LITERÁRNÍ OKÉNKO

JAROMÍR MATOUŠEK: O KERAMICKÉM SJEZDU A O DRUŽNOSTI

Pomotávám se po Bechyni. Chvíli se psem, chvíli sám, chvíli se ženou a se psem a chvíli se ženou bez psa. Pohltila nás atmosféra stotřicátého výročí založení střední uměleckoprůmyslové školy. Všude živo. Družnost seskupená okolo umění. Vazby vzpomínek. Jedna dáma si mě spletla se spolužákem, během minuty jsme si omyl vysvětlili, ale tykání nám vydrželo až do rozloučení polibkem. O něco později mě náš pes seznámil s akademickým sochařem Doubravou a následoval rozhovor, na který nezapomenu. Kvůli podobné atmosféře jsem před dvaceti lety jezdíval na jih Francie.

Pátá věta prvního odstavce začíná slovem „družnost“. Výrazy k němu blízké jsou: přátelskost, kamarádskost, společenskost, sdílnost. V obecném povědomí se jim přiřazuje kladná hodnota. Mají však i své stíny. Vysoce společenský muž může zanedbávat rodinu. Vysoce sdílná žena může být drbnou. Kamarádskost v práci bývá příčinou protekcí. Nezřízená přátelskost blokuje schopnost vybírat si k sobě kvalitní lidi.

Významný německý filozof 19. století Arthur Schopenhauer mínil: „Družnost patří k nebezpečným, ba zhoubným zálibám, poněvadž nás přivádí ve styk s bytostmi, jejichž většina je morálně špatná a intelektuálně tupá nebo zvrácená. Nespolečenský je ten, kdo je nepotřebuje.“

Kdyby Schopenhauer ve dnech slávy bechyňských keramiků pozoroval co já, jeho oči by sice viděly to samé co mé, ale prožil a popsal by to zcela jinak. Co lépe odráží realitu? Můj okouzlený pohled, který je výsledkem touhy po harmonii nebo trpká zkušenost filozofa s lidstvem?

Vzpomínám si na jednu experimentální báseň, která neobsahovala jiného tištěného slova než slovo smích. Snad čtyřicetkrát. Kdesi uprostřed však bylo jedno jediné slovo smích přeškrtnuto a místo něho rukou připsáno slovo pláč. Báseň se jmenovala Karneval. Ta poetická hříčka mne ovlivnila natolik, že jsem se nakonec stal psychologem. Náhlé poznání, že prožitky jednotlivých lidí v davu bývají diametrálně odlišné, mě odvedlo od mladistvého zaměření na sebe k zájmu o druhé.

Myslím si, že družnost je krásná, je-li v jejím středu něco podstatného. Sdružení lidí okolo společného zájmu, okolo produktů, které vytvářejí a které stojí za to oslavit, mívá často neopakovatelný ráz a emoci, ze které lze čerpat sílu do dalších všedních dnů.

PhDr. Jaromír Matoušek, j.m.psychologie@seznam.cz, MZB 7,8/14, str. 2