LITERÁRNÍ OKÉNKO

ŠTĚPÁNKA ROLNIKOVÁ: LZE SVĚT OŠÁLIT PROPAGANDOU?

Bylo půl páté ráno, když nás vyhnaly z chatek a my musely nastoupit do pozoru, aby nás zkontrolovali. Znala jsem to moc dobře, opakovalo se to každý den. A já spolu s ostatními dívkami stála bosá v blátě a čekala na pokyny dozorců. Většinou přišel obyčejný voják a rozdal nám práci na stavbě. Ale dnes to bylo jiné, dnes totiž přišel sám plukovník a začal číst čísla. Napřed jsem si myslela, že nás chtějí pustit domů, jako ty, které poslali do těch velkých budov, co jsou za plotem. Odtamtud se nikdo nikdy nevrátil a jednou jsem slyšela, že ten, koho tam pošlou, může jít domů. Moje máma a teta tam byly, slíbily, že mi napíší, jak se to doma změnilo, ale zatím žádný dopis nepřišel.

Plukovník přečetl osm čísel a vyzval je, aby vyšly z řady. Byla jsem mezi nimi, dobře si vzpomínám, jak mi neumělecky tetovali číslo 239 na zátylek. Museli mi ostříhat vlasy, ale teď jsem je měla skoro tak dlouhé jako předtím.Vyšla jsem z řady a stoupla si vedle nějaké holčičky, která byla pohublá a měla na těle samé modřiny. Plukovník kolem nás procházel a vypadal, jako by si kupoval zboží na trhu. Prošel kolem mě a jeho oči spočinuly na dívce vedle. ,,Nummernschild!” Dívka se na mě ustrašeně podívala. ,,Chce vědět tvoje číslo,” řekla jsem jí šeptem a doufala, že plukovníkovi odpoví německy. Ale dívka jen stála a třásla se. Rychle jsem jí odhrnula vlasy ze zátylku a číslo nahlásila. Plukovník se na dívku zamračil a šel dál.

Nahnali nás do místnosti, kde čekal nějaký muž. Nikdo z nás nevěděl, co se děje. Potom nám rozdali nové oblečení a poslali nás se umýt. Vešla jsem zpět do místnosti a čekala až přijdou ostatní. Následoval sáhodlouhý výklad o tom, jak se nám tu líbí, jak bychom posoudily naše životní podmínky zde a hlavně, co bychom na tomto zařízení změnily. Žádná z nás ani nemukla a jen jsme přikyvovaly a souhlasily se vším, s čím oni chtěli.

Mezi výklady byly krátké přestávky a při nich k nám chodily zdravotní sestřičky a ptaly se nás na zdraví a ošetřovaly nám některá větší zranění. Té malé holčičce daly na modřiny nějakou mast a poté je zakryly pudrem. Vysvětlili nám, že nás pošlou spolu s několika dalšími si odpočinout. Nechápala jsem, co tím myslí, až do chvíle, kdy nás odvedli do dvora. Byl stejný jako ten, na kterém stály naše chatky, až na to, že zde byla tráva, hřiště skryté ve stínu několika stromů, vysoké zdi, na nichž byl průvod malovaných zvířátek a rozkošný, velký pavilon. Téměř celý ze skla a chráněný velkou střechou. Velkými okny bylo vidět dovnitř, kde stály bleděmodré dřevěné postýlky a malé různobarevné stolečky.

,,Tak tady teď budeme bydlet?” zeptala se nějaká stará paní, která stála vedle mě. Voják nás popostrčil dopředu a my vyšly na trávník. Na dvoře již stáli muži v podobném oblečení jako my.

Vojáci nás opět seřadili do řad a začali číst naše čísla. Tentokrát po jednom a jako první mě. Vystoupila jsem z řady a čekala. Voják si mě prohlédl a pak přečetl další číslo. Ze zadní řady vystoupil kluk jen o málo starší než já. ,,239 a 919 vy dva jste snoubenci,” ukázal na mě. ,,Ty se jmenuješ Maya Bremmlerová a je ti 18 let.” Pak ukázal na kluka stojícího vedle mě a řekl, že se jmenuje Ravid Uffenheimer a je mu 20 let. A takto každý dostal jméno a byla mu přidělena karta.

Pár dní jsme si zvykali na nové prostředí. To, že všude musím chodit s Ravidem, mi nevadilo, alespoň do chvíle, kdy mi bylo sděleno, že se s ním mám více objímat, a někdy ho dokonce políbit. Ne, že by se mi nelíbil nebo protivil, ale pro mě to byl cizí člověk. Ale udělala jsem, co po mě žádali. Vždy ráno, když jsem vyšla z dívčích pokojů, Ravid stál u dveří a čekal na mě.

Týden po nastěhování jsme byli všichni probuzeni a plukovník nám sdělil, že se na nás jede podívat návštěva, tak ať neděláme ostudu. Komise přijela. Já s Ravidem jsme seděli na malých židlích před kavárnou, popíjeli čaj a jedli křupavé rohlíky s máslem. Komise se procházela po areálu a obdivovala krásný dětský útulek, ve kterém si děti hrály spolu s jejich matkami a zdravotními sestrami. Každého se ptali na jméno a na to, jak se nám tu líbí. Došli až k nám, a když zjistili, že jsme snoubenci, ptali se plukovníka, jak bude probíhat naše svatba. Plukovník jim odpověděl, že svatba bude určitě podle židovských tradicí. Na to se komise usmála a jedna z komisařek mi darovala stříbrné psací pero. Komise prošla i zbytek areálu, dala si kávu v kavárně a odjela. Nezašli do ubohých chatrčí, ve kterých jsme předtím bydleli, neviděli původní dětský koutek, který se skládal z hromady hlíny, kterou ostatní vězňové vyváželi z jam, hloubených proto, aby mohli postavit další zeď se železným drátem.

Přemýšlela jsem, jak se mohla komise nechat tak snadno ošálit. Nebylo možné, neslyšet slabý nářek ostatních vězňů, kteří byli stále za mohutnou zdí. Lidé z komise jakoby viděli přední část krásného obrazu: barevného, veselého, šťastného, plného krásných věcí, a hlavně svobodného světa. Reálný svět za zdí byl však zcela opačný. Nic nemohlo být pravdě vzdáleno více než to, co zde mohla vidět.

Den na to, co komise odjela, byl dětský pavilon uzamčen a děti opět poslány do starých, nehostinných a temných místností. A nám byly vráceny naše staré oděvy a odebrány karty se jmény. Vrátili jsme se do našich starých chat plných blech a jiné havěti. Do postelí, které byly vycpány slámou a ne peřím.

Dokázala jsem se udržet naživu do konce války a byla jsem jedna z mála z těch, kteří se dostali domů. Když jsem potom slyšela, jaký hanebný čin Hitler spáchal, byla jsem zděšená. Ten týden ráje, který jsem v Terezíně prožila, byla pouhá propaganda pro okolní svět. A já si začala připadat jako pouhá věc, která byla zneužita k tomu, aby Hitler dosáhl svého cíle.

Dokázal ošálit celý svět tímto odporným podvodem. A nejhorší bylo, že díky této propagandě získal šanci zbavit se tisíce nevinných lidí.

Jak mohli být všichni tak lehkomyslní a přehlédnout to velké bezpráví, které na nás bylo vykonáváno!?

(Práce reprezentovala školu v literární soutěži Památník Terezín 2014 - 7. místo )