SUPŠ Bechyně

Své příspěvky do soutěže, která měla uzávěrku 12. 12. 2011, zaslali studenti a studentky Andrea Špirhanzlová (4.D), Veronika Gigalová (2.D), Jaromír Dolanský (2.M), Monika Plundrichová (2.G), Pavla Bečvářová (2.G) a Nancy Králová (1.G).


Monika Plundrichová: LOUTKA

Venku prší, moje tělo bezvládně leží na tvrdé matraci a oči s nadějí, že dohlédnou až do nebe, se zarytě dívají do stropu. Ležím stále nehybně, ale přeci jen unikám. Od lidí, ode lži, od pravdy, ode všeho, co je skutečné. Rozvášněně se vrhám do všech svých rozmanitých představ, které brnkají na všechny struny milostné harfy. V pokušení prolézám křoviska, bránící mi dostat se až k samotnému středu. Je to ráj, ze kterého nemůžeme být vyhnáni, avšak i řetěz, který mě zde poutá, a přeludy mé fantazie zakrývají cestu zpět.

Je to bezplatná droga, kterou mám u sebe každou minutu svého života. Jen si jí udržet pod kontrolou. Drze, vlezle mě ovládají úkony z mimoreality, s tendencí naivně srovnávat skutečnost s tou vysněnou. I když všechno to v mé hlavě přeci jen není tak daleko od reality.

Tak zkouším, experimentuji, ničím svoje zdraví v touze objevit zlatý hřeb všech mých skladeb. Toulám se zpět minulostí a zachytávám snímky vnitřního uspokojení, které z grafu razantně převyšují ostatní. Šílím, když vidím některé momenty. Jdu tedy poznatkům a novým chtíčům vstříc, abych odhalila, jak na mě bude působit jejich uskutečnění. Bohužel, ne vždy se vše děje podle předem napsaného scénáře, několikrát přehraného a schváleného vlastním tělem. Tentokrát především rozhodl ďábel, ukrývající se kdesi ve mně, žijící z každého dalšího úderu mého srdce.

Padám na kolena u cesty, po které už dnes nikdo nepůjde. Možná ani zítra. A tak se užírám agresivními myšlenkami a zároveň se sadistickým přístupem vzhlížím na své trpící, bezmocné, krásné tělo.

Jakoby celá moje lidská polovina neposedlá tou bláznivou zničující touhou po ponižujícím a zvráceném sexu se vytratila. Ta druhá ji asi zadupala do země. Dýchala jsem, chodila, seděla, jako tělo bez ducha, bez citu, bez krásy, bez lásky. Jako ten bezmocný, už touhou znavený ženský nástroj, který nepropustí, necítí žádnou radost ani zklamání.

Beznadějně odkázaná na slova, která tě svazují, mučí a posílají až na dno tvých sil, jen pro ten záblesk spokojenosti. Je to o radosti a citech druhého. To nejsou už ty pocity, které vzrušují, snaha se přetrhnout, nekonečná touha zazářit. To už je jen otupělé vnímání příkazů bez jakéhokoliv cítění.

I když vím, že to může být jinak, ta ďábelská půlka mě mi zakazuje cokoliv jiného přijmout jako pravdu. Jsem v transu, loutka která čeká na další zatahání nitky, aby se mohla alespoň pohnout, ponížena všemi, co za ty nitky tahají a co nejsou nikým.

Kdo se skrývá pod skořápkou těchhle psychogenních ztracených pocitů, myšlenek, slov? Kdo jsem v tuhle chvíli?

Pavla Bečvářová: PROBUZENÍ

Dětství je království, kde nikdo neumírá, všichni se mají rádi a miminka nosí čáp. Je to nejkrásnější období v životě, protože si neumíme udělat nepřátele. V tomto světě neexistují vrahové, drogy ani neštěstí. Tatínek má rád jedině maminku a mě, a ta krásná, mladá paní v jeho kanceláři je teta. Vánoční dárky nosí Ježíšek, protože rodiče by na takovou horu dárků neměli peníze, a nejkrásnější holčičky budou jednou princezny.

Ccccrrr! Půl sedmé přesně. Nesnáším, když mě budík vytáhne z mých snů. Opravdu se těším na besídku o rodičovství. Vždyť jsme ještě děti! Vážně si myslím, že v šestnácti letech máme na tyhle „věci“ ještě dost času. Otráveně si obleču triko, džíny, namaluju řasy a pádím do školy.

Když přijdu domů, mamka je opět „v náladě“. Nenávidím ji, nenávidím! Proč mě museli probudit? Proč mě nenechali neinformovanou o skutečném světě? U panenek, u plyšáků, bez starostí. Teď vím vše a je mi z toho zle! Proč se lidé ničí alkoholem, drogami, a devastují vše, co jim přijde do cesty?

Například ten chlast. Vyžírá nás zevnitř jako kyselina a vidět rodiče, ve stavu, kdy se neudrží na nohou a nadávají na všechno kolem sebe nám, rve srdce. Nebo cigarety…, kde jen ptáci berou sílu lítat v tom „svinstvu“? Chtěla bych mít tu moc změnit lidstvo, otevřít mu oči, vzít zpět do dětských let a každému člověku vysvětlit, že takhle to dál nejde.

Je to o smíchu? Možná ano, ale já si budu dál snít své sny o tom, jak mi bylo pět.

Andrea Špirhanzlová: KORZET K NEZAPLACENÍ

"A teď vám něco povím já!", řekl Standa a usrkl piva.

"Úkol zněl jasně. Zastavit muže v korzetu. Podle policejního informátora měl pod ním pašovat ukryté množství peněz. Rozmístili jsme hlídky na obvyklých místech v letištní hale. Překvapení na sebe nedalo dlouho čekat. Hlídkoval jsem v civilu poblíž záchodků, když se k nim řítila podivná žena potácející se na vysokých podpatcích a v nápadně pestrém oblečení připomínajícím taneční kostým. Ani v obličeji nebyla žádná fešanda. S podivem jsem sledoval, jak vtrhla na pánské toalety. Chtěl jsem ji upozornit, že se spletla, a tak jsem ji následoval. Ve dveřích říkám - Pani, to takhle nemůžete, toto jsou pánské toalety. V tom jsem s údivem zjistil, že nejde o ženu. Teprve teď mou pozornost upoutala skutečnost, že měla na sobě korzet. A mám tě, padouchu! Muž se vyděsil a začal prchat. Já za ním, přičemž jsem do vysílačky oznámil všem hlídkám, co se děje. Vzhledem k tomu, že na vysokých podpatcích se špatně běhá, jsme ho během chvíle zadrželi. A nakonec se ukázalo, že nešlo o pašeráka, ale o účinkujícího v travesti show, který spěchal na letadlo."

"A kde byly pašované peníze," optal se Karel.

"Hned se to dozvíš. Zmýlil se informátor. Při osobní prohlídce jsme zjistili, že zadržený pod korzetem neukrýval peníze, ale tílko s potiskem bankovek. Letadlo mu uletělo, a tak jsme ho s omluvou pozvali na pivo,! dokončil Standa.

"Jé, ahoj kluci, představím vám svého nového kamaráda, zrovna přichází. To je Jarda."

Jarda přátelsky zvolal jasným hláskem: "Nazdar, prdelky, tady je to bezva!"

Nancy Králová: VÁNOČNÍ PŘÁNÍ

Drahý Ježíšku, panáčku milý,
máš pro mne krátkou chvíli?
Už je mi pět a mám plnou hlavu přání,
panenku, plyšáčka a štěňátko na hraní.
Ještě nevím, jak se bude jmenovat,
Alík, Maxík nebo Ferda snad?
Taky bys mi, Ježíšku, mohl přinést šatičky,
pro princeznu a k tomu hezké botičky,
a možná i třpytivá křídla,
abych vypadala jako víla,
trochu s nimi zatřepotat,
jako motýlek si poletovat
a se svou hůlkou kouzelnou,
vyčarovat říši nádhernou,
která vyhlásí mě královnou,
a daruje mi korunku zdobenou.
Snad to příliš troufalé není,
tolik dárků po Tobě chtít,
maminka mi říká: "Věř svému snění,
všechno se ti může vyplnit."

Tato práce byla otištěna ve sborníku Próza a poezie 2011 a byla oceněna čestným uznáním. Autorka obdržela pozvánku na První literární workshop, který se bude konat 22. - 24. 6. 2012 v DDM Netolice.