SUPŠ Bechyně

Rodák z Českých Budějovic, známý jihočeský sochař a malíř, absolvent školy z roku 1964. Žije a pracuje v Modlešovicích nedaleko Strakonic. Ve své sochařské tvorbě využívá různé matriály, z nichž převažuje dřevo a beton. Jeho realizace je možné vidět v Českých Budějovicích (např. Filozof - jděte z jihozápadního rohu náměstí Přemysla Otakara II., od radnice po Radniční ulici. Zahněte doprava na Českou, č. 66 je po levé straně, socha je za průjezdem mezi vinotékou Farka a restaurací Potrefená Husa, Slunce, voda, vzduch - stojí v ulici Severní 8/2264, před budovou firmy Čevak. Horní část tohoto rozměrného abstraktního díla je osazená na speciálním axiálním ložisku a volně se otáčí ve větru, Brána - dřevěná plastika před krajskou nemocnicí. Každý člověk totiž musí projít „vraty“ - do nemocnice a z ní), v Hrdějovicích (v roce 1992 udělal sochař čtyři šamotové reliéfy s výjevy z evangelií pro zdejší boží muka a daroval je obci. Hrdějovice leží na severním okraji města, přibližně 8 km z centra), u obce Lipno (u paty kramolínské Jezerní sjezdovky je socha nazvaná Janusovská lampa).

Citujeme z Českobudějovického deníku:

Někdo se obklopuje sochami, jiný zase lidmi a zvířaty. Sochař Milan Doubrava (1946) má asi rád obojí. Výtvarník z Českých Budějovic vyměnil před lety život v rušných ulicích a zakouřených sálech za poklidnou atmosféru starobylé venkovské chalupy v Pootaví, s pecí a vysokou stodolou, kam se vejdou dřevění, betonoví a papíroví kamarádi, jimž vdechl život, s rozlehlou zahradou plnou ovocných i jehličnatých stromů a vzpomínek.

„Jsem tady spokojený," usmívá se Milan Doubrava, sedící na dvoře, pod nohama mu leží pes Art a vedle se na slunci vyhřívá kocour Kočíček. Před chvílí přijel z návsi  s kolečkem naloženým pytlem brambor, zima se blíží. „Do Českých Budějovic, kde jsem dlouho bydlel, už bych nešel," přiznává, jak moc mu dělá dobře  klid, který tady má.

Milan Doubrava začal pracovat s dřevem koncem 70. let.   „Nejprve jsem maloval, ale pak jsem přesedlal na trojrozměrnou tvorbu, která byla dostupnější," přiznává. V Českých Budějovicích tenkrát působili další zajímaví umělci, kteří se zapisovali do života města, např. Pavel Kalista, Přemysl Vranovský Dagmar a Roman Brichcínovi nebo Bedřich Čermák. „Vystavoval jsem v roce 1981 v Galerii Na dvorku se Štěpánem Mikulášem Marešem a Josefem Bruckmüllerem," vzpomíná Milan Doubrava a vrací se o desítky let a desítky kilometrů zpět. „Jediný jsem dělal plastické věci, druzí byli malíři," říká. Ojediněle pak vystavovali v malých galeriích, kulturních střediscích, klubech pracujících a radovali ze se svobodné umělecké tvorby.

Léta Milan Doubrava pracoval jako aranžér v propagačních odděleních různých podniků. „Hlídal jsem ale i plynovou kotelnu ve Škodovce, kde jsem topil," prozrazuje. „Pracoval tam kolega z Českých Budějovic, bývalý politický vězeň,  kterého komunisti zavřeli, protože chtěl svobodné volby. Když ke mně získal důvěru, při nočních směnách jsme vedli zajímavá povídání. Vězení a práce na uranu v Jáchymově pro něj byla univerzitou, byli tam s ním zavření generálové, biskupové nebo profesoři." Praxe v kotelně mu byla inspirací i pro tvorbu. Objevil totiž kouzlo odpadního popílku jako zajímavého a dostupného sochařského materiálu.

Koncem 80. let dal o sobě Milan Doubrava vědět v celostátním měřítku. „V roce 1988 se konala celostátní anonymní soutěž na pomník bratřím Čapkům. První ani druhá cena nebyla udělena, na třetím  skončil národní umělec, rektor VŠUP profesor Jan Simota, akademický malíř Vacek a já.  To koukali skrz prsty, když se dozvěděli, kdo s nimi byl nejlepší, nechtěli mě tenkrát ani do Unie výtvarných umělců."" směje se ještě po letech Milan Doubrava. Za peníze, které vyhrál, si mohl hned po roce 1989 splnit sny a vycestoval do západní Evropy.  „Byl jsem v Holandsku, Belgii, Francii, poprvé jsem se dostal do Paříže.  Jižní země mě ale vůbec netáhnou, i když jsem byl v Izraeli nebo  Egyptě, ale všude vás tam obtěžují a něco chtějí. Zato miluji sever, byl jsem ve Finsku, Norsku i Švédsku a ještě bych se rád podíval na Island. Lákají mě severské ságy, temné příběhy," říká s tím, že jsou i motivem pro jeho dílo.

Milan Doubrava ukládá do starobylé truhly alba s fotografiemi soch, které ozdobily jihočeskou krajinu. Už nás poslal za jednou z nich na nedaleký kopec nad vsí. Je vidět z daleka, kolem posečená pole a nad obzorem se tyčí betonová socha nazvaná Modlitba. „Dříve tady stávala Boží muka, tak jsem je sem vrátil," vysvětluje sochař a připomíná doby otců a dědů, kteří na lánech předků sedlačili, než jim  komunisté rozorali meze. „Modlitbu mám ze zdejších soch nejradši, dělal jsem ji do krajiny, protože socha patří ven. Když ji postavíte do galerie, tak přestane mluvit," říká výtvarník s tím, že oněmělé sochy má i doma ve skladu .

„Tohle je socha pro mámu, jmenuje se Na cestě. Říkám s nadsázkou, že je to socha pro traktoristu, protože jen ten ji vidí, když pracuje na poli,"  ukazuje na objekt na pokraji zahrady. „A tady mám zase sochu pro tátu - Oko nad stolem," ukazuje mezi stromy. Další Doubravovy sochy  můžeme v jihočeské krajině vidět, třeba několikametrovou Janusovskou lampu na Kramolíně, jiné v Hrdějovicích a Českých Budějovicích. „Vytvářím je z betonu, protože to je trvanlivý materiál. Dřevo se musí hlídat, před lety se skácely ve Stromovce dřevěné sochy. Dřevo mám rád, nejmilejší je mi dub, ale dělám z každého. Dřevo je materiál, ze kterého dělám, když nemám peníze na kámen. Dělám vlastně z nouze. Není to bída, ale milá chudoba," charakterizuje s úsměvem kumštýř.

Přijít na jeho výstavu, pokud si vás nepozve k sobě  domů, není jen tak. Letos měl svou sochu na květnové aukci na opravu Kostela sv. Rodiny v Českých Budějovicích, loni vystavoval na zámku v Dobrši a nebo dvakrát v Rakousku. „Když mě někdo pozve, tak vystavuji," říká prostě. „Mám přes dvě stovky soch, ale to neznamená, že tvořím lehce. Mívám krize, chybí mi nápad, denně se tak trápím a myslím si, jak jsem nedokonalý a neschopný," dává upřímně nahlédnout do bolestí své duše. „Sochy jsou pradávné zážitky z dětství, osvobodí tě, když je děláš tak, jak chceš," prozrazuje vzápětí. „Teď jsem udělal jednu sochu, jinak ale maluji, abych tvořil. Malování beru vážně, ale za malíře se nepovažuji. A když nemaluji, tak seču trávu a starám se o zahradu. Část sadu nechám zarůst, aby tam byl les, už tady rostou houby, i když zatím nejedlé," ukazuje na klobouky pod jehličnany.

„Dnes jsou všude galerie narvané. Už nemám potřebu nasávat tvůrčí atmosféru, na výstavy ale občas chodím.  Některé jsou fajn, jiným vůbec nerozumím," říká sochař, který přiznává, že za svou schopnost vytvářet dušimilé věci vlastně ani nemůže.

„Tohle je vám  dané, není to žádná vaše zásluha. Kdybyste ale věděli, jak mi při tvorbě kolikrát je. Máme to v rodině, táta uměl malovat, brácha taky maloval, i další příbuzní malují. Otec Václav Doubrava byl vyučený švec. Dělal v Českých Budějovicích, měl pět dělníků. O živnost přišel v roce 1948. Pětadvacet let pak topil a házel v Igle lopatou. To už  nemaloval, zhrubly mu ruce. Vzpomínám si na jeho obrázky, na jeho výučním obrazu byla precizně namalovaná dámská šněrovací bota pod kolena. Škoda, že mi žádný tátův obrázek nezůstal," dodává sochař Milan Doubrava.

(Autor: Radek Gális; http://ceskobudejovicky.denik.cz/z-regionu/socha-patri-do-krajiny-jinak-prestane-mluvit-20131016.html)

Na výstavu soch a obrazů Milana Doubravy ve školní Galerii Na chodbě se můžeme těšit v červnu tohoto roku. Vernisáž proběhla 2. 6. 2014 v 17.00.

1. 9. 2017 nás zastihla smutná zpráva: pan Milan Doubrava, dobrý člověk a skvělý výtvarník, zemřel.