Ale časem těžba zanikla a zůstala nám jen ta hlína, z které Pánbůh stvořil Adama. Ta umožnila slávu bechyňské keramiky.”
     “Prosím, ti staří také už dělali keramiku?” vyzvídal Ivan, když se pan profesor Mařan na okamžik odmlčel.
     “Ano, chlapče, Ale to víš, byla to jiná keramika než ta dnešní. Byly to většinou jednoduché nádoby, které nacházíme v žárových hrobech a v mohylách. Jsou to vzácné památky a máme je uloženy v museu.
     Pak se přihlásili o slovo hrnčíři s hrnčířským kruhem a léta šla a šla, přišli keramici a výroba hliněného zboží se zdokonalovala, až tady máme dnešek s továrnou Keras, se slavnou keramickou školou a s vaším kursem. A tito noví bechyňští keramici chtějí mluvit v hlíně tak, jak jim “zobák narost´”. Česky, mládenci, chtějí mluvit. Jako japonský keramik mluví v hlíně japonsky a jako jeho výtvor poznáte na sto honů, tak bechyňský keramik musí mluvit jen a jen česky. Na cestu jeho práce mu svítí, mládenečkové, jak říkáme, národní tradice a umění našich velkých českých umělců. A jen taková práce je dobrá a přináší ovoce nejen naší Bechyni, ale celé naší krásné vlasti. Ale to už jsme v přítomnosti a já vám měl vyprávět jen o starých časech. Tak skončíme, seberte svých pět švestek a hajdy domů!”
     “To je škoda!”, posteskli si kluci. Všechna čest, dneska se vyznamenali. Poslouchali starého pána pozorně a měli docela chytré otázky.
     Pan profesor na kluky nezapomněl a večer je pochválil panu učiteli Mařanovi. Ale ten jen mávl rukou. Prý je zná také z druhé stránky. Tak nevím, co tím myslil.
     Starý pán měl potom ještě velkou radost, když se dověděl, jak dobře dopadla úloha o téhle vlastivědné procházce a co si kluci všechno zapamatovali. Snad vám vyprávění bechyňského děda Vševěda přišlo vhod.
 
Vyprávění o historii BechyněVyprávění o historii BechyněVyprávění o historii Bechyně
Bechyňští keramici při práci v ilustracích
Bohumila
Dobiáše st.(Ivan keramik, 1949)

 (Zdroj: Jiřina Havlová: Ivan keramik, BŘB, 1949; ilustrace - Bohumil Dobiáš st.)