SUPŠ Bechyně

Studentka 3. ročníku Štěpánka Rolniková uspěla v XXI. ročníku literární a XIX. ročníku výtvarné soutěže - Memoriálu Hany Greenfieldové pod společným tématem „...a na troskách ghetta budeme se smát...“, kterou pořádal Památník Terezín. Se svou povídkou obsadila šesté místo ve velmi silné konkurenci. Gretulujeme a naše poděkování patří i Mgr. Ludmile Krůčkové a Soně Houdkové, které vedou literární kroužek. Vyhlášení  výsledků se uskutečnilo v  Národním památníku Terezín 9. 6. 2015.

Z DENÍKU MALÉ HOLČIČKY - MDŽ

Necelý měsíc před Mezinárodním dnem žen se naše skupina zvaná " Pampelišky" domluvila, že připravíme celovečerní program. V první řadě jsme si nacvičili  zjednodušenou verzi opery "Prodaná nevěsta" od Bedřicha Smetany, a někteří kluci nám pomohli s hudbou.

Neměli jsme nic moc, jen oblečení, které nám půjčili ostatní vězni. Mařenka měla starou růžovou sukni a  košilku, Jeník měl půjčenou vestu a kalhoty na kšandu. Kulisy byly velké kartony pomalované místními uvězněnými umělci a ozdobené květinami, které jsme natrhali venku.

Jednoduchá opona, tvořená dvěma dekami připevněnými na šňůrách, se opatrně a ztěžka roztáhla a představení začalo. Vpředu na židlích seděli dozorci, kteří v jistým opovržením sledovali naši snahu. Ostatní vězni seděli nebo stáli za nimi, potichu a nadšeně vnímali, co se na provizorním jevišti hrávalo. Dokonce se k nám při některých písních přidali.

Po skončení představení nastal velký potlesk, který trval nejméně tři minuty. Pak si stoupli dozorci a beze slova odcházeli. Nevěřícně jsem se na ně dívala, když odstrkovali vězně, aby mohli odejít z místnosti.

 "Kam si myslíte, že jdete, představení ještě neskončilo!", zavolal někdo poblíž mě a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, nemusela jsem se ani otáčet za hlasem, abych věděla, že je to můj  kamarád Otokar. Rychle jsem k němu vyběhla, abych ho umlčela, ale bylo pozdě.

Dozorci si sedli zpět na židle a rozzlobeně rozkázali, že má program pokračovat. Otokar byl malý, vyzáblý sedmiletý kluk. Stoupl si ale hrdě doprostřed jeviště, uklonil se a začal recitovat básničku, kterou si sám napsal:

List stromů vítr urve si,
z tisíců lístek jeden.
Kdo toho dbá? Kdo všimne si?
To žádný – když je jeden!

Když vejde smrt do pokoje
a z tisíců padne jeden:
Kdo dbá ho? Komu teskno je?
To žádný – když je jen jeden!

Jak smrt  lidé cizí život berou
a mnohé z nich pryč odvedou.
Kdo dbá jich? Kdo si jen vzpomene?
To všichni – vždyť nebyl jen jeden!

V rukou držel nůžky a papír, a pokaždé, když odstřihl kousek papíru, se smutně pousmál. Nakonec mu v rukou zbyla vystřižená květina.  Uklonil se a dal květinu jedné z dozorkyň, která seděla nejblíže. "Všechno nejlepší!" řekl a poodstoupil, aby mohli recitovat další. Po skončení všech recitací přišli na řadu hudebníci, kteří začali hrát a zpívat. Plno lidí se zvedlo a šlo tančit, dokonce i dozorci se pohupovali do rytmu. Jindy tak zamračení a zlí dozorci, kterých jsme se vždy báli, najednou vypadali stejně jako my, smáli se, někteří by si s námi dokonce i povídali .

Druhý den ráno nám  přinesla jedna z dozorkyň čokoládu. Prý za to, jak hezky jsme včera hráli. Řekla nám, že už dlouho se takhle nepobavila jako včerejší večer. Přistoupila k Otokarovi, dala mu do rukou malou plechovou krabičku, usmála se na něj a odešla. Všichni jsme byli zvědaví, co Otík dostal. Ten opatrně otevřel víčko.

Uvnitř byl malý obrázek a modré autíčko.

Všem se nám po tváři rozlil teplý úsměv, i když venku zase tak teplo nebylo. Jenomže v našem nitru a srdcích teplíčko bylo. Hlavně pro ten pocit, že jsme dokázali udělat radost nejenom našim blízkým, ale také cizím, tolik nepřístupným lidem, kteří svou lidskost neradi odhalovali.

Štěpánka Rolniková, 3. ročník

Předávání cen v Památníku Terezín 9. 6. 2015. (Foto: Soňa Houdková)