SUPŠ Bechyně

Český hudební skladatel, narozen 2. 11. 1924 v Biskupicích při Dunaji, zemřel 12. 3. 1985 v Berlíně. Studoval na keramické škole v Bechyni, hudbě se učil na hudební škole v Táboře. Na pražské konzervatoři studoval hru na fagot u O. Vebera, skladbu u E. Hlobila (1945 - 1948), pak na AMU u J. Řídkého (1948 - 1952). Zprvu hudebník z povolání, pak skladatel taneční a scénické hudby.

Z jeho významných skladeb zaslouží připomenout Scherzo pro velký orchestr (1. cena v rozhlasové soutěži 1947), I. symfonii, Symfoniettu, suitu Karneval, Koncert pro orchestr (proveden 13. 11. 1958), Rapsódii pro flétnu a orchestr (provedena 1958), dechový kvintet, 2 smyčcové kvartety, 225 taktů kytary aj. Je také autorem mnoha úprav lidových písní.

(Zdroj: Česko-slovenský hudební slovník osob a institucí. Sv. 1. A-L. P., SHVP 1963)

Ze vzpomínek přítele Majky Čecha:

"Pro jeho tmavé vlasy a snědou pleť dostal mezi námi přezdívku Pedro. Řeka, potok, lesy, rybníky, skály, na kterých stojí Bechyně, jako pro nás všechny, byly terénem jeho klukovských let. Zlej Vír, kde na vyhřátých skalách s námi trávil celé léto i Pedrův otec, Evžen starší, byl naším nejmilejším koutem. Pan Illín se zabýval bylinkařením a muzikou, hrával s lázeňskou kapelou, naučil Evžena na housle a bral ho s sebou i do kapely. Když Pedro vyšel keramickou školu, rozhodl se jít do Prahy na konzervatoř. Jeho otec jako důchodce neměl na takovou školu dost peněz, ale hudebního vzdělání chtivý Evžen řešil potíž tak, že od začátku studií si přivydělával. Nejdřív jako houslista v divadelním souboru, když se naučil na saxofon, polepšil si, a když se dostal do špičkové kapely Karla Vlacha, měl dobrý výdělek zajištěn. Po dostudování konzervatoře obor komposice začal psát hudbu pro rozhlasové hry, pak pro filmy a později i televizi. Často jsme tedy slyšeli nebo četli titulek: hudbu složil Evžen Illín.

V poválečných letech byl vedoucím našeho druhého skautského oddílu, tehdy nám také složil naši hymnu začínající slovy: „Slyšte volání dálek, volnosti hlas.“ Jak mohl, byl z Prahy v Bechyni, každé léto jsme byli na táboře, poprvé v Březnici, pak na Šumavě a po zrušení skautingu jsme spolu velmi často jezdili na vodu. Vášnivě hrál nohejbal na plovárně, chodil na tenis a posiloval i Matějkovu kapelu. Jako kytarista doprovázel velmi často naše zpívání u táboráku, ať už skautské či později s plovárensko-tenisovou-lázeňskou partou.

Přestože byl v Praze na škole a později zde byl vázán svou skladatelskou činností, nikdy si na Prahu nezvykl, a často mi napsal, kdy přijede a kam vyrazíme. Byly to výlety a procházky okolo Bechyně, a pokud to šlo, jelo se na vodu. Naše první plavba byla po Váhu. Bylo to ve 49. roce. Dva roky předtím jsme byli v Tatrách a viděli jsme vodáky na Váhu. Pedro koupil v Praze starší kanoi a poslal ji vlakem napřed. Pak jsme tam dojeli stopem, udělali si výlet do Nízkých Tater a pak jsme si došli na nádraží pro naši první kanoi. Léto bylo tenkrát deštivé, ve Váhu plno vody a my zabalili bagáž do lodního pytle a spustili kanoi na vodu. Byla to stará rozeschlá loď, takže po několika stech metrů prudké plavby jsme šli ke dnu. Keňa plná vody. Vymysleli jsme tedy mezi borty provazovou síť, přivázali na ni bagáž, aby to nebylo ve vodě a pokaždé, když nám nateklo vody, až jsme se potápěli, zajeli jsme ke břehu a loď i s bagáží zdvihli a vylili, naskočili a zase popojeli pár set metrů. Ale loď se pomalu zatahovala a sjeté úseky se prodlužovaly až na celou hodinu. Když jsme končili plavbu, najali jsme nákladní auto k odvozu na nádraží. Auto bylo krátké a keňa velký kus přečnívala a při jízdě od řeky přes výmoly na břehu se přelomila. Pak Pedro koupil novou kanoi a s tou jsme jezdili všechny naše řeky. Tyto výlety držely Pedra naživu. Když už to nemohl v Praze vydržet, přijel a někam jsme vyrazili.

Oženili jsme se, přišly děti, ubíhaly roky studenoválečného světa, ale ty bohužel zklamaly všechny naše veliké naděje po konci války. Evžen Illín byl velmi známý skladatel především svou filmovou, později televizní tvorbou. V šedesátých letech se natáčelo dost často v koprodukci se zahraničními tvůrci a Evžen navázal přátelství se švýcarskými a německými filmaři. Pak přišel 21. srpen v 68. roce a Evžen emigroval do Švýcarska se svou druhou ženou. Zpočátku mu pomohly styky a známosti navázané v předešlých letech, ale trvalo patnáct let, než se dostavil úspěch. Po několika letech se mezi námi ustálil zvyk, že jsme si psali k Vánocům a vylíčili si, co se během roku s námi dělo. V roce 1983 byl dopis plný vzrušení.

Evžen Illín dostal nečekanou výzvu od jedné hollywoodské společnosti, aby okamžitě přijel napsat a natočit hudbu k filmu. Evžen byl znám svou pohotovostí, dokázal bleskově napsat a oddirigovat scénickou muziku, a proto byl pozván, neboť u dotyčného filmu vypadl skladatel. A pak o rok později psal Evžen ještě nadšeněji. Jeho pohotové zaskočení v Hollywoodu vedlo k nabídce od americké televizní společnosti napsat a natočit hudbu k padesátidílnému seriálu Ferda Mravenec. Budu citovat: „Nikdy v životě jsem nenašel náhradu za Bechyni. V Kalifornii jsem však našel řeku, která mi připomíná Lužnici. Odstěhuji se tam a pošlu ti letenku a tu řeku si sjedem.“

To tedy bylo k Vánocům 1984. V březnu 1985 jsem dostal z Prahy telegram: „Táta umřel v Mnichově." Pak se ukázalo, že to bylo v západním Berlíně, kam jel Evžen podepsat smlouvu na Ferdu Mravence. Měl už napsanou hudbu pro půl celého padesátidílného seriálu a šlo o formální uzavření celého jednání. Když po jednání odcházel na hotelový pokoj, prohlásil, že je unaven a bude ráno spát trochu déle. Ale ráno se neprobudil. Tak 12. března 1985 ukončil v jednašedesáti letech život začínající 2. listopadu 1924. Jedna z největších ironií osudu, jak smrt nečekaně přijde pokazit závěr celoživotního díla."

Z dopisů Majkovi Čechovi:

20. dubna 1971: "Ptáš se na moje pocity a vztah k tomu, co dělám. Problém od začátku asi půl roku byl, že jsem neměl vůbec práci, to jsi holt jak ve vzduchoprázdnu. Pak to pomalu začlo a není to vůbec sranda sám a v jiném uměleckém oboru zapustit kořeny."

14.12.1984: "...od dob Bechyně našeho mládí jsem vlastně nenašel domov, jenom více méně příjemná místa, která jsou určitě lepší než dnešní Bechyně, ale co je to platné, poletování a pojíždění po světě mě jenom znepokojovalo věčným otazníkem, mám zůstat tady nebo tam? To je holt ta možnost volby konsumní společnosti, vždycky můžeš mít něco lepšího, než zrovna máš. Až ale letos, kdy jsem se dvakrát ocitl v Los Angeles na řadu týdnů, se poprvé dostavil pocit, tady jsem doma, tady bych chtěl žít, tady je slunce, které miluju, tady omývá břehy nekonečné moře, jehož dálky slibují splnění všech snů, přesně ten pocit, když někam přijdeš a všechno víš předem, protože jsi tam určitě žil v některém ze svých předchozích životů. Takže až dokutám těch 52 dílů mravenčího seriálu a pekelně zbohatnu, odebéřu se na zbytek života do slunné Kalifornie a počkám si na poslední zemětřesení. Do té doby se budu dívat na palmy čeřené vlahým vánkem, hádat se se svým šachovým kompjůtrem a trochu brnkat na kytaru, koupat se v bazénu a popíjet kalifornské červené.Tak mi drž palce, pošlu Ti pak letenku."

Všechno nejlepší, Tvůj Pedro.

(Zdroj: Web Města Bechyně - významné osobnosti)