Zdroj: Radmila Nagovská, Sedmička Klatovy, 19. 2. 2010
"V mládí jsem chodíval krajinou neklidný. Hledal jsem motiv, chtěl jsem se ho zmocnit, přisvojit a přetvořit banální realitu do velkolepého artefaktu. Tenkrát to bylo přirozené, ale zároveň hodně bláznivé. Až mnohem později jsem uvěřil, že Bůh udělal vše tak, aby aby to bylo dobré. Fušovat do jeho díla je sice lidské, ale nepříliš moudré. Přál bych si být posledním učedníkem v dílně největšího Mistra a spolu s ním proměňovat lásku a pravdivost v radost a naději. S pokorou uvnitř oslavovat tajemství života a krásu stvoření. Teď už chodím přírodou klidný. Jsem svědkem permanentních zázraků. Sleduji mraveniště, skladbu květů, pozoruji obláčky i první kapky na hladině řeky a zbývá jediné. Žasnout a posléze děkovat..."
G.F.
Gustav Fifka: Lencík
Cestou na bechyňskou říční plovárnu se musí projít kolem loděnice. Svého času v ní kraloval pan profesor Lenc, náš tělocvikář. Byl menšího vzrůstu, proto Lencík. A ještě k tomu ráčkoval. Odchytával kolemjdoucí žáky keramické školy do svého kanoistického oddílu v naději, že z nich udělá mistry světa. V čase před dorosteneckými krajskými přebory na táborském Jordánu byl odchyt zintenzivněn natolik, že bral všecko, co mělo dvě ruce. I mne to potkalo. Změřil si mne od hlavy k patě a po chvíli znalecky prohlásil: „Máš figuru do lodě, budeš jezdit s Fabem Ká dvojku.“ Neporozuměl jsem.
Fab byl spolužák, vodácký mazák a pytlácký rybář. Zrovna vynášel loď a všechno mi vysvětlil: „K2 je sice druhá nejvyšší hora na světě, ale ve vodácké hantýrce je to double kanoe a ty budeš makat na předku a já na háčku.“ Ukázal mi, jak se drží pádlo, kde mám zabrat, kde ubrat a jiné důležité věci: „Jak ti Lencík dá pádlo do ruky, musíš závodit. Je to jako s tím převozníkem v pohádce o dědovi Vševědovi.“ S plnou slávou jsem tedy vstoupil do kanoe i do své neslavné vodácké kariéry.
Jezdit na lodičce mě bavilo. Závodit už ne. Makali jsme k prvnímu říčnímu meandru, a pak už jsme odložili pádla a udělali si pohodu. Já se díval na vodní hladinu, pozoroval jsem vodoměrky, díval se do obláčků a prožíval nepatrný dotek nebe. Řeka je příliš krásná, než aby se na ní jenom dřelo. Třikrát se nám to povedlo, počtvrté už ne. Odkládáme pádla, Fab rozbaluje rybářské nádobíčko, já skicák. Začínám kreslit křoví na břehu řeky a koho bych tam málem nenakreslil! Z roští se na nás díval Lencík: „Tomu vy říkáte trrhéning?“ Jeho ráčkování vyplašilo i poslední ráčky v Lužnici. Byl průser. Lencík do nás vkládal velké naděje. Už nás viděl na bedně s vavřínem na hlavě. Mně už loď nedal a Fab pak jezdil single. A bylo po poezii. Už jsem se po řece neplavil, nýbrž jen v řece plaval.
A jak tak plavu, začal ve mně hlodat červík pomsty. Když závodit, tak závodit. Můj kamarád Vašek byl z Týna nad Vltavou. Na tělocvik nebyl nic moc, často se omlouval, výmyk na hrazdě neuměl, na kruzích visel jak zralá hruška, do výšky i do dálky skákal tak flegmaticky, že ho Lencík degradoval na sportovního outsidera. A ještě k tomu kouřil. Ale co ovšem Vašek uměl perfektně, bylo plavání. Plaval rychle a všechny styly. Všichni kluci z Týna uměli dobře plavat, snad to bylo tou národní řekou. Lencík ani v nejmenším netušil o Vaškově plaveckém umění, o tom jsem věděl jenom já a to byla voda na můj mlýn. Když závodit, tak závodit.
Poslední hodina tělocviku se tradičně konala na plovárně. Lencík měřil čas, bylo to na známky a plavalo se vždy po dvou. Mým přičiněním se Vašek ocitl „plonkovej“. „Pane profesore, ukažte nám, jak se správně plave. Vašek zůstal sám. Dejte si spolu závod,“ ozvalo se mohutné škemrání. Škodolibost nás nedospělých bývá někdy hodně zlomyslná. Pan profesor se nechyl vyprovokovat a ještě měl něco málo poznámek na Vaškovo sportovní outsiderství, jako například: levou zadní, kolik chce fóra a podobně. Ovšem to neměl dělat. Vyrazili ze stejného místa a Vašek to napálil, jak nejlíp uměl. O dobrých šest, sedm metrů pana profesora v cíli předstihl.
Po závodě bylo podivné ticho. Lencík nám dal rozchod už na plovárně. Odešel tak nenápadně, že jsme si toho všichni všimli. „Von mi dá snad čtyřku, pokazí mi průměr,“ pocítil Vašek obavu o svou ustálenou trojku. Satisfakce jaksi vyzněla naprázdno. Všechno to bylo rozpačité a jenom blízké prázdniny nás hřály.
A jak to všechno dopadlo? S Vaškem i se mnou dobře. Z místo předpokládané čtyřky a ustálené trojky byla nakonec nečekaná dvojka. S otevřenou pusou kouká Vašek na ten zázrak, když se k němu nápadně či nenápadně přitočí Lencík: „To máš za to plavání. A kdybys uměl vejmyk, měl bys jedničku.“ Ač malé postavy, tenkrát v našich očích pan profesor Lenc hodně povyrostl. A já? Já jsem sice do kanou už vícekrát nevlezl, ale tuhle řeku jsem nikdy nepřestal mít rád.
Výstava Gustava Fifky v galerii Galvína v Bechyni 11. 4. 2015. (Foto: Archiv školy)
