SUPŠ Bechyně

Představte si, že každá duše by někde v paralelním světě byla vyjádřena melodií. Nikdo by nemohl skrýt zlost, či jiné pocity a vlastnosti, protože duši nemůžeš přehlušit nebo ztlumit.

Jmenuju se Sara, žiju v Londýně s leguánem Pavlem, jsem již nějaký ten čas volič a taky strážce zrovna takového paralelního světa. Když chci, mohu si poslechnout melodii, kohokoliv kdo má duši, a ačkoliv se to občas nezdá, duši má všechno živé. Nebo cestovat po světě přes průchody mezi našimi světy. No, zas taková sranda to není. Musím střežit „klíč“ k tomuto světu. Nemůže to prostě být obyčejný klíč, který bych si připnula k ostatním klíčům, ale dvaceticentimetrové kovové housle. Kdybych o housle přišla, a s jejich pomocí by se pokusil někdo odemknout svět Melodie (autorce gratuluju k neuvěřitelně kreativnímu jménu) klíč by se sám resetoval a spojení mezi našimi světy by již nikdy nikdo nenavázal. To by nebyla zas tak velká tragedie, ale Melodie má gravitaci, která se projevuje na naší vzdálenosti od Slunce a kdybychom přetrhali pouta pojící naše dva světy, tak se buď usmažíme anebo umrzneme, protože bychom se vychýlili z naší oběžné dráhy. A tak je důležité, aby se klíč předal neresetován další generaci. Proto existuje společenství MASA (žádný NASA!). Melody association since Alltime, což v překladu znamená Asociace pro Melodii od Všečasu. Všečas znamená začátek všeho, ale to Vám zatím neprozradím, stejně jako strukturu MASA. Klíč nemohu jen tak někde odložit, protože by se mi sám zase vrátil na řetízek na krku, pokud by ho neměl v držení nikdo jiný. A to jsem ještě zapomněla zmínit moje stále nemizící akné a miniaturní garsonku.

Normální ráno, začínající nápojem bohů, kafem. Když vyrazím do práce, vracím se jen třikrát, pro klíče od auta, pro kabelku a znovu pro ty klíče od auta. Považuju to za úspěch a s grimasou, co má znázorňovat úsměv, vyrážím vstříc novému dnu. Mám ranní směnu, takže je v ulicích stále ještě tma, ale mně to nevadí, protože mám noční Londýn ráda. Nebojím se přepadení, protože bych tento úmysl mířený na mě slyšela díky houslím a vrozenému talentu na míle daleko. Dorazím do práce a den je do oběda stejný jako milion dní předtím. Ale nestěžuji si, svou práci mám ráda, ráda jsem neustále v pohybu a na cestě. Denně potkávám stovky lidí a je trochu náročné vyjít se všemi, ovšem díky houslím prostě slyším, jak se mám ke komu zachovat. Sedím na obědě a přemýšlím, že bych možná měla víc komunikovat s lidmi a méně sama se sebou. Když se přiřítí trojčata Max, Alex a Xavier. Moji tři naprosto totožní a nejspíš jediní přátelé. Domluvíme se na večer a já znovu vyrážím pracovat. Ve dvě končím v práci, nasedám do metra a nechávám se jím ukolébat k spánku. Probouzím se jen dvě zastávky po té, kde jsem měla vystoupit, což je celkem úspěch. Zvedám se a zamířím k východu, držím se za mužem v perfektně padnoucím obleku a zkoumám jak to, že se mu v té tlačenici v metru ani trochu nepomačkal. Jde stejným směrem a až když dojdeme do liduprázdné ulice, dojde mi, že ho vlastně vůbec neslyším. Zaujme mě to a snažím se najít jeho Melodii, ale jako by mě něco blokovalo. Chytnu ho za rameno, prostě chci zjistit jak to že ho neslyším, ale jediná odezva je mi absolutní zvuková rána a úprk. Super, odpotácím se dva metry dozadu a začnu sprintovat za ním. Za dva bloky ho dobíhám a srážím toho parchanta k zemi.

Ten „parchant“ se jmenuje William, momentálně s ním sedím na kafi a cítím se absolutně trapně. Will, jak mi bylo řečeno ještě na jeho zádech, není žádný lovec klíče, nýbrž obyčejný chlap. Opravdu hodně zmatený, pomlácený a milý muž. Někde mezi „moc se omlouvám“ a „je mi to líto“ se mu pokouším vysvětlit, že normálně nejsem šílenec, co skáče po lidech. Will je naprosto obyčejný chlápek, co vede sklepní obchůdek s knihami a jeho život se od toho mého překvapivě prakticky skoro neliší. A to i přes můj dvaceticentimetrový houslový problém. V kavárně jsme až do zavření a celou dobu máme o čem mluvit. Když vyjdeme ven, obloha se již pomaloučku začíná červenat a já zjišťuji, že myšlenka odchodu domů není tak lákavá, jako bývá normálně, kdy se nemůžu dočkat, až dorazím na pohovku. Will se na mě otáčí a moje tváře se sladí s oblohou. „Ehm, nechtěla by ses jít ještě projít?“ Samozřejmě, že bych chtěla! Přikývnu a moje tváře vyhrávají souboj barev s oblohou. Procházíme se parkem a stále máme o čem mluvit. Mluví o svém životě a zajímá ho i můj život a dokonce i názor. Povídáme si, chvilku mluvíme vážně, občas až skoro smutně, ale rozhovoru vévodí především humor. Cítím se vážně skvěle, připadá mi, jako kdybych byla normální člověk s normálními zájmy a city.

Kolem čtvrté hodiny ranní si uvědomuji, že bych se pravděpodobně měla dostavit do práce. Ačkoliv se mi vůbec nechce, tak musím. „Ehm,“ říkám a začínám si myslet, že je to nakažlivé „Budu muset jít do práce.“ Podívá se na hodinky a věnuje mi vyděšený pohled. „Taky bych tam už měl dávno být, proboha!“ To mě rozesměje. „Takže bychom asi měli jít každý po svém.“ „Dobře.“ Souhlasí a podává mi papírek, na kterém je napsané telefonní číslo a adresa. „Až budeš mít čas, tak mi brnkni, jestli chceš.“ „Určitě si udělám čas.“ Odpověď ho očividně potěší, obejme mě, políbí na tvář a odbíhá. Vážně, ten člověk se asi pěkně naběhá. Otáčím se na druhou stranu a vyrážím k domovu, s pohledem upřeným na rudý východ slunce, když se mi do mysli vkrade myšlenka na záhadnou přede mnou skrytou Melodii Willa, a nadávám si, jak jsem se mohla nechat oblafnout milou vizáží a nepřišla jsem této záhadě na kloub. Trochu mě to znepokojí, a proto si podvědomě sáhnu na krk na klíč, ale nahmatám pouze prázdnou hruď. Otáčím se a najednou slyším slabou stopu temné orchestrální Melodie v místech, kudy odběhl Will.

Už je pryč a klíč s ním.

Konec.

Anebo ne?

(Práce reprezentuje školu na soutěži Evropa ve škole 2014)