LITERÁRNÍ OKÉNKO

LITERÁRNÍ SOUTĚŽ V RÁMCI FESTIVALU JEDEN SVĚT 2017

V rámci festivalu  Jeden svět 2017 byla vyhlášena  i literární soutěž s tématem Umění spolupráce. Toto téma mělo být zpracováno formou eseje, fejetonu či rozhovoru. Z našich žáků se do soutěže školy se zapojily Marina Kizilova z 3.M a Klára Pavlovcová z 3.G. Jejich práce zde uvádíme a děkujeme oběma autorkám.


PEJSEK A KOČIČKA VAŘILI DORT
Klára Pavlovcová


Nikdy mě příliš nebavilo vařit, péct nebo prostě něco podnikat v kuchyni. I u nás, jako ve většině rodin, je kuchyně královstvím mojí mamky. A ani ostatní členové rodiny  nemáme zákaz vstupu, jak jsem to s podivem viděla jinde. Naopak mamka by byla ráda, kdybych vařila s ní, není zbytečně puntičkářská a nevadí jí, když se něco nepovede. To samé platí u taťky, a tak naši vaří často spolu, pokud je čas - většinou o víkendu, a to byste koukali. Mezi nimi funguje dokonalá spolupráce, jen po jejich způsobu.

Spolu vymyslí nějaký dobrý oběd a pak jdou vařit. Po celodopoledním předvádění (svého kuchařského umění) nakonec předloží svůj výborný s láskou ukuchtěný výtvor. Pokud to jde, obědy a většinou i večeře trávíme dohromady. Teď to asi vypadá, že mám rodiče na to, aby mi vařili, ba ne. Ráda jim pomáhám, uklízím, starám se o zvířata, jelikož jsou stejně moje, takže by byla ostuda, kdybych si jich nevšímala, a pokud mě někdo požádá o pomoc při vaření, neodmítnu, jen přiznávám, že mě to příliš netěší.

Co, netěší! Společné vaření mě přímo irituje, jen se snažím nedat to najevo. Jak už jsem řekla, uklízím. Uklízím i kuchyni. Po zásahu mých vypečených rodičů to tam totiž občas vypadá jako po výbuchu. A já abych všechny poličky myla znovu. Také to občas udělám, protože mě rozčiluje špinavé prostředí, jenže když se to takhle děje každý víkend, brzy vás to přestane bavit, a tak se ozvete.

„Při vaření nestíháš ještě umývat zašpiněné nádobí,“ odvětí taťka. Anebo: „Ale prosím tě, když vaříš, tak občas něco spadne, tomu se nedá zabránit.“ A další a další, nejlepší ze všech je ale hláška: „Ty naděláš, tak si to zkus, uvidíš, že to jinak nejde.“

Tak jsem tedy párkrát vařit zkusila. Většinou s mými sestrami jsme celé dopoledne čarovaly v oné místnosti, a ne nějaká jednoduchá jídla. Tohle nové vaření byla vždycky nezapomenutelná zábava. Tak třeba ochucování. Chvílemi jsme musely připomínat pohádku O pejskovi a kočičce, jen jsme nebyly dvě, nýbrž tři: „Hele, pytlíček s bazalkou, tak tam hoď bazalku, a taky trochu pepře.“ „Já mám ráda zázvorový čaj, nakrájej tam trochu zázvoru.“ „Je to málo slané, přidej citrón.“ U zahušťování omáček se naskytl zase jiný problém: „Prý se to má zahustit moukou. No, jo, jenže hrubou nebo hladkou?“ „Tak tam vraž polohrubou,“ rozlouskla případ jedna z nás a pokračovaly jsme v našich kulinářských schopnostech.

Věřte nebo ne, na konci to vždycky všem chutnalo, a ne, nepřetvařovali se. Možná, kdybychom jim prozradily způsob výroby, dali by si zajít chuť. A když jsme jim to odtajnily po jídle, k našemu zklamání, nikdy nevypadali dost vyděšeně.

A co ještě? Výsledkem našeho téměř vědeckého pokusu bylo, že po nás nikdy nezbyla hromada špinavého nádobí, ani žádné fleky na podlaze. A pak, že to nejde! Mezi námi holkami také funguje skvělá spolupráce. Jen bohužel nemůžeme nabídnout tak rozmanitá jídla jako naši. Tudíž jsem se snažila to opět skloubit: Jestliže obětuji část své ideální představy o čisté podlaze, a naši se budou snažit alespoň trochu dávat pozor na pořádek, můžeme spolu docela poklidně spolupracovat (no, s taťkou, který má rád hodně věcí u sebe, na tom musím ještě zapracovat), maximálně tam po obědě trochu poklidíme, to zas není takový problém. Když chcete dát do své práce něco ze sebe, hold přitom tolik nedbáte na úklid.

Uvědomila jsem si, že já při svém malování také často zaneřádím okolí!

Někdy jde spolupráce sama od sebe, jindy je potřeba o to trochu víc usilovat, ale vždycky platí jedno: „Když se chce, všechno jde.“

Kdyby se na světě o kapku více spolupracovalo a lidé nebyli zaslepeni svou sobeckostí a ješitností a jen si neházeli klacky pod nohy, život by byl o mnoho jednodušší. Bohužel pro většinu populace je přirozené chránit si SVÉ věci, bránit SEBE, myslet na SVÉ pohodlí, tím spíš u vysoko postavených lidí s vidinou nějakých výhod, které pro sebe mohou a umějí využít. Ti většinou nakonec nejsou schopni něco malého obětovat, aby se problém vyřešil.

Přitom stačí tak málo.

Klára Pavlovcová, 3. ročník, GD
 


UMĚNÍ SPOLUPRÁCE
Marina Kizilova

Jsem
17letá ruská studentka umění z Kazachstánu a už druhý rok se seznamují s českým národem a jeho kulturou. Když jsem dostala studijní vízum, byla jsem si jistá, že budu s tím rozhodnutím spokojena. Je pravda, že Česka Republika je dost oblíbený evropský stát nejen pro turisty, ale i pro mladé studenty.

V dnešní době máme totiž možnost bydlet v jakémkoliv státě a setkávat se s různými národy. Člověk má schopnost adaptovat se na všechno nové, a v českém prostředí to pro mě bylo snadnější, než kdybych si vybrala studium v jiném evropském státě. Hned jsem postřehla, že máme slovanský původ a najdeme hodně shodných slov v našich jazycích. Pro mě je to vždy překvapívé potěšení, když se starší generace snaží něco říct v ruštině a někteří si dočetla hodně pamatují. Jsem ráda, že se nacházím mezi dobrosrděčnými lidmi, kteří mi můžou pomoci. Z mého pohledu mi způsob vnímání různorodých informací, poznávání nových lidí a pokusy o navazování přátelství, spolupráce připomínají puzzle našich odlišností. Vždy mě něco přitahuje na národní mentalitě. Myslím, že to cítí každý, kdo přichází do cizí země. Byla jsem zvyklá na neustálý ruch, každodenní rytmus života ve velkém městě - Almatě, a teď a tady jsou lidé takoví klidnější. A já se od nich učím brát některé věci lehce, učím se i jejich humoru. A myslím, že historie a literatura také otevírá duše národa a její prožitky, a tak soutok našich různých kultur může vytvořit základ rozmanitých, zajímavých projektů. Při hledání cest ke spolupráci potřebujeme energii, optimální touhu hledat, pocit tvorby; každý chápe sám sebe jako částečku vesmíru, a zároveň každý dává volnost pro vyjádření své individuality. Není to úžasný zážitek? Je to jako přednést sonátu s tisíci skvělými akordy.

Různé mezinárodní projekty, výměnné studentské programy nám pomáhají se spojit, poznat nové kulturní zvláštnosti, nová místa a jiné názory. Je to jako čerstvý vzduch, jako jasná paleta citu a radost komunikace v týmu. Člověk má určité kvality, schopnosti a vlastností, ve kterých vyniká či mu přirozeně jdou. Díky tomu a také díky společenství, kde se vzájemně doplňujeme, vytváříme dokonalou celistvost.

Máme různé zvyky, charaktery, výchovu a ten střet je jen ukázkou jak máme hledat něco společného mezi sebou. Ten nekonečný kontrast vyjadřuje krásu našeho světa. Není národnost a barva kůže, je pouze a jen člověk a jeho duše.

Marina Kizilova, 17 let, 3.M, e-mail: tigrusha12@mail.ru, tel.: +420 608 475 568