OSOBNOSTI

Radko Plachta (1928 - 2011)

Bechyňský rodák, absolvent školy z roku 1947. Po škole pracoval rok v Kerasu v Bechyni, v letech 1948 – 1951 studoval u profesora Eckerta v ateliéru pro keramiku a porcelán, v letech 1953 - 1954 (po vojně) se na UMPRUM vrátil, ale do ateliéru užitého sochařství profesora Jana Kavana. Po absolutoriu tam ještě jeden rok zůstal jako čestný student a potom tři roky jako aspirant.

V roce 1957 vstoupil do nově se tvořící skupiny M 57, což bylo významným mezníkem v jeho osobním i uměleckém životě. Skupina měla označení M podle ulice Makarská a 57 podle roku vzniku. Jejími členy byli kromě Radko Plachty malíři Josef Jíra, Ladislav Karoušek, malíři a grafici Jiří Rada, Jaroslav Šerých a Vladimír Tesař a sochaři Valerián Karoušek, Jiří Novák a Mojmír Preclík; některých výstav skupiny se účastnil i malíř Vladimír Komárek.

Od roku 1964 se věnoval kromě volné sochařské práce (realizace soch pro veřejná prostranství v mnoha městech v Čechách i na Moravě) i práci restaurátorské (Zvíkov, Praha, Bechyně - Jan Nepomucký v Zářečí a na náměstí).

V Bechyni měl soubornou výstavu v roce 2005. Byla na ní vystavena i "Hlava O. Š." (1958). Jaroslav Šerých o ní napsal: "Je třeba připomenout, že existuje velmi krásný sochařský portrét Olgy Šplíchalové. Svědčí nejen o dovednosti autora, svědčí též o Radkově přirozené skromnosti. Olga Šplíchalová je totiž naše první dáma Olga Havlová v 60. letech. Dovedete si představit, kolik rozruchu by s takovým portrétem udělal leckdo jiný?"

„…jeho tvorba je a byla ve své většině vázána ke světu ženy. Radkovy sochy, které poetickým způsobem vyjadřují i tajemná vrstvení erotického světa, jsou dedukce výtvarně umělecké čistoty. Ani jeho kresby nejsou nikdy plytké a bezúčelné vulgarity, jaké přinesl gulášovitý a většinou naturalistický postmodernismus. Radko Plachta hledá a nachází sumární jednoduchou linii, věčnou a neměnnou, jako je ve své podstatě i neměnný zdroj jeho tvorby…“ (Jaroslav Šerých) 

(Zdroj: Radko Plachta: Sochy, Bechyně 2005; sborník k výstavě R. Plachty v AJG Bechyně)

 

"Můj táta měl výtvarné nadání. Ale v jeho době (narozen 1898) byl umělec pro ostatní jen komediant bez jistého výdělku a nastoupit uměleckou dráhu znamenalo mít také odvahu, což můj otec ani jeho rodiče neměli, proto pokračoval v rodinné ševcovské tradici.

Nezůstal však pouhým ševcem, byl i výrobcem nové, hlavně dámské obuvi, kterou dodával převážně do Prahy. Pamatuji si na jeho cesty do Prahy, dvakrát týdně, se zbožím a na nákup materiálu; hlavně jsem se však těšil, jaké nápady a návrhy přiveze. Vždy to bylo po průzkumu u konkurence něco nového, módního, a do týdne byly nové vzory realizovány. Nebylo to jednoduché, rozkresy třeba dámských páskových lodiček byly takřka uměleckou prací.

Když se rozhodovalo o mém vzdělání a povolání, měl táta pro mě pochopení a fandil mi oproti maminčině záměru vystudovat gymnázium nebo zemědělskou školu, „hnojárnu“, jak se u nás říkalo. Šel jsem tehdy po čtvrté třídě měšťanské školy na Státní odbornou školu keramickou v Bechyni v roce 1943. Než jsem začal do této báječné školy chodit, navštěvoval jsem kurzy kreslení a modelování, které vedl profesor Bohumil Dobiáš a profesor Antonín Smíšek. Bohužel byla škola od listopadu 1944 do května 1945 uzavřena. V té době místo totálního nasazení jsem se tehdy u táty učil ševcovskému řemeslu a po válce jsem pokračoval ve škole, kterou jsem absolvoval v roce 1947. S láskou a úctou vzpomínám na mnohé učitele, z jejichž výuky jsem čerpal ve svém dalším uměleckém úsilí (Bohumil Dobiáš, Antonín Smíšek, Josef Šimák, Bohuslav Burian, Miroslav Petrů, Luboš Kopáč, František Kyncl, ti především).

V dětství byl mým kamarádem i Mirek Valoušek, kterého jmenuji proto, že jeho otec, akademický malíř Karel Valoušek učil kreslení na keramické škole. Jeho práce mě u nich doma fascinovaly, a tak jsem na otázky dospělých, čím chci být, odpovídal: „Chci být panem Valouškem“.

Ta touha být malířem mě neopustila, po keramické škole jsem se hlásil na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze k profesoru Karlu Svolinskému. Na moji žádost škola odpověděla, že nemám požadované vzdělání s maturitou (tehdejší keramická škola byla tříletá bez maturity). Byl jsem velmi zklamán; nastoupil jsem do akciové společnosti Keras v Bechyni, kde jsem se mnohému přiučil a poznal fajnové lidi.

Maminka mezitím zjistila, že na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze byl založen ateliér keramiky a porcelánu profesora Otto Eckerta, který do svého ateliéru přijímá přednostně žáky s odborným vzděláním. Koncem roku 1947 jsem udělal dodatečné zkoušky a byl jsem přijat.

Mé studium na této škole začalo 12. 1. 1948, což bylo „na poslední chvíli“, protože po „únoru“ bych se jako syn živnostníka a „vykořisťovatele“ nikdy na školu nedostal.

Byl jsem v tomto novém začínajícím ročníku ateliéru jediný keramik, k tomu ještě malíř. Profesor Otto Eckert si mě oblíbil, počítal se mnou jako se svým asistentem, ale podmínkou byl vstup do KSČ. Na to jsem nepřistoupil, navíc jsem cítil, že s v jeho ateliéru už nic nového nenaučím. Také jsem v té době chtěl být sochařem, studium jsem raději přerušil a šel na vojnu, kde jsem strávil dva roky, hlavně ve „slavných“ Milovicích.

Po návratu mě čekalo nepříjemné jednání s profesorem Eckertem. Mezitím jsem hovořil i s profesorem Janem Kavanem, který vedl speciální ateliér užitého sochařství, a ten mi nabídl, že bych k němu mohl přestoupit, ale s podmínkou, že si přestup zařídím sám. Podařilo se a jsem dodnes rád a přesvědčen o svém správném rozhodnutí. Čas strávený v tomto ateliéru mi přinesl mnoho uměleckých a lidských zážitků, mnoho kamarádů, známostí. Po absolutoriu v roce 1954 jsem ještě absolvoval čestný rok 1954/1955.

Pak jsem se protloukal všelijak, mnohokrát jsem si vzpomněl na to „jisté“ od táty a od dědečka, ale nepolevil jsem. Pan profesor Jan Kavan mi nabídl také aspiranturu (1958 – 1961). Na profesora Jana Kavana vzpomínám rád, s úctou k jeho sochařině i lidskému přístupu k nám studentům, později ke kolegovi výtvarníkovi a celé mé rodině. Však nám také vzájemné přátelství vydrželo až do jeho smrti.

V roce 1957 vznikla tvůrčí skupina M 57, které jsem se stal členem. Byl to velký mezník v mém životě. V povídání mých kamarádů je vše obsaženo, takže se nebudu opakovat.

V roce 1964 jsem se díky sochaři M. Kolářovi dostal k restaurátorské práci, a tak kromě vlastní tvorby jsem dělal tuto časově a fyzicky náročnou práci, ale můžu říct, že rád. To bylo svatých, co mi prošlo rukama! Mnohokrát mi i pomohli, alespoň tomu věřím.

Byl jsem vždy na tomto světě rád a měl jsem štěstí na prímové lidi, na kamarády. Asi proto, že jsem nenapravitelný optimista. Když jsem se potkal se zlem, brzy jsem na ně zapomněl, nebo jak říká moje žena, strčil jsem hlavu do písku jako pštros a neviděl to zlé a nepříjemné.

Děkuji všem přátelům a blízkým za jejich kamarádství a pomoc ve svém dosavadním životě.

Věnuji mé Andulce."

Radko Plachta, Bechyně 2005

VÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚVÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚVÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚVÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚVÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚ
 VÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚVÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚVÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚVÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚVÝSTAVA SOCHAŘE RADKO PLACHTY VE ŠKOLNÍ GALERII NA CHODBĚ
 Ukázka prací Radko Plachty (výstava ve škole 14. 11. - 14. 12. 2012; celý článek
ZDE)


SKUPINA M 57

"Předkládáme soubor své práce v době, která jeví nesporné známky otřesenostiuměleckých kritérií. Souvislý vývoj českého moderního výtvarného umění byl porušen. Mnozí umělci reagovali na předchozí výtvarné údobí protikladným, často neodůvodněným a nedostatečně zažitým modernistickým projevem. Cítíme naléhavou potřebu upřímnosti a pravdivosti jak obsahové, tak i formální. Upřímnost za těchto okolností stává se pro nás kritériem. Nechceme iluzi, ale pravdu. Nechceme vytvářet díla zakrývající svou formálníd okonalostí prázdnotu nebo vypočítavé pokrytectví.

Hlásíme se k odkazu naší i světové moderny a chceme se tudy dobrat principu českého výtvarného projevu, jehož nejvyšší kvality v historii představuje naše gotika.

Moderní umění je pro nás záležitostí slohovou. Nebudeme nalézat nové formy jenom proto, aby byly nové, ale po příkladu zakladatelů moderního umění a v logickém navázání na ně hledat tvar pro vyjádření nového obsahu. Tak, aby barva a tvar, hmota i sen, byly odrazem myšlení dnešních lidí, lidí dvacátého století. Jsme přesvědčeni, že jedině prožitek a vlastní poznání opravňuje umělce k hledání novotvaru. Tento přístup k věci vylučuje úzce intelektuálské stanovisko, exkluzívnost formy, povrchní došenost a neodůvodněnou výbojnost.

Nikdy nelze odloučit občanský život od tvoření nebo naopak. Jsme přesvědčeni, že umění je a vždy zůstane především otázkou charakteru. Neuzavírejte naši práci do předem připravených škatulek výtvarných názorů a nezavírejte tím obrazům a sochám ústa dříve, než k vám promluví. Nechtějte býti vždy jen účastníky senzací.

Stavíme se svou prací tváří k lidem, s nimiž sdílíme dny a vteřiny našeho života."

(Z katalogu 1. výstavy M 57 v Nové síni v Praze, duben 1959)
 

VÝSTAVY SKUPINY M 57

  • 1959 - Praha (Nová síň)
  • 1960 - Praha (Galerie Václava Špály), Liberec (Oblastní galerie)
  • 1961 - Cheb (Chebské muzeum)
  • 1962 - Praha (Nová síň), Mladá Boleslav (muzeum)
  • 1965 - Praha (Nová síň)
  • 1969 - Praha (Nová síň)
  • 1970 - Bratislava (Galéria M. Bzovského)
  • 1997 - Malá Skála (Galerie Boučkova statku)
  • 1998 - Trutnov (Galerie města Trutnova)

Radko Plachta (1928 - 2011)
Výtvarná skupina M 57; Radko Plachta ve druhé řadě vpravo.


VÝSTAVA SKUPINY M 57 V TRUTNOVĚ 1998

"Generace umělců, která končila své odborné vzdělání a vstupovala do výtvarného života na počátku 50. let, byla poznamenána osudovými společenskými proměnami více než kterákoliv jiná. Okupace, pak krátké období pokusů o navázání na umění české meziválečné avantgardy a opětovné přerušení v letech tuhé "sorely". Oficiálně vyžadované dogmatické přehodnocování české výtvarné tradice a vynucovaná služebnost umění totalitnímu režimu nalomily charakter mnohých tvůrců, kteří se přizpůsobili a přešli na pozice existenčně výhodnější.

Pro mladé autory, kterým navíc nebylo záměrnou izolací ani dopřáno poznat soudobé umění světové, to byla situace nepřijatelná: "Věděli jsme přesně, co nechceme, ale nevěděli jsme dost jasně, co chceme.". Názorově spříznění tvůrci se sdružovali v uměleckých skupinách (např. MÁJ, ETAPA, TRASA, UB 12 aj.). V nich, v prostředí dostatečné umělecké svobody a vzjemné tolerance, mohli jednak o něco lépe čelit mocenským tlakům, jednak se vzájemně inspirovali vlastní tvorbou.

Jedenáct (později jen deset) malířů a sochařů, kteří se před čtyřiceti lety začali scházet v Makarské vinárně na Malé Straně, dalo vznik skupině MAKARSKÁ 1957 - M 57. Pod tímto symbolem vystavovali až do roku 1970, kdy byla činnost skupiny "normalizačně" zlikvidována.

Od prvních výstav bylo zřejmé, že jsou to vyhraněné osobnosti, a tak se jejich výtvarný projev vývojem a zráním během dalších let ještě více rozrůznil. Od děl víceméně popisně zobrazujících skutečnou podobu světa až po díla, v nichž se přímá souvislost s realitou ztrácí a kde hlavní sdělení přinášejí vztahy barev a tvarů. Od poloh lyrických k meditativním či silně expresivním v barevné i tvarové nadsázce a deformaci. Cílem jejich tvorby nebylo (většinou) dílo jako tržní zboží, ale dílo jako prostředek osobité výpovědi autora o jeho vlastním vidění a chpání světa, v němž žijeme."

(Jindřich Eliášek: Katalog výstavy M 57, Galerie města Trutnova, 1998)