SUPŠ Bechyně

Necelý měsíc před Mezinárodním dnem žen se naše skupina zvaná " Pampelišky" domluvila, že připravíme celovečerní program. V první řadě jsme si nacvičili  zjednodušenou verzi opery "Prodaná nevěsta" od Bedřicha Smetany, a někteří kluci nám pomohli s hudbou.

Neměli jsme nic moc, jen oblečení, které nám půjčili ostatní vězni. Mařenka měla starou růžovou sukni a  košilku, Jeník měl půjčenou vestu a kalhoty na kšandu. Kulisy byly velké kartony pomalované místními uvězněnými umělci a ozdobené květinami, které jsme natrhali venku.

Jednoduchá opona, tvořená dvěma dekami připevněnými na šňůrách, se opatrně a ztěžka roztáhla a představení začalo. Vpředu na židlích seděli dozorci, kteří v jistým opovržením sledovali naši snahu. Ostatní vězni seděli nebo stáli za nimi, potichu a nadšeně vnímali, co se na provizorním jevišti hrávalo. Dokonce se k nám při některých písních přidali.

Po skončení představení nastal velký potlesk, který trval nejméně tři minuty. Pak si stoupli dozorci a beze slova odcházeli. Nevěřícně jsem se na ně dívala, když odstrkovali vězně, aby mohli odejít z místnosti.

 "Kam si myslíte, že jdete, představení ještě neskončilo!", zavolal někdo poblíž mě a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, nemusela jsem se ani otáčet za hlasem, abych věděla, že je to můj  kamarád Otokar. Rychle jsem k němu vyběhla, abych ho umlčela, ale bylo pozdě.

Dozorci si sedli zpět na židle a rozzlobeně rozkázali, že má program pokračovat. Otokar byl malý, vyzáblý sedmiletý kluk. Stoupl si ale hrdě doprostřed jeviště, uklonil se a začal recitovat básničku, kterou si sám napsal:

List stromů vítr urve si,
z tisíců lístek jeden.
Kdo toho dbá? Kdo všimne si?
To žádný – když je jeden!

Když vejde smrt do pokoje
a z tisíců padne jeden:
Kdo dbá ho? Komu teskno je?
To žádný – když je jen jeden!

Jak smrt  lidé cizí život berou
a mnohé z nich pryč odvedou.
Kdo dbá jich? Kdo si jen vzpomene?
To všichni – vždyť nebyl jen jeden!

V rukou držel nůžky a papír, a pokaždé, když odstřihl kousek papíru, se smutně pousmál. Nakonec mu v rukou zbyla vystřižená květina.  Uklonil se a dal květinu jedné z dozorkyň, která seděla nejblíže. "Všechno nejlepší!" řekl a poodstoupil, aby mohli recitovat další. Po skončení všech recitací přišli na řadu hudebníci, kteří začali hrát a zpívat. Plno lidí se zvedlo a šlo tančit, dokonce i dozorci se pohupovali do rytmu. Jindy tak zamračení a zlí dozorci, kterých jsme se vždy báli, najednou vypadali stejně jako my, smáli se, někteří by si s námi dokonce i povídali .

Druhý den ráno nám  přinesla jedna z dozorkyň čokoládu. Prý za to, jak hezky jsme včera hráli. Řekla nám, že už dlouho se takhle nepobavila jako včerejší večer. Přistoupila k Otokarovi, dala mu do rukou malou plechovou krabičku, usmála se na něj a odešla. Všichni jsme byli zvědaví, co Otík dostal. Ten opatrně otevřel víčko.

Uvnitř byl malý obrázek a modré autíčko.

Všem se nám po tváři rozlil teplý úsměv, i když venku zase tak teplo nebylo. Jenomže v našem nitru a srdcích teplíčko bylo. Hlavně pro ten pocit, že jsme dokázali udělat radost nejenom našim blízkým, ale také cizím, tolik nepřístupným lidem, kteří svou lidskost neradi odhalovali.

Štěpánka Rolniková, 3. ročník