SUPŠ Bechyně

Tři naše studentky - Štěpánka Rolniková (2.G), Alina Yessimbeková (3.G) a Zdeňka Limbergová (3.V) - se zapojily do soutěže o nejlepší povídku Cena Waltera Sernera.

Walter Serner  (15. 1. 1889 - srpen 1942) byl český, německy píšící, spisovatel, kritik, organizátor, dobrodruh, spoluzakladatel hnutí Dada. Narodil se roku 1889 v Karlových Varech jako Walter Eduard Seligmann v zámožné židovské rodině. Otec spolu se svým bratrem vlastnili místní německé noviny Karlsbaden Zeitung. Klopotná středoškolská studia prožíval v Karlových Varech, maturoval na gymnáziu v Kadani. Poté pilně střídal vysoké školy, od roku 1913 je doktorem práv. Roku 1915 se mu daří odsun do mírového Curychu, vydává tam jaksi úvodem časopis Sirius (celkem 8 čísel, 1915 - 1916).  Pobývá často v Ženevě u malíře Christiana Schada, celoživotního přítele a po letech Sernerova „objevitele“, stává se členem curyšské dadabuňky, píše  manifest Letzte Lockerung (Nejzazší uvolnění,1918), připravuje jediné číslo časopisu Das Hirngeschwür (Mozkový nádor) a podílí se s Tristanem Tzarou a Ottou Flakem na vydání jiného časopisu o jediném čísle, Der Zeltweg, jímž curyšské dada vlastně končí. Je uváděn jako režisér pozdního curyšského dadavečeru. V prosinci 1919 pořádá v Ženevě „první světový kongres dadaistů“, záležitost silně fantaskní.

V říjnu 1920 přijíždí do Paříže, seznamuje se s tamějšími dadaisty a je záhy vpleten (anebo: sám se vplete) do všemožných nedorozumění, afér a skandálů, které mu vynesou cejch „velikášského výtržníka“. Píše s Arpem společné básně, předzvěst surrealistických pokusů. Hans Arp ho později charakterizuje jako „dobrodružnou postavu, autora detektivek, mondénního tanečníka, kožního specialistu a lupiče-džentlmena“. Po pařížské éře, rozkmotřen s Tzarou a jinými, je trvale na nepřehledných cestách Evropou: má československý pas. Pokouší se o drama, hlavně však píše a vydává kriminální povídky, které jsou pozoruhodné zvláště jazykově. Serner dokonale zvládá jazyk podsvětí, zná nářečí a podřečí. Od roku 1929 se častěji objevuje v Praze a v Karlových Varech. Německu se s nástupem nacismu vyhýbá. V roce 1933 jsou tam úředně zabaveny čtyři jeho knihy jako „braková literatura ohrožující veřejnou mravnost“. V roce 1935 už veškeré jeho knihy figurují na pověstném seznamu „zvrhlé literatury“. Roku 1938 se žení, manželé bydlí v Praze a shánějí papíry pro „vystěhování do Šanghaje“. K tomu však nedochází, je to jen nacistický trik. 10. srpna 1942 následuje deportace manželů s židovským transportem do Terezína, dne 20. srpna 1942 je dále deportován neznámo kam (snad do běloruského Minsku) a jeho stopa mizí.

(Zdroj: Wikipedie)

   Štěpánka Rolniková
OBYČEJNÉ I KOUZELNÉ PŘEDMĚTY VYPADAJÍ STEJNĚ

Adámek celý den pomáhal v lese, a proto mu tatínek a maminka za odměnu dali dárek. Celý nedočkavý trhal Adámek balící papír na malé kousíčky, dokud se nedostal k obalu z tvrdšího papíru. Otevřel krabičku: "Pastelky? … Doufal jsem, že dostanu skládací autíčko!" Maminka se na něj mile usmála: "To nejsou obyčejné pastelky, jsou kouzelné, ale ty sám  musíš  přijít na to, jakým způsobem." Adámek se na maminku naštvaně podíval: "Kouzelné, a kde? Já nechci pastelky, chci autíčko!"

Po večeři si Adámek vyčistil zuby, oblékl se do pyžámka a vlezl si do postele. Byl zvyklý, že mu maminka chodí dávat pusu na dobrou noc. Ale místo maminky se ve dveřích objevil tatínek. Přišel a sedl si na kraj jeho postýlky.  "Víš Adámku to od tebe nebylo moc hezké. Maminka sem nepřišla, protože pláče kvůli tomu, jak ses choval." Adámek se zavrtal pod peřinu až pod nos a skrz peřinu zamumlal : "Když já moc chtěl to autíčko." Tatínek pokrčil rameny, dal Adámkovi pusu na čelo a odešel.

Druhého dne ho opět budil a dělal snídani tatínek. Po jídle ho tatínek odvezl do školky. Vešel do třídy a uviděl, jak Verunce ostatní kluci vzali panenku a utrhli jí hlavu. Verunka se rozbrečela a utekla ze třídy. Paní učitelka šla za ní. Adámek si sedl ke stolu a začal vyndavat věci  ze svého batůžku. Mezi oblečením, svačinou a přezůvkami nahmatal i plastovou krabičku. Byly to ty pastelky, asi mu je tam maminka večer přibalila. Vyndal je z batohu, prohlížel si je a pak si sám pro sebe zamumlal: "Maminka říkala, že jsou kouzelné, tak schválně." Začal kreslit obrázek panenky se sluníčkem. Přišla paní učitelka. Za ruku vedla Verunku, která stále brečela. Adámek k ní přišel a podal jí obrázek: "To je pro tebe, abys neplakala." Verunka si prohlédla obrázek a usmála se: "Ta má, ale velké oči. Děkuju."  Přistoupila blíž a dala Adámkovi pusu na tvář.

Když se vrátil domů ze školky, zahlédl maminku, jak vaří večeři. Tatínek  Adámkovi cestou domů řekl, že by bylo hezké se mamince omluvit. Adámek přemýšlel, jak a potom se domluvil s tatínkem, aby mu ráno, než půjde do práce, uřízl kus chleba a položil ho na kraj linky. A aby mu pomohl s překvapením pro maminku.

Po tiché večeři odešel Adámek do pokoje a začal si kreslit. Večer přišla maminka, dala mu pusu na dobrou noc a beze slova odešla. Adámek nemohl usnout. "Ať je už ráno a ať se maminka už nezlobí, " zašeptal si těsně předtím, než usnul.

Brzy ráno  Adámek vstal a  namazal chléb od tatínka tlustou vrstvou maminčinou oblíbenou pomazánkou, nalil plnou sklenici mléka a na zahrádce před domem utrhl větvičku šeříku. Vešel do ložnice, maminka stále spala. Probudil jí a podal snídani, kterou vezl na korbě auta před sebou. Maminka se na Adámka usmála, snědla snídani  a vypila mléko.

Když dojedla, podal jí Adámek obrázek, co včera večer kreslil . Byl na něm on, jak jsou s maminkou a tatínkem v lese. Maminka se podívala na Adámka a řekla: "To je, ale krásný obrázek, a jak je pěkně vybarvený, to jsi dělal ty?" Adámek kývl hlavou: "To není obyčejný obrázek, je kouzelný!" Maminka se na Adámka usmála: "Kouzelný, to mi musíš vysvětlit."  Adámek začal horlivě přikyvovat a řekl: "Je kouzelný v mnoha ohledech. A když se k němu připojí i správné zaříkávadlo, tak se stává tím nejmocnějším kouzlem na celém světě." Maminka se usmála ještě více, sepjala prosebně ruce a poprosila: "A myslíš, že bys mi ho mohl ukázat?" Adámek jí vzal za ruce: "Tak zavři oči a já ti to kouzlo ukážu!"  Maminka zavřela oči. Adámek začal s něčím šustit a pak začal recitovat:  

Maminko mám tě rád,
jsi můj velký kamarád.

Slova jsem řekl velmi zlá,
vím, že byla nepěkná.

Proto omluvit bych se chtěl,
a doufám, že přimazlit bych se směll.

Mamince z očí tekly slzy, které nedokázala zadržet: "Já tě mám taky ráda Adámku, moc ráda." Adámek si sedl k mamince na postel, podal jí  šeřík, objal jí a dal jí vekou pusu.  "Tu básničku jsi vymyslel sám?", zeptala se maminka, když se trošku zklidnila. "Ne, sám ne. Pomáhal mi s ní tatínek, líbila se ti?" Maminka přikývla: "Moc, ale největší radost mi udělalo to, že jsi mi ji tak pěkně zarecitoval."  Adámek zašoupal nohama, věděl, že zapomněl poslední verš. Maminka si znovu prohlížela pastelky: "Tak už jsi přišel na to kouzlo, Adámku? Adámek se na maminku usmál a řekl: ,,Jsou kouzelné jen pro ty, kterým dáme obrázek z lásky nebo přátelství. To kouzlo je, že dokáží vykouzlit úsměv v každou chvíli. A víš co maminko? Je to to nejkrásnější kouzlo, co znám."

Když se večer vrátil tatínek, zavolala si maminka tatínka i Adámka do kuchyně, a řekla jim velké překvapení. A to, že za několik měsíců bude mít Adámek malou sestřičku.   

Alina Yessimbeková
VÁNOČNÍ STROMEČEK 

 "Ty perníky voní hezky. Škoda, že už musím jít. Neviděla jsi moje boty?“
"Ani náhodou," odpověděla žena manželovi. "Kdy se vrátíš?“
"Brzy. Jdu pro pár věci a pro tvůj dárek.“
"Co to bude?“
"Najdu v lese zelí, přinesu ho domů a narodí se nám z něho krásné dítě!"
"Tak najdi nejzelenější a největší zelí z celého lesa, aby se nám narodilo nejkrásnější dítě z celé vesnice!“

Zasmáli se, ale oba dva věděli‚ že v lese zelí neroste, že nikdy nebudou mít děti.

Muž šel po lese, prošlapávaje si cestu závějemi. Nedaleko mezi stromy pobíhaly veverky, na sněhu skákaly sýkorky. Zdálo se, že i v lese zvířat čaroval předvánoční zmatek. Čas zázraků a čas dárků. Bůh obdaruje všechny živé bytosti. Všechny kromě nás. Muž těžce vzdechnul a přehodil sekeru na pravé rameno, na kterém už byla lovecká zbraň, kterou si půjčil od sousedů. Ať alespoň na Vánoce je na stole zvěřina. Kdyby se podařilo ulovittit jelena, měli bychom masa na měsíc, myslí si. Neslyšnými kroky mířil směrem k rokli, kde se rozmístilo hejno koroptví.

Potichu se připlížil za trs a zamířil. Výstřel. Hejno se rozhořčeně vzneslo do nebe. Ještě jednou zamířil. Dva výstřely. Sníh se obarvil doruda. Muž si dal kořist do režného pytle a mírně si pískaje, vydal se zpátky. "S jasnou myslí jásej, lide, vzývej nový plod..."  polohlasně si zpíval. Koroptve byly tučné a hojnost na stole, jak je známo, vede k bohatství.

Muž se zastavil, aby odsekl větev smrků, která zahání zlé duchy. Najednou ucítil něčí pohled a otočil se. Pod nevelkým smrkem, stála holčička, asi tak sedmi, osmiletá. Měla velké vyděšené oči a její oděv byl ošuntělý. Když muž přistoupil bliž, všiml se že objímá kmen stromu. "Není ti zima?“ - "Je.“ - "Tak pusť ten smrk a pojď sem.“

Holčička pokývala hlavou. Její ruce přimrzly ke kůře stromů. "Ten strom je kouzelný.“

Muž zapálil sirku a začal ohřívat kůru stromů. Po čase holčička už seděla na sněhu a těžce dýchala. Naložil ji na záda. "Ale ten strom...“, zašeptala. Zastavil se a vzdychl...

Sklepnuvši sníh, žena vstoupila do domu. Dneska prodala všechny perníky, kromě půl podnosu pro svého manžela. Zamnula si ruce a rozpálila pec. Ve vzduchu zavonělo hořící dřevo. Žena se ještě několikrát prošla po domě, aby si ověřila, že všechno je dokonale uklizeno. Na parapetu hořely kostelní svíčky a na stole už byly připravené talíře. Pouze manžel zde chyběl. Sedla se u okna a hleděla na zimní stmívání. Brzy byla tma. Konečně někdo zaklepal na dveře. Nadskočila a rychle otevřela. Díky Bohu, byl to její živý a zdravý manžel. Za sebou měl malý smrk, režný pytel a malou holčičku.

Žena vykřikla: "Kdes´ ji vzal?“ - "Byla v lese.“ Muž vešel a pečlivě položil holčičku na jejich postel. "Zahřej ji, a já postavím ten strom.“ - "Jo. A proč ten strom?“ - "Ona ho nechtěla pustit, takže jsem ho musel vzít s sebou.“

Za hodinu v posteli ležela zčervenalá holčička a vedle stolu stál malý smrk. Otevřela oči.

"Tak proč je ten strom kouzelný?“, zeptal se holčičky muž. "Mně zachránil. Uslyšela jsem vytí vlků a skryla jsem se pod smrkem. Začala jsem se modlit k Ježíšovi, aby zachránil mně a moji duši.“ - "Ale jak ses octla v lese?", zeptala se holčičky žena, dávajíc koroptev do pece. "Moji rodiče před rokem zemřeli. Vzala si mě teta, ale nebyla hodná, bila mne. Utekla jsem od ní," vzlykla, ale hned si utřela oči. "Pojď´, ozdobím ten smrk perníky, možná to ji rozveselí," šeptla žena muži. Vzali zbytky sladkých, cukrem zářících perníků a rozvěsili je po větvích.

Vyjeveně se podívali, holčička se zvučně rozesmála. Oni se také zasmáli. Každý z nich měl úchvatný pocit, že jsou jedna rodina. Žena si přisedla k holčičce na postel. "Zlatičko, nechtěla bys zůstat tady s námi? Svoje děti nemáme, byla bys nám dcerou, o kterou jsme vždycky žádali Boha.“ Holčičce vyhrkly slzy radosti. "Chci, strašně chci zůstat. Žena ji objala a řekla muži: "To je nejlepší dárek, který jsi mi z lesa přinesl ." - "Tak pojďme ke stolu“, usmál se muž.

Od té doby zdobili stromek každé Vánoce.

Zdeňka Limbergová
KOUZELNÉ I OBYČEJNÉ PŘEDMĚTY VYPADAJÍ STEJNĚ

Už jako malé dítko hrající si s panenkami jsem sledovala matčino počínání - dělala to, co měla. Snažila se vyjít s penězi. Tehdy mi to připadalo logické. Měla mně - dítě, které jí s domácností zrovna dvakrát pomoct nemohlo a jehož otec jednoho dne zkrátka odešel. Pracovala, aby uživila nás dvě, tehdy nešlo o to, co jsme si mohly dovolit, ale co jsme musely zvládnout. Často jsem proto bývala u prarodičů, matka byla téměř každý den v práci od rána do večera a tak se to táhlo několik let. Když poprvé změnila zaměstnání, nebylo to o nic lepší. Snad nám to ani moc nepomohlo. Ačkoli dostávala o něco lepší plat, času jsme na sebe měly o to míň. Dítě v penězích nevidí nic zázračného, pro mě to tenkrát byly jen hračky, šatičky, nové holinky... Nezdálo se mi důležité tolik se kvůli nim dřít, a tak jsem jednou za čas udělala něco, čím jsem na sebe strhla matčinu pozornost. Naprosto přesně si vzpomínám, jak jsem se naschvál uhodila o lednici jen proto, aby mě matka utěšila. Už jako malá jsem byla vypočítavá, věděla jsem, že se mi dostane útěchy, ale bylo to pro chvíle s matkou, které byly tak vzácné, jedinečné, čarovné.

Když mi bylo kolem jedenácti let, matka si našla opět novou práci. Tentokrát se zdálo, že je konečně spokojená. Já byla o něco starší a začínala jsem rozumět skutečnému významu peněz. Alespoň jsem si to myslela, dokud matka nezačala vydělávat víc, než bylo nutně potřeba. Zbývalo jí tudíž na věci, po kterých vždy toužila, nebo které se jí zkrátka líbily. Byly to zbytečnosti a přesto se člověku zdály tolik potřebné. Nebyl důvod, proč si nepořídit nový fén, i když ten starý stále fungoval - peníze byly. Život se na malý okamžik zdál tak opojný, když měl člověk dost peněz.

Víte, pozorovat matku nebylo nic snadného. Stárla vám před očima a ač potřebných zbytečností a peněz přibývalo, času a úsměvů bylo čím dál méně. Jednoho dne, bylo mi asi šestnáct let, jsem se na ni podívala a viděla, jaký je čas rytec. Za dva roky zestárla snad o patnáct let. Byl to šok. Byl by to šok pro každé dítě, to má totiž od přírody sklon zkreslovat si matku. Zdá se mu o tolik krásnější, než v skutečnosti je. Je tělem, které vás brání, životem, který vám předává zkušenosti, strážným andělem. A pak najednou vidíte, jak se vám rozpadá před očima.

Tolikrát jsem se jí ptala, jestli to všechno skutečně potřebujeme. „Copak se bez toho neobejdeme?“ ptávala jsem se jí. Ale ona jen krčila rameny. Nechávala jsem ji. Byla šťastná, když si po dlouhé práci mohla pořídit něco krásného.

Lhala bych, kdybych řekla, že si má matka neuměla užívat života i bez krásných věcí, které na ni volaly z výloh. Byla to vnímavá žena. Uměla ocenit krásu listopadu, vůni země po bouřce i mé čmáranice na papíře. Milovala jsem jí za to, jaká byla. Přesně věděla, kde by dané věci vypadaly nejlépe, co by určitému člověku nejvíce slušelo. Tenhle smysl pro detail byl ale startem začarovaného kruhu. K oné dečce potřebovala tamtu vázu, do té vázy nové květiny, k novým květinám jiné záclony, k jiným záclonám další závěsy, nedalo se jí nic vymluvit, "...ta červená svíčka zkrátka nemůže být na zeleném svícnu !“ - a tak to šlo dál a dál.

Po nějakém čase jsme sehnaly nový byt. Ten starý byl moc malý pro tolik krásných věcí a tak jsme se stěhovaly do většího. Tu však nastal problém. Najednou vše, co se kdy hodilo do našeho předešlého bytu bylo do toho nového naprosto nevhodné. Půda se tedy zaplnila cetkami pečlivě střádanými přes deset let a vše začalo nanovo. Šílený kolotoč únavné práce a neukojitelné touhy. Napadlo mě, že člověk, jako je má matka nebude mít nikdy dost. Bude se tak dlouho honit za něčím nedosažitelným, co tolik chce, co mu však žádný obchod poskytnout nemůže, dokud ho ruce budou poslouchat a nohy sloužit. Nebylo však daleko od konce jízdy na kolotoči. Má matka umírala. Nevěděla o tom, nestarala se, byla věčně v práci, ale já to cítila. Rychle se ztrácela až mi zanikla úplně.

Byl říjen. Stromy svlékaly letní kabát, zem voněla po dešti a já jsem s ní seděla vprostřed zbytečnosti. Tiše se rozhlížela kolem sebe. Pohledem přeběhla okno zahalené v drahé zácloně, parapet vyzdobený květinami, police se soškami, různými dekoracemi z drahých obchůdků a poprvé v životě si připustila svou marnivost. Náhle se v ní zlomila potřeba mít víc, nemohla mít víc než měla, nemohla dělat víc, než dělala. Zjistila, že vyměnila čas se svou dcerou za práci, peníze a lapače prachu. Už nebyl čas něco měnit a tak se nic nezměnilo.

Až ke konci všeho člověk přijde na to, co je v životě nejdůležitější a co mu navždy bude blízké, co nikdy neztratí své kouzlo. Věci, za kterými se celý život ženeme pro jejich lesk, třpyt, cenu, značku, nepotřebnost - ty věci se stanou obyčejnými, ošuntělými a skutečně nepotřebnými v ten okamžik, kdy nám patří.