SUPŠ Bechyně

Keramika v postmoderním světě

Technické vymoženosti připravují problémy, s nimiž musí společnost bojovat. Automaty a racionalisté produkují stále více nezaměstnaných. Informační technologie vedou k tomu, že lidé spolu mluví stále méně. Jejich porozumění světu se odvozuje od toho, co se odehrává mezi ledničkou a televizí. Z této pozice se definuje zájem o veřejnost.

Tam, kde umlká řeč, přebírá její místo technika komunikace. Globalizace představuje komunikačně technologické a ekonomické propojení jednotlivých oblastí. Nemá nic společného s internacionalismem, který staví na duchovně-estetickém světoobčanství s víceméně společným pokladem utopií a idejí. Tento internacionalismus se rozpouští v globalizaci. Jenže globalizace staví mosty. Prostřednictvím médií globálně všechno souvisí se vším, a v rámci této globálně propojené situace musí keramik ukotvit svůj koncept podle svých schopností, cílů a nahodilosti své situace.

Postup modernity nelze zastavit a vrátit zpět. Modernita je fatální, pokud je myšlena jako odstranění obratnosti či zručnosti. Rozpětí je ohromně zvětšeno. Řemeslo v tom má stejné místo jako demonstrativní vůle.

Budoucnost je opatřena jakousi zálohou vyplacenou napřed s neurčitým, ale instinktivním tušením, že důležité věci se dějí nezávisle na nás, že je ještě neumíme popsat, natož abychom je dokázali vyhodnotit. Pocit kolísá mezi ztrátou a neurčitým ziskem.

Keramika se dosud nehodila k vyjadřování politické angažovanosti. Expanzí současného umění do oblastí, které narušují rámec tradičních disciplín výtvarného umění, dochází k zahrnutí výtvorů z hlíny do sféry multimediálního umění.

Keramika je však technologicky natolik náročná, že její možnosti nemohou být v tomto prostředí vyčerpány. Proto se vědomosti o technologii omezují na stále menší okruh a v tradičních oblastech hrnčířství zůstávají šance a problémy tak jako předtím stále stejné.

Rozdíl mezi uměním, které nectí tradici, a keramikou, jež si je vědoma sepětí s tradicí, se stále zvětšuje. Jak ukáže letmý přehled posledního století, ustupuje keramika nádob figurativní keramice objektů. To značí nárůst vůle po seberealizaci. Keramika nádob je nucena ke kvalifikaci. Neztrácí na své rozšířenosti kvůli průmyslové konkurenci, nýbrž kvůli většímu tlaku na svobodu ze strany tvůrčích jedinců.

S tím se pojí snaha o silnější zapojení keramiky jako uměleckého druhu do veřejnosti, jak ve smyslu reprezentace, tak i snahou přispívat k oblasti života. Ateliér se stává laboratoří pro zkoumání vizuálních událostí prostřednictvím dvou momentů: jednak novými dynamickými tvary, jež překonávají statiku, jednak nekonvenčně uměleckými technologiemi.

Přitom se ukazuje, že staré kreativní techniky, které zanikly vlivem řemesla a průmyslu, mohou k přítomnosti přispět novými impulsy.

(Weiss, Gustav: Keramika umění z hlíny, Grada, Tiskárny Havlíčkův Brod, 2007, str. 122 - 126)